Přechozený vztah

mám pocit, že ho zažívám právě teď, jsme spolu pět let a čekala bych nějaký posun do vážnější roviny, ale přítel nějak začal couvat, tráví hodně času s kamarády, na sebe máme málo času, já už se ani nesnažím vymýšlet společné aktivity, nebaví mě pořád být jen ta co něco vymýšlí, on nevymyslí nic, radši sedí u pc, já jdu cvičit, s kámoškou na kafe,.. žijem si spíš vedle sebe než spolu. ale musím říct, že zas pomáhá, nakoupí, vyřídí, přiveze, odveze, ale citově se to nějak zaseklo, nevím jestli ho miluju nebo ne, nepřemýšlím nad tím, nechce se mi to řešit, zachraňovat nebo se rozcházet, on to taky neřeší, takže to asi ještě nějakou chvíli potrvá..

Přesně tak si připadám.. Taky nemůžu říct, vždycky když něco potřebuju, tak je ochotný, pomůže.. Já vím, že se rozejít nechci.. Jen mi připadám, že sem teď uplně na posledním místě na žebříčku jeho zájmů a aktivit.. Vím, že se nebude celý život točit vše jen kolem mě, ale přece jen by člověk chtěl vidět rošku zájem od partnera... My spolu nebydlíme a poslední doubou i upadá snaha o to spolu být... (já si bohužel říkám, že když jeden nechce, tak nemá smysl, aby se ten druhý přetrhl, taže upadá z obou stran) Prostě když to zrovna sto pro nesedne, tak spolu nejsme A co je ještě horší, tak partner si myslí, že je vše ok... Přijde mi, že je tak "zaměstnán" svými koníčky a zájmy, že ho to ani nezajímá... Neříkám, aby se tím nějak extra zabýval, ale přece když mám nějaký vztah, tak nejde jen tak žít vedle toho druhého občas si na něj vzpomenout a doufat, že když mě ten druhý má rád, tak bude vše ok a já si budu žít podle sebe, jako bych byl volný.. Jsme spolu 5,5 let, ale zdá se mi, že je čím dál míň na vztah "zralý". Já to tedy taky přestala "řešit", když se "nic neděje" ale nechci vidět jak to dopadne

přesný, když já něco navrhnu, řekne ok, ale nějak nadšený mi zrovna nepřijde a sám už hooodně dlouho nic nenavrhl. takže já taky poslední dobou nevyvíjím aktivitu a on si podle mě vůbec nevšiml, že se něco děje

takže když nezačnu mluvit, mlčíme, když nezavolám, nenapíšu, on taky ne. Dřív se snažil, byla jsem si jistá, že mě miluje a že by mě neopustil, ale poslední měsíc si tím už teda nejsem vůbec jistá. Bydlíme spolu přes týden, na víkendy jezdíme každý domů a i když jsme ze stejného města, skoro se nevídáme, ikdyž bychom mohli, ale on má spoustu jiných aktivit a věnuje se radši jim, když jsme prý spolu v týdnu každý den. Ale já studuju a ještě pracuju, takže jsem buď ve škole, nebo v práci, nebo on je v práci a sejdeme se doma až později večer a hned jdem spát, to moc jako společně strávený čas neberu. dřív jsem to řešila, snažila jsem se si plánovat směny tak jak on je v práci aby jsme mohli být spolu, zajít do kina, na procházku, nebo si jen povídat doma, ale vždy jsem to dělala jen já podle něj. to mě už přestalo bavit, začala jsem si to dělat podle svého a takhle to dopadlo

asi jsem udělala chybu hned na začátku vztahu, když jsem byla hrozně zamilovaná a chtěla být jen s ním, mé zájmy šly stranou, stejně tak přátelé, vždy jsem si udělala čas, když on zrovna chtěl být se mnou, ale málokdy to bylo naopak a on si na to zvykl, teď když si chci žít taky svůj život a chci aby se taky on přizpůsobil mě, tak je zle. právě proto si říkám, že tenhle vtah už vyhořel, táhne se to tak dva roky, vždycky jsme to nějak vyřešili, ale poslední měsíc je to horší tím, že já už to prostě řešit nechci, takže se to neřeší, protože jemu to takhle vyhovuje, jen se divil, že už tolik nepovídám, ale že by se zamyslel nad tím proč, to ne. Teďka je na horách, za celý týden mi napsal dvakrát, takže jsem zvědavá, jak to bude pokračovat až přijede

