Přítel na mě nemá čas

No právě. Jak sis to "nastavila", tak to holt máš...

Pokud bude pořád v práci a nebude mít čas, tak nebude mít ani čas pomáhat.

Tak já nevím, píšeš, že na tebe nemá čas, že pořád jenom pracuje nebo je ve škole. Tak si představ, že se tak bude chovat, až spolu budete bydlet. Peníze jsou pro něho až moc důležité, podle mého názoru. Ono je hezké je mít, ale taky je hezké mít přítele, který si aspoň uvědomuje, že by měl trávit čas s tím druhým. Abys pak neměla doma workoholika, kterému budeš jedno a ty budeš lítat jako hadr na holi.

Tak já nevim. Domluvy nepomáhají, ultimáta taky ne a je pravda, že ultimáta ve vztahu taky nemám moc ráda.
Zkoušela jsi metodu "nezájem"? Jak by na to reagoval? Všiml by si vůbec, že se mu třeba neozýváš, neptáš se, co bude dělat o víkendu a tak....

Vídání se málo je opravdu psycho, a to nejsem holka závislá na klukovi, mám i vlastní zájmy, práci a kamarády, ale svého kluka jakožto přítele tak 2x-3x týdně vídat chci...

Když jsem celou diskuzi pročetla, tak mám pocit, že ty chceš slyšet jen názor toho typu "prostě to přetrp, bude líp, za rok to přejde, když spolu budete bydlet". Ale myslím, že většina tu má názor ten, že to normální není a já se k tomu přidávám. Jsi si tak jistá, že se to změní? Že ti třeba pak za rok neřekne "já vlastně s tebou nechci bydlet?". Nepříjde mi jeho chování normální, neber to zle, ale kdyby tě opravdu miloval, ten čas si najde. Když člověk chce vždy si čas najde, na to pamatuj ! Kolik toho mají někteří lidé na práci a stejně se zvládají vídat, protože chcou.

Mám také delší dobu přítele, bydlíme spolu, ale jezdíme o víkendech k rodičům (každý ke svojim), ale i přesto, že se přes týden vidíme každý den, se pravidelně o víkendu vídáme, protože spolu prostě chceme být oba. Když si vezme na týden dovolenou a jedeme opět za rodiči na vesnici, vídáme se opět každý den nebo každý druhý. Můj přítel pracuje a je šílený cyklista (3x i 4x týdně na kole, tak na 3 nebo 4 hodiny), ale i přesto spolu trávíme dostatek času, nemůžu si stěžovat. Taky toho má hodně v práci, má náročný koníček, občas někde zajde s kamarády. Já studuju, také mám kamarádky a koníčky a i přesto se vidíme velmi často (i když nejsme spolu na bytě) a já jsem za to šťastná. Nedokážu si představit, že bysme se viděli 1x za týden, párkrát se nám to stalo, kvůli přítelově služební cestě a jak jsme se po týdnu setkali, tak jsme se sebe nemohli nabažit.
Musím ale dodat, že i když jsme spolu nebydleli, viděli jsme se velmi často.

Nevím, no, já bych mu taky dala fest rázně najevo, že to takhle dále nejde, ať se vzpamatuje a kdyby to furt nechápal, tak bych se asi i rozešla, možná že pak by mu to docvaklo a přišel by s prosíkem....

Bydlet se mnou chce, sám mi říká, ať to ještě ten rok vydržím a pak že budeme spolu víc. A těší se na to stejně jako já.

Včera jsem mu to dala hodně najevo, pohádali jsme se asi jako nikdy, ale nakonec mi slíbil, že udělá všechno pro to, aby se to změnilo. Já se s ním kvůli tomuhle nechci rozcházet, jinak jsme totiž šťastný. Ale slíbil to, tak uvidímě. Alespoň jsme si spoustu věcí vyříkali. Třeba tento týden byl zrovna hrozný, prosila jsem ho, aby byl se mnou alespoň ten víkend, jenže v pátek slavil kamarád narozeniny a dnes musel zase domů, protože mu přijela babička s dědou, kteří bydlí daleko a jezdí na návštěvu tak jednou za rok, tak to jsem schopná pochopit. Slíbil, že už se budeme vídat i v týdnu a já doufám, že to dodrží, jinak už bude zle.

já bych to nevydržela... navíc já razím heslo, kdo chce, ten si čas udělá!

...

...

Reaguji na Zimonka: Víš, on se dá udělat i kompromis. Jít na oslavu a po oslavě, k večeru se stavit za tebou...na půl hoďky. To samý po práci, před nebo po setkání s kamarádem... Nevím, připadne mi, že to dělá /a říká ti/ složitější než to je.

...

Reaguji na Zimonka:
Víš, já ti mám takovej pocit, že sis ho tak trochu (spíš hodně) zidealizovala... Za každých okolností ho bráníš. Mi neříkej, že hned co příjde domů, tak pracuje až do půlnoci. Tu hodinu denně mezi prací by si na tebe snad najít mohl, ne?!

Můžu vědět proč s ním nechodíš na rodinné oslavy a na narozeninové oslavy kamarádů? Já sice na oslavy moc nejsem, ale když někdo slaví u přítele v rodině narozeniny, jsem pozvaná samozřejmě taky. To samé u kamarádů, nejsou to moji kamarádi, přesto je samozřejmé, že přijdu s přítelem jako přítelkyně.

Bydlíte od sebe kousek, 5 km není žádná vzdálenost. Kamarádka taky bydlí asi 5 km ode mě. Když jsem byla na střední, neměla řidičák, auto, nechtělo se mi vyhazovat peníze za autobus, tak jsem za kamarádkou chodila pěšky či na kole.

Všechno jde, jenom člověk musí chtít. Ty chceš, přítel zřejmě ne.

Já nevím, ale já si vždycky udělám čas na to co mi přijde důležité. U tvého přítele to tedy znamená, že na prvním místě má školu a práci. Neříkám, že to není důležité, ale vykašlat se na všechno ostatní není dobrý.

Je sice hezký, když Ti říká, že Tě miluje. Ale už není hezký, že si na Tebe neudělá čas. Jsou to jen slova, sice hezký, ale já dám víc na činy. Ono je důležitý trávit s člověkem čas, zvlášť když jste takhle mladí.
Bydlení sice vyřeší to, že se budete vídat aspoň večer, ale co v budoucnu?! Vezmete se, budete mít baráček/byt (nejspíš i hypotéku), děti. Víš jistě, že přítel bude s Vámi trávit tolik času, kolik bys chtěla?!

Myslím si, že dva lidi jako pár by spolu měli trávit dostatek času, aby se poznali, zažili nové zážitky, atd. O tomhle vztah přeci je.

Reaguji na Zimonka:
5 kilometrů není žádná vzdálenost, to chodím běžně pěšky na podpatcích, takže věřím, že kdyby chtěl, tak se sebere a jde a nevymlouvá se na autobusy.... Od něj jsou to pořád jen slova a žádné činy, nezdá se mi to z jeho strany zase až taková láska.
Ty k němu vzhlížíš a on tebou zametá, asi tak nějak.

Přesně, napadlo mě to samé.
Vím, je hezké slyšet hezká slova, ale ta hezká slova tě místo něj neobejmou, nepohladí... Tobě to opravdu za ty čtyři roky stojí pořád za to?

...