Přehnaná dokonalost v úklidu a pořádku

Holky, já to znám jako pohled z druhé strany. Moje matka je přesně ten případ, který se celoživotně vyžívá v uklízení. U nás doma bylo vždy sterilně čisto jak na operačním sále, když jsem byli děti vždycky jsme museli trpělivě čekat, až matka doleští už tak dost naleštěnou podlahu. Koupelnu umývala snad dvakrát denně, okna každých 14 dní, neustále všechno přerovnávala, když ji chytnul záchvat, tak vyhazovala oblečení ze skříní, protože tam byl dle jejího názoru příšernej bor.del.
Taky měla samozřejmě spoustu výčitek, že jí nikdo nepomáhá, že ji všichni mají za služku, ale na konstatování, že vysát stačí 3x týdně a koupelnu umýt třeba každý druhý den, odpovídala, že to bysme tam všichni umřeli v bor.delu. Takže celé dětství a dospívání mám spojeno s hysterickou matkou, na kterou se kvůli úklidu neustále čekalo.
Teď v dospělosti uklízím normálně tak 2x týdně, dle názoru mojí máti jsem bor.de.lář, ale aspoň nejsem otrok čistoty jako ona...

Reaguji na Julie24:
Možná to bude i tím, že momentálně nejsem zaměstnaná, tak přemýšlím a rozhazují mě věci, které by mě normálně nerozhazovali. Od mala mám ráda pořádek, ale čeho je moc toho je moc...

Naopak třeba vůbec mi nevadí, že přítel (bydlíme každý sám) má ve svém nepořádek. Nezajímá mě, že kamarádka nemá doma vyluxováno - je to cizí, já v tom nežiju, tudíž to neřeším a klidně v tom prostoru strávím příjemnej čas, ale u mě doma to prostě nesmí být!
Přítele za to nepyskuju, pokud řekne "je tu bordel", tak "ok no, je, ale je to tvůj bordel".

Zatím bydlím s rodiči a bráchou. Brácha jakožto 15letej úklid má fakt až na posledním místě, ale zase .. je to jeho prostor, mě to nezajímá .. Ale u mě musí bejt všechno narovnaný.

Další příklad: Někdo se zvedne z gauče a logicky tam zůstane důlek - ne! nemůže tam bejt! okamžitě to jdu vyrovnat...

Určitě souhlasím s názory, že je lepší mít doma nějaký uplně normální, běžný "nepořádek" a kolem sebe spokojené okolí než naopak.
Neřekla bych zatím, že tim někoho vyloženě obtěžuju.

Nebo např. jsme se přestěhovali z panelákového bytu do baráku, který je vevnitř původní, vše staré. Dá se v tom žít, ale já to špatně zkousávám. Měnila bych všechno za nové od stropu až k podlaze. Vím, že nemůže být všechno hned, peníze se netisknou na domácí tiskárně, ale ....... sžírá mě to. Jsem taková. Vadí mi to.

Poznávám v tom svou sestru, maniak na uklízení...nejhorší je, že při tom uklízení, něco někam uklidí a neví kam, občas vyhodí i důležití papíry aj. Nejvíce mě vytočí, když dojde ke mě a začne komentovat můj pracovní nepořádek...Taky je maniak na nákupy do domácnosti, koupí jednu věc a už plánuje nákup další..od koberce, přes stolky až po ty květináčky...a pořád tvrdí, že to nekupuje pro sebe, ale pro celou rodinu....někdy tím dokáže být až nesnesitelná a diví se, že jsme na ni nepříjemní..ona to přece myslí dobře...ona má prostě ráda pořádek...

Taky docela nesnesu tretky a všelijaký krámy všude. Pro mě musí bejt prostor vzdušnej a to znamená např. i v šuplíku. Zbytečný papíry, nedejbože letáky ze schránky to není nic pro mě. Nic neskladuju...
Pravidelně všechno "pročišťuju" a třídím a v tom se docela dost vyžívám. Jsem takovej typ, kterej musí mít všechno dobře zorganizovaný, uspořádaný.