jn, přesně tak to je u nás taky.. A vždycky řekne a co kdybysme *****. Nikdy jsem s tím neměla problém a když jsem extra moc netoužila po tom svém, tak sem řekla ok.. Jenže to byla chyba...

přesně, taky jsem si plánovala třeba doktory a tak vždycky tak, aby když nebyl v práci, abysme mohli být spolu.. Ale když vidím, že mu je to jedno a jen jjá se pořád snažím, tak na to kašlu, budu si to dělat jak chci já..

No u nás to na začátku bylo vzájemné.. Já to chápu, že nechce být pořád jen se mnou a že chce mít taky svoji zábavu. Ale když se celý týden nevidíme, já přijedu domů na víkend za ním a mu sou důležitější ostatní věci, kt může dělat přes celý ten týden? nechápu..

Jo, myslím si, že to u nás bohužel taky tak dopadne... že budem žít vedle sebe ne spolu

Přeju Ti hodně sil a trpělivosti.. Myslím, že ji budeš taky potřebovat

Zažili a nepřežili. U nás to nastalo asi po osmi letech vztahu, kdy jsme spolu bydleli, dokonce jsme byli zasnoubení. Ale pak jsem začala mít pocit, že na prvním místě je práce, pak PC, pak kamarádi a pak někde hoooodně daleko já. Řešila jsem to, ale podle něj to byly zbytečné a vymyšlené problémy. Nikam dál jsme se neposunovali a já začala mít dojem, že to není člověk, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. Takže jsem jednoho dne řekla, že odcházím, moc jsme brečeli oba, ale shodli jsme se, že to tak bude lepší. Druhý den jsem sbalila sebe a psa a už jsem tam nebyla. Hrozně moc to bolelo, ale teď s odstupem času můžu říct, že jsem udělala jen dobře a je mi líp.

začínám mít stejné pocity

přesně tak se cítím a s těma problémama to je uplěn stejné. Prý to vidím jen já. Bohužel si myslím, že on je tak zahloubaný do svých věcí, že se "na to nedívá", tak to ani "vidět nemůže" že. Nejhorší, že si občas říkám, jestli to opravdu pujde v budoucnosti v mezi náma, jestli se musím s něktterýma věcma prostě smířit.. Ale zas když se na to podívám z druhé strany, tak bych s ním chtěla být a hrozně moc Je to člověk, kterého si vážím a když je momentálně "přítomen" v našem vztahu, tak je nám spolu krásně... Nevím, jestli by bylo řešení se rozejít, třeba to jiným přijde zas.. největší problém ovšem je, že já studuju a mám ještě nějaký ten rok před sebou.. V této chvíli se nemáme jak posunout dál z místa.. a bojím se, že už tak dlouho na stejném bodě nevydrží

Tak takhle to máme taky doma,když na to tak koukám ono to bude asi všude stejný...netrapte se chlapama, věnujte se sobě a buďte taky sobecké ...jinak to totiž nejde...

holky a co zkusit změnit svoje chování...nic neříkat, ale změnit svoje vzorce chování....na co byli doted zvyklý, tak dělat jinak, reagovat tak, ajk by nečekal....

přestante njednou řešit, že to mezi váma není ok, přijdte opakovaně domů pozdě a nepište, nevolejte, neberte tel....budte milý, ale odměřený...prostě se chovejte najednou jinak, než oni by čekali...kupte si něco opravdu nádherného na sebe, změnte účes....a reagujte jinak....i to co by vás vytočilo, budte v klidu....a vydržte to dlouho, oni nejprve dělají jakoby nic, nebo i naschvály, začnou dělat to, co vám vadí....ale vydržte s usměvem takhle třeba měsíc....i déle...oni to podle mě tak dlouho ani nevydrží....

