Psychický blok

donkey
tohle jsem občas měla u některých lidí.... já se ale zase zadrhávala, přeřekávala, no prostě hrůza... asi mi nejvíc pomohlo pozitivní myšlení... prostě jsem si nepředstavovala katastrofický scénáře ... neříkám, že to zmizelo hned, ale už je to o 100% lepší...
kineziologie by ti podle mě pomohla... byla jsem na ní s jiným problémem a je mi líp...

No to se taky snažím tak brát, ale pokaždý to nějak podělám. A do společnosti chodím celkem často. Nevím, asi to pochází z puberty, kdy jsem se stala terčem spolužáků kvůli tomu, že jsem byla moc hubená a celkem dlouho mě kvůli tomu zesměšnovali a já se hrozně styděla třeba říct referát. Asi něco ve mě zůstalo. No a právě už nejsem v žádným kritickým věku, je mi 25.

donkey
a co je hodně důležitý, tak když se ti večer nepodaří podle toho, jaks chtěla... tak se nekritizuj!! snižuješ si tím ještě víc sebevědomí a příště budeš ještě víc svázaná!!
prostě si řekni, s mým výkonem dnes večer jsem spokojená, chovala jsem se v rámci mých možností... no bože tohle jsem udělala třeba špatně, no a co, každý máme někdy blbý den...
měj se prostě ráda!

tohle jsem občas měla u některých lidí.... já se ale zase zadrhávala, přeřekávala, no prostě hrůza... [/quote]

přesně tak a taky se jedná o konkrétní lidi, když se jedná o mé staré známé jsem v klidu. Asi přehnaně řeším co si o mě jiní řeknou. Ale je to jak začarovaný kruh.

jojo, přesně tohle dělám. Nadávám si. A hrozně se srovnávám se zábavnýma kamarádkama.

puberta už je dávno pryč... teď se soustřeď na to, co je teď....
taky znám tyhle pocity... když jsem byla malá smáli se mi kvůli brýlím, kvůli mému jménu... tenkrát jsem se trápila, ale přeci se nebudu trápit věčně ne?
nemysli na to, co bylo... to už nezměníš, mysli na to, co je a bude...
zkus si přečíst knížku Miluj svůj život...mě osobně hodně posunula dopředu...
jo a já se takhle blbě minulostí trápila až do 28..((

Občas mi přijde, že se s tím hold budu muset smířit, že jsem za exota, nebo zkrátka mi asi moc komunikační inteligance, šarmu a vtipu nebylo naděleno..... ale nechce se mi to vzdát.

redzac

to není o tom, že bych myslela na to z puberty, ani se tím netrápím, to už je dávno pryč, spíš mám pocit, že je z té doby nějakej uloženej program v mým těle, kterej se v podobných situacích tak nějak divně nastartuje.... asi divný přirovnání, ale doufám, že jde pochopit co tím myslím

Pokud Ti to obtěžuje život, tak s tím něco udělat můžeš.
KBT nebo i ta kineziologie...zkus.

Mně tohle nepomohlo.
Ale já nejsem Ty. To se musí jedině vyzkoušet.

děkuju, mrknu se po ní

co je KBT?

tak to jsem měla taky... a i dneska ještě občas mám... jakmile si to uvědomím, tak se hodím do klidu zpomalím řeč a jde to líp... doma se pak pochválím, jak jsem to zvládla....

taky jsem řešila, co si o mě řeknou jiný a pak se to najednou změnilo... ale s tím ti moc neporadím... bylo to takové procitnutí z čista jasna...hodně mě to osvobodilo... já neumím moc popisovat.. ale v tomhle mi hooodně pomohla knížky 4 dohody...
možná bych zkusila nejdřív něco naštudovat než bych šla na kineziologii...

to tě obdivuju, to musí být fakt super, snad se taky dočkám...

Kognitivně behaviorální terapie.
Klasická nácviková metoda právě pro tento typ potíží.
Ale musí ji provádět vyškolený odborník v této metodě.