Proč je pro nás svatba tak důležitá?

S tímhle také souhlasím .

příbuzný to udělal tak, že než odjel se svojí partnerkou na dovolenou(se kterou už měl díte), řekl jí, " až se vrátíme, vezmu si Tě" a tak se i stalo, měli malou svatbu ale moc pěknou

No on je taky docela romantický typ, takže u něho bych opravdu čekala takové to pokleknutí s prstýnkem v ruce a nejsme spolu až zas tak dlouho, takže ta pravá romantika u nás pořád ještě je .
No a pak tu jsou ještě nějaké "nevyřešné věci", které nám tohle rozhodnutí skrátka nedovolují uskutečnit.

Proto jsem to dala do uvozovek, jsem možná konzervativní, ale já bych se nechtěla jmenovat jinak než mé dítě a navíc jak už někdo psal, manželka je přece jen víc (i co se týče právních záležitostí) než jen přítelkyně. A u nás to nebylo tak, že bychom ryhle museli svatbu plánovat. Svatba byla naplánovaná už dávno a mimi se do té doby povedlo

Já venysek1celkem chápu, teď si užívá těšení na miminko a chystání výbavičky a za rok za dva si bude užívat přípravy svatby.

Reaguji na Lusinda: jojo, užívam a naplno A příští rok si budu užívat zařizování hlavně nového, většího bydlení. A ta svatba, uvidíme, buď se vloudí do toho, nebo si na ní jěště ten další rok počkáme Rozhodně si jí nehodlám vynucovat

A kdyby se povedlo mimi ještě dřív, než uvahy o svatbě, tak bys hned začala dělat přípravy na svatbu, abys stihla být vdaná maminka?

To by se třeba u nás nestalo, jako první byla žádost o ruku a pak teprve plánování mimča...Já bych to opačně nechtěla. Ale každému vyhovuje něco jiného, to chápu a nic nenamítám ... Kdybych se měla vžít do situace, že bych byla těhotná a nebyla před tím požádána o ruku, pak ano, chtěla bych se do porodu určitě vdát (pokud by bylo těhotenství v pořádku a pokud by si mě partner chtěl DOBROVOLNĚ vzít). Pravdou je, že v dnešní době je hodně párů, co má nejdřív mimčo a pak svatbu, ale jak říkám, to není nic pro mě...
.

U nás to tak bude, tuším že relativně brzy...Přestože spolu žijeme několik let, romantika určitě bude a jak znám partnera /po této diskusi už raději nebudu říkat přítel/ tak určitě velká, oba nás to stále ještě "baví".........Pravda, děti ještě nemáme, taky chci až po svatbě....Ale chtěli jsme se prostě před svatbou pořádně poznat, zažili jsme dost krizových situacích a připadá mi lepší brát si někoho koho už znám, vím, že se na něj můžu spolehnout a že spolu umíme řešit problémy....Ale každý to má jinak, někdo se vdá po pár měsících a je spokojený celý život....

tak u nás je to tak že přítel je již jednou rozvedeny a podruhé se ženit nechce a já taky po svatbě nějak neprahnu....máme 4 měsičnáho klučinu a jsme rodina uplná ne poloviční jak tu zaznělo......svatba není všechno ale pro někoho je to věc duležitá a pro někoho např. pro nas věc zbytečná.

Já bych řekla, že dnešní neochota mužů ženit se pramení v mnoha případech z toho, že v nesezdaném vztahu mají muži vše, co chtějí - ženu hospodyni, matku i milenku a tudíž je nic nenutí změnit svůj stav ze svobodného na ženatý. Dnešní nesezdané páry žijí naprosto otevřeně sexuálním životem a mají nemanželské děti, což před takovými 30 lety možné nebylo. Tehdy bylo společensky nepřijatelné, aby si např. dcerunka nastěhovala svého přítele k rodičům domů nebo aby si dva svobodní mladí lidé vzali podnájem, tam spolu bydleli x let na hromádce a užívali si sexu plnými doušky. Když spolu dva mladí chtěli něco mít, tak se buď museli dost brzo vzít nebo spolu sice sexovali, ale byli považováni za lehké děvy a zavrženíhodné jedince. takže asi tak