Kdyby mne něco podobného potkalo v mladších letech, asi bych vyhlásila, že to celé nemá smyslu a zatroubila na ústup.
Žel, když už dva spolu roky bydlí ve společné domácnosti, není tak jednoduché se pro každé zachvění nálady rozcházet nebo si jít obzvláštňovat život někde jinde ( tedy, to druhé lze, ale příliš nedoporučuji, nic se tím nevyřeší, leda se propast prohloubí ) .
Souhlasím s rattty - prostě si jej tak trochu míň všímat. Působit dojmem, že sis ani nevšimla, že nejste spolu, protože máš svůj program. Neřešit s ním všechno, hlavně ne vztah, nevyčítat, nerýpat....
Já mám ten "přechozený" problém trochu jiný : partner je POŘÁD doma, protože pracuje převažně v noci. Hlavně teď v zimě je to průšvih, ani na tom kole nejezdí, kamarády příliš nemá. Nastává mírná ponorka, protože když mám volno, jsme spolu, když přijdu z práce, taktéž a ven se mu nechce jít, protože má před směnou. Já ale mám potřebu sem tam zajít s kamarádkou na kafe, nebo sama do nákupního centra, nebo už kde - a to zas poslouchám o tom, jak je celé dny sám. Dá se říct, že to na mne působí přesně opačně, než má on v úmyslu. Kdyby se dalo jej zapsat jak školní děcko na nějaký odpolední kroužek, tak to udělám !

...v 18 jsem začala chodit s klukem, s kterým jsem už rok kamarádila a do kterého jsem se nakonec i strašně moc zamilovala, ale asi jsme to moc uspěchali, protože už za rok jsme spolu bydleli. vždycky jsem byla ta, která s ním chtěla být všude a pořád, čímž jsem mu lezla za chvilku těžce na nervy, ale já jsem pořád nechápala, proč to necítí stejně, proč nechce s semnou být stejně jako já s ním....navíc to v intimním životě vůbec nefungovalo, přestal mít o mě jakýkoliv zájem...říkala jsem si pořád, že je jen unavený z práce a nemá na to prostě náladu, ale pak jsem zjistila, že mě už 4 měsíce podvádí...prosil, abych mu odpustila, že jsem jeho život a já zůstala...po 4 letech společného vztahu odjel na dlouhou pracovní cestu a já najednou zjistila, že jsem kvůli tomuto vztahu pohřbila spoustu kamarádů a než se stačil vrátit, tak jsem si začala užívat volnosti a kamarádství obnovila...a zůstalo mi to i po jeho návratu...už jsem nebyla ta, která plánovala společný čas, najedou jsem měla spoustu jiných aktivit...chovala jsem se stejně jako celé 4 roky on...a taky nebyl spokojený...po dalších dvou letech jsem to už nevydržela a rozešla se s ním....trvalo mi asi dva roky, než jsem se z toho dostala, ale dnes jsem moc šťastná, že jsem to udělala, jenom díky tomu jsem teď už rok se skvělým klukem...

ono se to lehce řekne, ale hůř dělá. vždy mě něčím vytočí a já začnu dělat přesně tohle, ikdyž vím že to tím jen zhorším, ale ne a ne toho nechat. já jsem taková, že rychleji mluvím než myslím a když začnu tak rýpu a rýpu a nemůžu přestat

Tak příště se místo rýpání zhluboka nadechni, řekni mu, že o konflikt nemáš zájem, pořád něco řešit také ne a seber se ven, třeba jen projít kolem baráku. Až se vrátíš, většinou už nebude chtít pokračovat.
Ale taky je to trochu zrádné : já to tak dělala ( přítel byl rozhozen ze svých příbuzných, já z paralelního platonického vztahu, tudíž konflikty byly na programu dne ) . Pokaždé, když začal rýpat jsem vzala psa a šla se projít ven a koupit si čokoládu na nervy. Vztahy se pak zase mírně uklidnili, ale centimetry v pasu jsem shazovala tři měsíce odříkání .