Přítel si nanašel cestu k mé dcerce, co dělat?

ANO, tohle je přesný vzorek chování. Vzdor a požadavek, aby se mi matka věnovala a s danou věcí pomohla, podporovala mne v tom, že věc zvládnu. Hlavně, aby se věnovala MNĚ a ne ZASE JEMU.
Nelze vyžadovat a považovat za samozřejmé, že maminka se dá dohromady s cizím pánem a dítě ho má mít rádo, respektovat ho atd., ještě k tomu v krátkém časovém horizontu. Trocha viny bude na všech stranách. Přesto je potřeba velmi zapracovat na výchově, protože maminka nedostatky i přiznává.

osobně si myslím,že dítě se tak chová od mala.

To nevylučuji, zvlášť, když sama matka přiznává, že "výchově moc nedala". Ale přiznejme si, že na malé dítě toho může být moc - rychlá změna - nové prostředí, nové děti, nový tatínek, mnohdy i dospělý se s novou situací (třeba změna zaměstnání, nové bydliště, absence přátel) těžko vyrovnává. A každý reaguje po svém, samozřejmě dítě odlišně od dospělého. Podle mého se nad tímto ani jeden /matka a nový partner/ nezamyslel. Mluvím z vlastní zkušenosti. Pro rodiče je samozřejmé, že děti musí poslouchat (tak jsem byla vychovaná), pro malé dítě je samozřejmé, že má mámu a tátu (a ne cizího pána).

To si klidně přiznejme a na druhou stranu by bylo dobré nesvádět nevychovanost na to,jak je to na chudáka dítě moc.

jj, přesně tak - nevím, ale dítě je dítě a abych si od něj nechala všechno líbit a podřizovala se mu s tím, že má svoji hlavu....to tedy nevím, jak to dopadne - za chvíli bude dcera schvalovat její partnery, kdo teda jo a kdo ne....
Spíš se obávám, že když se bude spoléhat na to, že z toho vyroste, tak to dopadne jak se psalo -

Myslím, že o tom matka ani nepsala. Spíš že si je vědoma mezer ve výchově a taky má pocit, že partner by se měl víc snažit najít k dítěti cestu. Osobně vidím chybu na obou stranách. Ona zřejmě řešila předchozí (ztroskotaný) partnerský vztah, což je pochopitelné, dítko spíš rozmazlovala než vychovávala, protože evidentně trpělo vztahy v rodině a ona mu to chtěla vynahradit. Další chybu vidím v ukvapeném sestěhování s člověkem, který byl do té doby pro dítě cizí.
Nemyslím si, že by dítě mělo být tím určujícím v rodině (vybírat mamince partnery), ale ohled na jeho duši by se určitě brát mohl. Situaci "my se máme rádi, chceme spolu žít, resp. být spolu v posteli denně" , to si mohou dovolit lidé bez závazků. Když to nevyjde, nic se neděje - max. další téma pro OMLAZENÍ.

Reaguji na Silvestra:
jsem moc zvědavá jaké bude vyjádření zakladatelky.

To je pravda,ale myslím,že si zakladatelka odpovídá na plno věcí sama a už tím,že přizná,že výchově moc nedalatak si myslím,že to spíš bude umíněná a rozmazlená holčička,než to,že by byla tak ve stresu,ačv nepopírám,že na dítě je to změna velká a může mít v hlavičce zmatek.

Něco podobného jsem si prožila s mužským ,který dítě měl a nemohla jsem ho vystát,byl to s.pratek a to doslova,snažila jsem se,ale nešlo to,hlavním důvodem ale bylo to,že otec dítěte se nijak nesnažil a nehledal chybu i jinde než u mě..a dítko bylo svaté...takže strašně moc záleží o přístupu toho rodiče-dítě se dá časem srovnat.Já raději chlapa kopla do řiti-dodnes nemá partnerku-nedivím se,dítě mu řídí život,tak aby to tak nedopadlo i u zakladatelky.