Přesně tak. Myslím že hodně holkám vůbec nedochází, že svatba, resp. manželství není "pojistka lásky", ale prostě existencionální pojistka!! Protože jsme to my, holky, které jsou těhotné, pak jsou doma s dětma, a svoji vlastní kariéru (= tj. práci, zdroj obživy) buď v zájmu výchovy dětí přerušíme, omezíme, a nebo se jí rovnou vzdáme. Pánové se zatím vzdělávají, budují si kariéru, a co pak zůstane po eventuelním rozpadu vztahu těm holkám? NIC. Směšné alimenty, a to je tak všechno. Nic naplat, svatba byla v historii spíš spečetění ekonomické smlouvy mezi mužem a ženou, a jakkoli se naše společnost tváří moderně, myslím že účel svatby zůstává stejný.

Jsem s manželem od 20ti let ( dnes 12 let ). Byla jsem normální holka, která po svatbě nikterak neprahla a pokud na toto téma přišla řada - v rodině, mezi kamarády atd., tak jsem svůj postoj zřetelně a dosti nahlas říkala S tímto názorem si mě k sobě manžel ( o 11let starší ) nastěhoval. I on byl dost světoběžník a pohodář...Nijak jsem neprahla po dětech, měla jsem silnou potřebu ( do budoucna ) spíše adopce...I s tímto mě chtěl.

Nikdy jsem svatbu spolu neřešili - věděla jsem, že pokud bych já chtěla, on by byl rád, ale nikterak ho to netlačilo...Po 6 letech společného žití mě požádal o ruku - mě se prostě nechtělo. Těžko popsat, vysvětlit proč...Neměli jsme děti, hezky si žili..Neměla jsem prostě potřebu a tak jsem řekla, že ne. Ať se nezlobí, ale že tento krok, až ho udělám je pro mě definitivní a že se na to necítím...Bylo to tvrdé ( dnes si uvědomuji, tenkrát jsem moc neřešila, nedocházelo mi, že jsem mu vlastně řekla, že s ním nepočítám ), ale manžel to vydejchal a plně respektoval.

Po 7 letech mě požádal znovu, opět romantika v naší oblíbené restauraci ( dodnes tam slavíme výročí ) a já s radostí řekla ano. Dozrála jsem, došla jsem do bodu, kdy jsem prostě zjistila, cítila, že je to muž - se kterým chci trávit zbytek celého svého života. Najednou jsem to prostě věděla na 100%.

Moje i jeho rodina byla neskutečně š´tastná - nikdo netlačil, spíš v legraci žertovali, ale uvnitř všichni chtěli, protože jim k sobě pasujeme a možná se i báli toho, že pokud to neuděláme, tak se rozejdeme ( časem - je to velice časté ).

Svatba byla poměrně větší ( 80 lidí - všichni, které jsme tam opravdu chtěli mít, nikdo ze slušnosti, či povinnosti ), ale naprosto praktická a do posledního člověka byli všichni spokojeni...Pojali jsme jí naprosto pohodově...Já se po hodině převlékla, svou hodinku slávy ukončila a začali jsme se bavit...Staří, starší, mladí, děti - všichni dohromady a byl to neskutečně příjemnej mejdan, kterej trval do rána Zapoměl se rozkrojit i dort, který jsem druhý den rozvážela po kamarádech prakticky všichni mi říkali, že tak pohodovou svatbu ještě nezažili...

Můj manžel svítil jako sluníčko a byl š´tastnej - dodnes si vychutnává oslovení ženo má atd...Prostě je šťastnej...A já to cítím stejně.

