Přechozený vztah

Reaguji na Sang:
jj to je pravda. Ale nevím proč, ale cítím, že tam ten cit je, nejen, že mi to řekl, ale i jeho chování. Sice se snaží být zlej. No, nevím nechám se překvapit.

Využiju tohle téma, protože je to podle mě můj případ, tak snad mi někdo odpoví...
Jsem s přítelem pátým rokem, po roce a něco jsme spolu začali bydlet. Je starší než já, už pracuje, já studuju (ale na bydlení se finančně podílím, jen aby bylo jasno, ale o tom to není).
Na začátku jsem byla zamilovaná, strašně moc, začátek nebyl idylický, chodil s jendou slečnou, se kterou jim to moc neklapalo a tak si začal tak lehce se mnou, docela dlouho byl s oběma. Moc mě to trápilo, ale byla jsem zamilovaná a nedokázala jsem tehdy odejít. Nakonec se se slečnou rozešel a zlstal se mnou.
Začátky byly fajn, prostě krásný zamilovaný vztah. Teď si jen zpětně uvědomuju, že jsem se mu hodně přizpůsobovala, v mnoha věcech, to trvalo dost dlouho v tom vztahu. I společné bydlení bylo fajn.

Jen posledního půl, třičtvrtě roku mám pocit, že to jde všechno lehce do kytek... Šlo to samozřejmě pomalu, pozvolna a naplno mi to došlo až asi před měsícem. Žijem v jendom bytě jako spolubydlící, ne jako partněři, nejčastěji se bavíme o tom, co je potřeba nakoupit a co budeme večeřet... Vytsoupilo hodně věcí, které mi u něj vadí. Vůbec se nezajímá o věco, co dělám, co mě baví - já se o to aspoň snažím, chci vědět, co dělá v práci apod. On vůbec ne, prý to jsou věci, kterým nerozumí... Nechce nic moc podnikat - právě tím, jak jsem se mu přizpůsobovala, jsme dělali věci, které chtěl on. Já bych teď ráda dělala i jiné věci, ale to on už nechce. Je unavený z práce a já jako student to prý nemůžu pochopit... Ale i na dovolené apod. to stálo tak nějak za houby, nebyla tam skoro žádná radost z toho, že jsme spolu, na dovolené, že je nám fajn... Jako by se vytratilo všechno hlubší. Já ho mám pořád ráda, ale mám silný pocit, že už ho nemiluju... Bavili jsme se o tom spolu, tvrdil, jak se bude snažit a všechno - a nějakou dobu se i snažil... Ale pak to zase sklouzlo k tomu stereotypu, nezájmu, teď jsem nemocná a je problém jít a udělat mi čaj... Tak nevím Na jendu stranu jsme hodně zažili, hodně mi dal, mám ho ráda, nechci mu ublížit. Na druhou stranu mám pocit, jako bych potlačovala svoji osobnost, nevím, jestli tohle je to, co od vztahu očekávám...

Ahoj Lalaith (barthezka z DV ),
řekla bych, že to vypadá na vyšumělý vztah... bohužel to tak často dopadá. Pokud nenastane nějaký impuls nebo zvrat, který by ho donutil se uvědomit, je to možná marný boj... Mně pomohl až rozchod k tomu, abych buď zjistila že to byl ztracený čas a ten chlap byl na nic a nebo že to za to stojí. Nicméně to jsem byla na druhý straně, zhruba jako tvůj přítel. Takže pokud promluva nic neřeší, rozchod jednoznačně ano. Když mu to bude víceméně šumák, je to jasný, když se bude snažit, tak si sice nemůžeš být jistá jak dlouho to vydrží ale lepší než nic

Internet je malý
Já právě nevím, když jsme se o tom bavili, strašně krásně mi vykládal, jak moc pro něj znamenám, že nechce být s někým jiným... Fakt jsem z toho byla strašně dojatá, hodně si mě tím získal. Ale teď, po nějakých 10ti dnech se to všechno zase vrací do starých kolejí... Ještě tím, jak jsem nemocná, tak se mnou nic není, jeho to otravuje... Fakt jsem teď zmatená a nešťastná z toho... Vím, že rozchod by mu jendo nebyl. Ale nechal by mě jít, sám mi říkal, že chce, abych byla šťastná - a pokud budu šťastná bez něj, držet mě nebude, i když on sám mě pořád miluje. Tak nevím, nevím prostě, co dělat. Teď s eřeší už Vánoce, jaké dárky pro příbuzné apod. - a já teď nemám nejmenší chuť tohle řešit... Opravdu nemám...