Buď to dopadne tak, že se rozejdete, a dcery budou v klidu, případně si najdeš jiného partnera, který bude mít rád obě tvé děti, nebo s ním zůstaneš a dcerce připravíš hnusné dětství - za což tě jednou může pěkně nesnášet. Bohužel je to tak.
Tohle je moje situace z mamčiné strany - byly jsme dvě, našla si známost - s jejím nynějším manželem jsem nevycházela od prvního okamžiku (a ne že bych se tomu, v pozdějším období, kdy jsem už měla trochu rozum, nesnažila dát šanci).
Vlastně ono se nedá říct jen nevycházela - prostě ho nesnášela, nenáviděla..
K tomu člověku mám tak silnou averzi, že se mi příčí sedět s ním v jedné místnosti (a to jsem člověk otevřený, mám ráda lidi a vycházím s nimi).
Chápu mámu, že nechtěla být sama po rozvodu s malým děckem, ale za prvé jsme se odstěhovali na sílu velmi brzy k němu, za druhé on mi od začátku dělal naschvály, stresoval mě - dokonce ještě teď, rok potom co jsem se odstěhovala se s mamkou kvůli mě hádá.
Jinak mámu mám moc ráda, vycházíme spolu, ale bohužel jen tehdy, když on u toho není - z toho důvodu jezdím domů zásadně když je její manžel na odpolední a vůbec ho nevidím.
Já ti radím pryč od toho chlapa - pokud je pro tebe důležitější dcera.

Reaguji na Emma_Belle: Hm, a co když nastane situace číslo čtyři-tj. rozmezlené dítě si vždy vydupe to, co chce, matka mu dá vždy přednost a ve finále zůstane sama, protože i dítě jednou vyroste a odejde.
Netvrdím, že je to tento případ, ale takových příběhů znám ze svého okolí dost.
Ne vždy jsou děti ty nevinné a bezbranné.
Jasně, někdy si prostě lidi nesednou a nikdy se to nesrovná. Ale jsou i situace, kdy za to nemůže ten dospělý. Ovšem jestli je to případ zakladatelky, to musí vědět i ona sama.

Jo a určitě jsem se do Tebe nechtěla nijak navážet. Věřím Ti každé slovo, že to bylo tak jak píšeš, a manžela své maminky prostě nemůžeš, i to se bohužel stává. Já mám bohužel ve svém okolí spíš ty příběhy rozmazlených dětí, které nemůže vystát nikdo v okolí, krom zaslepených matek, tam by se nový partner mohl rozkrájet a je mu to houby platné.

Malé děti takové jsou. A jestli někdo pos*ral jejich výchovu, není to jejich vina. Když rozmazlím/špatně vychovám psa - je to jeho chyba? Težko. I když ten pes pak někoho pokouše, většinou je to chyba majitele a špatné výchovy.

Každopádně já bych viděla chybu, jak na straně zakladatelky, tak na straně jejího přítele! Sama zakladatelka se překonala a jeho (dle jejích slov) opravdu rozmazlenou dceru (píše, že je rozmazlenější než její vlastní dcera) ráda má, dokázala si k ní najít cestu - protože chtěla, bylo to pro ní důležité. On toho samého není schopný Já tedy očekávám, že když se obětuji, snažím se, když pro vztah mnoho udělám - druhá strana se bude snažit minimálně stejně...A že se láska nedá vynutit? To určitě ne, ale i s rozmazelným dítětem se dá vyjít, dá se k němu najít cesta, není to jednoduché a není to hned, ale jde to. Navíc v tomto věku se dá s dítětem ještě dobře komunikovat a spoustu věcí zlepšit.

Zakladatelka by se měla určitě snažit výchovu i vztahy vylepšit, ale sama na to nestačí. Musí chtít taky ten chlap

V okolí vidím spoustu vztahů kdy především ženy nesnesou potomka z předchozího manželství, ale může za to opravdu malé dítě? Podle mě ne. Když jdu do vztahu kde takové dítě je, počítám s tím, že ho budu muset tolerovat, naučit se s ním žít a ne chtít ho předělat k obrazu svému (zatímco mé vlastní potomky musí tolerovat všichni a nikdo si nesmí troufnout jen naznačit, že jsou rozmlazelné - kdo z vás má doma rozmazleného smrada? - a přitom jsou skoro všechny děti - dle omlazení - nevychovaní smradi, kteří v 15cti fackují rodiče - ale zajímavé, vždy se jedná o děti cizí). Lidi prostě velmi rychle odsoudí cizí dítě, ať už v restauraci, supermarketu, ať už jde o batole, školáka nebo studenta, ale ty své vlastní děti vychvalují pomalu do nebes a vždy pro něj najdou omluvu. Zakladatelka to nedělá, sama přiznala chybu ve výchově atd., to, ale neznamená, že je její dcera "příšerně rozmazlená" nebo nesnesitelná Podobně se můžeme vyjádřit o dítěti každé z vás+ty, co děti nemají považují za rozmazelné všechny děti na světě