Dnes jsme spolu 12 let, manželé 5 let a já pomalu přijímám myšlenku, že bychom měli i dítě... Ještě nevím, ale já jsem příklad toho, že člověk se přirozeně vyvíjí, má jiné priority, dozrává...

Ze zkušenosti mohu objektivně říct ( nikoliv jen své ), že pokud jsou dva lidé manželé překonají daleko více společných problémů. Pokud spolu ,,jen,, žijí, i když se to někomu nemusí líbit - daleko lépe se balí batoh a jde se prostě pryč.

Takže proč je pro nás svatba tak důležitá ?

Pro mě nebývala - dnes je to pro mě důkaz toho, že jsem se rozhodla s manželem být po zbytek života ( nikoliv, že si to zaručujeme ! ), ale že si to přejeme a uděláme proto vše co půjde, aby se to povedlo a bylo to fajn.

Svatba nezaručí, že s partnerem budeme do konce života. Nezaručí, ani to že na sebe budeme hodní, respektovat se, milovat se a vážit jeden druhého...Nezaručí nám lásku druhého, nezaručí nám ani věrnost. Ale je to svazek, který z já a ty dělá my ( mé vnímání, můj osobní pocit ). Je to krok, který vztah šoupe o krok dál. Dítě je další krok a následně vnoučata...Vše má svůj význam a vztah změní...
A jsem si jistá, že jsou životní situace, které jako manželé páry překonají ( snaží se o to ) a jako pár je rozdělí a jdou si každý svou cestou...

Kvalita vztahu se neměří papírem, ale TEN papír mu dává jiný význam.

Také jsem toho názoru, že hodně děvčat má postoj ( papír nepotřebuju, máme se rádi bez svatby atd.), protože spousta chlapů se jako chlapy přestali chovat - tak nějak ztratili k...e ( pardon za ten výraz ). A je snažší si to tak vysvětlovat a svému okolí také. Je to snažší...Snesitelnější. Tímto nemluvím o nikom z debaty, neb nemohu soudit, neznám vás...Mluvím o okolí a zkušenostech z reálného života.

Nemá smysl do svatby KOHOKOLIV nutit, protože nic co je vynucené nemůže dlouhodobě fungovat.Každý si žijeme jak umíme a jaké si to uděláme, takové to máme...Důležité je, že jsme spokojeni se svým životem - svobodné, vdané, rozvedené...

Ahoj, je mi 24.. svatbu jsem nikdy nechtěla, vždy jsem byla přesvědčená, že se budu vdávat až po dětech. Děsně se bojím rozvodu a rozvodových tahanic. Nevidím moc důvodů proč se brát, ale o jednom mě můj přítel přesvědčil ( svatba je pro něj důležitá, tvrdí že chce žít v plnohodnotné rodině ), když se mu cokoli stane nikdo mi neodmítne říct co se děje! Tohle je jediná věc pro kterou jsem ochotná říct na otázku Vezmeš si mě- ANO a druhá je, že budu mít stejné příjmení jako mé dítě
Ale i tak se nemůžu zbavit strachu a už teď máme domluvenou předmanželskou smlouvu kde je jasně uvedeno jak mě musí opatřit, jak bude mít nárok na děti.. asi se na mě podepsal rozvod našich, ale odmítám aby moje děti trpěli, protože se nemůžeme dohodnout!
Svého chlapa miluju a řekla bych že sme pro sebe stvořený, ale co když se po svatbě změní.. co když mě už bude mít jistou a to napětí ve vztahu zmizí.

Chápu že chceš mít princeznovskou svatbu, ale já osobně jsem pro svatbu na pláži je my dva a nějací svědci a samozřejmě dobrej fotograf

Hodně cestujeme, tak bych řekla, že svatba je spíš nutnost, když chceš mít jistotu, že tě budou brát vážně úplně všude..

PS.: zatím zasnoubená nejsem, přítel o tom jen mluví a zjišťuje jak to vidím