Přítel se mnou nechce bydlet

jo jo, já vím.

No já doufám, že tak nedopadnu, jen si budu zvykat pomalu. Pomalu stěhovat věci, zvykat si no. Já se totiž na tuto chvíli vlastně těším. Až budu mít toho pana vyvoleného, společné bydlení...jenže prakticky si to už moc představit neumím. Ono je to dáno asi tím, že nejsem zvyklá na mužský element v domě.

nevím možná se pletu,ale podle mě je lepší rychlovka,než donést kartáček,pak si tam nechat spodní prádlo atd.adt. a nejlépe se nestěhovat k někomu nebo někdo k tobě ,ale společně do nového aby jste na tom byly stejně.
Připravit se na nejhorší (ponožky u sedačky,trenky na věšáku) a třeba to tak nebude tak si pak říct jak je to bezva vědět ,že na tebe někdo čeká

můžu tě ujistit ,že je to naprosto normální.Měla jsem to taky tak.Jen to prostě musíš překonat a pak už se z případnými nástrahami bydlení ve dvou srovnáš za pochodu.Víš je to hodně podobné jako rodičovství.Takové ty řeči až na to budu připravená jsou podle mě nesmysl.Třeba já na to nikdy připravená nebyla.Jako děti byly plánované,ale že bych nějak byla připravená na to se stát matkou to ne,prostě to taknějak přicházelo a přichází postupně.Děti už mám dvě (9r a 3r) a stejně mám pořád pocit,že jsem ta 23letá a kolikrát si říkám ,,ty děti jsou fakt moje,,

Takových sobečků zvyklých na svůj řád a neochotných cokoli měnit je... Tak by se měli dát dohromady mezi sebou, a ti druzí co vyznávají klasický model a vztah taky..
Považovala bych za čestné, aby přítel na moji narážku na společné bydlení hned vybalil jak to teda chce. A ne že bude mlžit vyhýbat se a vlastně tahat člověka za nos.. i roky.

Pod tento výrok se podepisuji. Přesně tak je to u nás. Každý máme to svoje a je nám s přítelem fajn. Rok jsme spolu bydlely ve 2pokojovém bytě, což bylo útrpné: Tak malý prostor a dvě osoby už nikdy. Od malička jsem zvyklá dělat si bezprizorně co chci a k tomu mít svůj vlastní soukr. prostor. Absolutně postrádám jakékoliv altruistické sklony - nebaví mě se o někoho starat. Neumím se přizpůsobit, dokážu jen respektovat předem určená pravidla. Když cítím nátlak a někomu uhnu, tak si připadám, že ztrácím sama sebe a stávám se někým jiným. Vím, že v životě mám jen dvě pro mě přijatelné možnosti: narazit si chlapa, který to má v životě stejně nebo zůstat sama.
Přestože o chlapi nemám nouzi, tak tohleto paradoxně po čase málokterý skousl a raději šel jinam. To, že bych i ve 43letech zůstala víceméně bydlet sama v našem nynějším úžasném bytě mě neděsí, spíš si nedovedu představit klasický model, teď hodně nadsadím: taťka, mamka a dětičky. Tento model pojatý tzv. klasicky "po česku" je pro mě zatím nepřijatelný a pochybuji, že ho někdy přijmu. Holt každý to má prostě v životě jinak. Zatímco většina známých v našem věku (27 a 32) už plánuje nebo má svoji "rodinu". My plánujeme max. to, kde seženeme nebo ufinancujeme designový/sběratelský kousek, kdy se uvidíme, kam, kdy a s kým vyrazíme atd.

Reaguji na Fellys: přesně můj názor...Dva roky mohou být pro někoho dost, ale já osobně taky vidím, že to ještě nemusí být doba na bydlení spolu. Ale to každý bere jinak. Jsme s přítelem 3 a půl roku.Můj případ teď je přesně opačný, přítel zařizuje byt a mě se do toho s ním moc nechce, není v tom žádný citový zádrhel, to vůbec ne...ale jen tak nějak začínám mít strach z toho, že bych to ještě nevzládla, jsou tam pak určité povinnosti (to je jasné) a zkrátka člověk si už tolik neužije..taky jak kdo.Záleží také na věku. Kolik ti je?

jí 24 jemu 28

jojo...to by byla ideální situace. Přistěhovat se k někomu, necítila bych se dobře

V první řadě bych zjistila, jestli se nejedná o takový druh chlap, který by měl děti nejraději ve 40ti a to ještě "možná", jestli se na to bude cítit dost připravený a svatba, žena nebo společné bydlení je jen noční můra... (V případě, že ty teda už pomalu začínáš uvažovat o rodině atd.) Ve 28 mi totiž přijde, že chlap, který by chtěl, jak říkáte "klasický model rodiny", už nějak reagovat na společné bydlení... A upřímně, v tomto věku, mi přijde 2 roky chození jako akorát. Nepřijde mi to v žádném případě málo...
Podle toho, co se od něj dozvíš, bych reagovala... Jestli to bude první typ, který jsem napsala a ty máš jiné představy, tak bych to asi ukončila.. Ono bys mohla čekat, že si to za 5 let rozmyslí, ale ouha, kde nic tu nic a ve 29 zjistit, že člověk nemá nikoho a už by aj chtěla rodinu (ovšem nevím, jaký jsi typ.. Některým ženám nedělá problém mít dítě ve 45)..