Reaguji na martinam: Děti nemám, ale rozhodně nepovažuji všechny za rozmazlené, nevychované smrady. Světe div se, děti mi nevadí a mám je ráda. Jen je prostě nepovažuji za tak nevinné-moje kmarádky by mohly vyprávět o dost důmyslných naschválech dětí ve věku šesti a devíti let, které se stupňovaly a rozhodně se už potom nedaly přejít s úsměvem, jak to do té doby dělal jejich otec, nakonec už to bylo neúnosné. Stojím si za svým, že ne vždy jsou děti andílci-samozřejmě, může za to výchova, neb jaké dáme dětem vzory chování a hranice, co je tolerovatelné a co ne,určujeme my dospělí. Jen bohužel opravdu vidím, že ty hranice se dost posouvají a spousta dětí už žádné hranice nemá .
A ano, dospělý by se měl snažit si k dítěti tu cestu najít, jenže někdy to prostě nejde. A ne vždy musí být na vinně ten dospělý. A pokud to opravdu nejde, radila bych jednomu z partnerů odejít.
Ovšem jak to je doopravdy ví jen zakladatelka a její přítel.Rozhodně nehážu vinu jen na zakladatelku-v předchozích příspěvcích jsem psala, že je nutná snaha a komunikace z obou stran.
Ostatně sama to můžu posoudit z té druhé strany, kdy jsem partnerkou muže, který má dítě-a musím říct, že to nebylo jednoduché.

Tak já po zkušenostech radím dětem neustupovat

Můžete rozebírat ze všech stran, jak je psychika dítěte křehká, ale nedůležitější je vědět, že zodpovědnost má dospělý a ten má také svůj život, který není dobré zcela obětovat dětem. A z popisovaných zkušeností, kdy si matka kvůli dítěti nedovedla domů roky chlapa, aby chudák dítě netrpělo, je mi úzko ještě teď.
Jeden můj.... ehm... ex si rve vlasy ještě teď, že se nechoval v určitém věku svých dcer jinak a podřídil jim celý svůj život. Ty si na tento standard zvykly a dokonce jako téměř dospělé nesnesou vedle otce stabilně nikoho. Nejen ony, také jeho rodiče pojali roli otce jako doživotní závazek, protože si dcery vybraly jeho a ne matku. Jeho vztah by mu byly ochotny tolerovat až po úplném osamostanění dcer, uf

Takže k tématu. Radím začít se dceři co nejvíce věnovat, co nejdříve jí stanovit mantinely a partnera povzbudit k trpělivosti a snaze o zapojení se do výchovy. Pak už jen doufat, že to brzy nevzdá.

Reaguji na Tiakia:
Nevím, jaké máš zkušenosti se šestiletým dítětem? Já jsem v tomto věku "řešila" rozvod svých rodičů a pamatuji si všechno. Taky mám tři děti a vím, jak reagovaly ony v tomto věku, takže já bych šestileté děti nepodceňovala Pokud děti dělají něco naschvál, tak si to uvědomují a ví, co tím působí. Můj první manžel si našel milenku, když bylo staršímu synkovi 6,5 let a druhému 5 let. Bohužel je do toho hnusu zatáhl a nakonec to byl právě tento malý šestiletý chlapeček, který mi řekl, abychom od něj utekli Taky jsem s nima musela mluvit a vysvětlit jim, co se děje, a co se dít ještě bude Taky jsem si prožila to, že po necelých třech letech jsem si našla partnera a plánovali jsme společný život. Mí rodičové z toho měli hrůzu, protože kluci na mě byli možná až nezdravě zavislí, ale můj (dnes už manžel) si je naprosto získal. Jakmile k nám přišel, hned se začal zajímat, jak bylo ve škole, hráli karty, chodili spolu nakupovat atd. Prostě prvně se věnoval jim a když dávali něco v televizi, tak jsme si udělali pelíšek v pokojíku a koukali jsme všichni Děti musí cítit, že se s nimi počítá a že jim maminku nikdo nesebere. Naopak, že i ony něco získávají
Reaguji na Silvestra:

Tohle ovšem není dobrá vizitka pro rodiče,když se nedokážou dohodnout a tahají do všeho děti.Nesnáším děti "staré-mladé přemoudřelé" co se pletou do věcí dospělých a rodiče si je neumí usměrnit.

Opět tvoje vina. z dítěte se stane závislák když nemá jistotu.

Normální dítě ví,že je milováno a nemusí se mu ani podřizovat život dospělých.