Holky, no mě přítel říkával ,,nech toho Monku". Pořád chodím po bytě a hledám kdejaké smetíčko a nerovnost abych to mohla uklidit a když už je všude všechno ,,dokonalé" Tak jdu třeba srovnat hrnce do skříňky nebo přeskládávám ručníky atd. Občas už to fakt přeháním a uvědomuji si to, ale nemůžu si pomoct. Ted mám malou dcerku a ona vždycky vyhazuje všechno na co došáhne a co si umí otevřít na hromadu - chvilku jí to vždycky nechám a pak to musím hned uklidit a začíná to nanovo. Díky malé už ale nemám tolik času ani energie, tak jsem trochu zvolnila.
Nesnesu binec ani u ostatních, když přijdu na návštěvu a vidím něco, cokoliv co bych doma nesnesla, tak mám nutkání to přerovnat nebo na to aspoň upozornit. Naštěstí se většinou udržím a jsem ticho.
Co je pro mě nejhorší, je když přítel večer přijde s práce a řekne mi že je doma binec, vždycky mám na krajíčku i když vím že to myslel ze srandy.
Jediné čemu se vyhýbám je žehlení, to nechávám až když už je toho fakt veliká hromada třeba po třech praních.
Takže jak vidíš úplně tě chápu, mám to taky podobné. Ono je lepší na to nemyslet nebo si najít jinou zábavu která ti odvede myšlenky. Já jsem dřív tak hrozně uklízela protože jsem byla doma do večera sama a ležela jsem většinu dne u televize a nudila jsem se, tak jsem začla uklízet a teď mi to zůstalo
Jo a takové ty tretky, když to od někoho dostanu (sama bych si to nikdy nekoupila) tak mám sto chutí to vyhodit nebo vrátit. To úplně nenávidím takové ty výstavy hrníčků a keramiky.

Reaguji na Nicol:

bohužel i já patřím mezi ty , který furt doma vše drhnou a neustále uklízej a nesnesou nepořádek njn jsem ve znamení pany a ty to maj jaksi v krvi a můžu tě ujistit , že i já musím mít všechno v lajně a na svým místě, nesmí to být ani o centimetr posunuté , protože mě to vadí. Ale toto co popisuješ už je extrém

vypadá to na obsesivně- kompulsivní poruchu a tu je třeba léčit, protože to znepříjemňuje život. Určitě vyhledej odborníka navrhne ti psychoterapii tzv. expozici a prevenci rituálů dostaneš program i na doma kdy dostaneš různé úkoly , které musíš do dalšího sezení splnit.Přeju hodně síly.

Ach jo, vy mě děsíte. Já si prostě neumím představit, že k někomu půjdu a začnu mu vyprávět. jak musim mít kolem sebe čistý, naklizený, hezký prostředí, jinak se necítím dobře. To je šílený.
Za poslední dva dny jsem se snažila zabavit a snažím se to překousávat. Naschvál jsem si třeba teď nechala na stole poházený nějaký věci... Ale očima scanuju furt . To nechápu. Kdybych to udělala jednou, tak neřeknu, ale když to udělám během pěti minut třikrát?!? Jako proč?! Vim, že se absolutně nic nemůže změnit, ale prostě ..... udělám to.

Ne, zvládnu to sama...

A když neuklidíš a půjdeš ven, jak se budeš cítit? Budeš to pořád řešit, nebo když to nevidíš, tak Ti to nevadí?
Já nevím, ale tohle už se mi taky zdá moc. Taky mám ráda čisto, 1x týdně uklízím, nerada bývám nemocná, když nestihnu uklidit, pracovat nebo učit se taky nemůžu, dokud si neuklidím, ale už to nehrotím, takže se mi doma válí ještě neroztříděné štosy časopisů, v předsíni zimní boty, a dokonce přežiju psí chlupy, což dřív připadalo nemyslitelné. Ale pes nesmí do ložnice.

Reaguji na LaArdilla:
Jak kdy. Někdy jsem z toho mírně nervózní, že vím, že přijedu domů do "nepořádku", tak mi to prostě vadí. Jindy odjedu, vypnu a nemyslím na to.

Tohle přesně mám, no. Napřed musím mít všechno srovnané, uklizené, abych si pak mohla klidně jen lehnout do postele a odpočívat. Jinak neodpočívám a koukám, kde je co špatně ...

Ale těch pár dní, co tu visí tohle téma se snažím nebejt z toho taková vyhrocená. Chvilku mi to jde, chvilku mi to jde o něco míň...

tohle má přesně moje máma, celý život. Dobrá léčba jsou zvířata, to nikdy už nebudeš mít doma vše načančané. U nás jsou oblíbené ťapičky na podlaze. No a taky chlap - ponožky na zemi, oblečení přes křeslo a kolečka od skleničky na stole

V tom se trochu poznávám, taky když něco dělám, dělám to důkladně.

Pamatuješ si třeba kdy to začalo, nebo to máš takhle odmalička?

Já myslím, že jít na tom jít k psychologovi není nic špatného, naopak. A poté co jsem tu pročetla celou diskusi bych si o tom dovolila trochu zapochybovat. Nebo jinak, možná to zvládneš, ale budeš se zbytečně trápit, psycholog ti může pomoci abys to zvládla lépe.

A myslím, že ani tak nejde o to, jestli máš kolem sebe naklizeno nebo ne, nebo jestli obrazy mají stejně úchytek, ale o to, jak to vnitřně prožíváš a o to umět se nad to povznést.