No upřímně, taky jsem to dokázala ukecat když šlo do tuhýho...pak člověk nabyde dojmu jako že to zvládnul a až bude krize příště, ukecá to zase... :-/ Budeš to asi muset nechat vyplynout, ještě nenadešel ten pravej impuls na rozchod podle mě. A co se týče toho postoje "nechám tě jít, chci abys byl/a šťastá/ý", tak to je většinou póza nebo si to ten člověk jenom myslí a pak teprve zjistí, že to ****** když se choval takhle

Díky za pohled z druhé strany, je to víc než zajímavý, abych tak řekla... A s tím mluvením - přesně tak to cítím, že sice chvilku po tom se snažil, ale bylo to vcelku prostě pár dní... Jojo, ten impulz asi ještě nepřišel.Ale nevím, jestli není na cestě... Už půl roku se peru s tím, že se mi do toho míchá můj bývalý. Jednou jsem se s ním potkala a nejspíš se potkám ještě jednou... Nevím taky, co z toho vzejde... (ale je to tak, že ty problémy tam prostě jsou bez ohledu na bývalého...) Jsem z toho celkově dost zmatená a mám taky trochu strach...

Reaguji na Lalaith:
A co zkusit přestat tlačit? Ono to většinou funguje, jedna strana nahodí nezájem, druhá strana se začne hned ozývat. Možná by to pomohlo. Nech, ať se přítel zeptá tebe, jak bylo v práci a co bys ráda podnikla (dříve to takhle fungovalo? Zajímal se?)
Nejdůležitější je komunikace, stokrát omílané téma, hlavně po více letech, ten vztah prostě nesmí upadat, pak se člověk snadno dostane do fáze stereotypu, komunikaci jen ohledně domácnosti, míjení se, každý si jde po svém, atd. Mluv s ním řekni mu, co chceš změnit, a pokud není natvrdlý a myslí vážně to, že tě nechce opustit tak by s tím měl něco dělat.
Hlavně, ty se netrap, on by se měl taky snažit, a to hodně.

Netlačím právě... Nějakou dobu jsem to moc neřešila, nepotřebovala jsem to, později mi to začalo být divné, ale netlačila jsem, nenutila jsem ho se zajímat. A teď mi to vysloveně vadí. Ale jak říkám, sama od sebe mu to necpu - že bych přišla dom a začala vykládat to či ono, jak bylo apod. Někdy to samozřejmě dělám, ale ne pořád. Když už, tak se dozvím většinou jenom "hmmm" a nic víc... Není to dlouho, co jsme se o tom bavili, ale prohlásil, že tomu, čemu se věnuju, tak prostě nerozumí...
To mě dost naštvalo - já taky nerozumim tankům a letadlům a plastikovému modelaření, ale jeho to fakt zajímá, tak se aspoň snažím do toho lehce rponiknout, abych aspoň tušila třeba, co mu dát za dárek, taky s ním chci sdílet jeho úspěchy v tomhle - když se mu něco podaří, tak ho pochválit. Ale jemu jsou moje koníčky fakt úplně ukradený. Případně chci něco podnikat - a on nechce. A já ho přece nemůžu nutit, ani ho nedonutím... Jen mi to bere energii a zkazí náladu...
No, teď je to takový, že trochu čekám, jak to bude vypadat dál a pak se rozhodnu... Ale jsem z toho prostě špatná, hodně na to myslím...

Reaguji na Pepis: Ahoj, moje zkušenosti i zkušenosti ostatních kamarádek jsou katastrofální. U mě vtah skoro 7 letý, teď jsme sice manželé, ale bez dětí a máme velkou krizi. U kamarádek, vztah také po 7 a 9 letech, první se zasnoubila a už k oltáři nedošla, druhá se rozešla!takže doporučuji seznámit se, prožít krásné chvíle cca 2 roky a pak šup dětičky, ono je to pak o něčem jiném!!

Reaguji na fjaka:
To by bylo sice krásné, ale když se saznámíš v 16ti, kdy chodíš na střední a pak chceš na VŠ, tak se do "dvou let dětičky" praktikovat nedá, víš jak

Já musím teda k mému tématu přispět taky trochou svou do mlýna.. Teď jsme spolu skoro 8,5 let, z toho rok a půl manželé a nevzpomenu si, kdy ten vztah byl pěknější. Samozřejmě už to není pobláznění jako na začátku, ale když vidím, jak se můj manžel snaží, i takové maličkosti, tak je to paráda! Doufám, že to nezakřiknu tím samozřejmé neříkám, že budem žít š´tastně až do smrti, ale teď jsme moc šťastní přeju to všem!

Reaguji na Lalaith:
Navruju taky hodit "nezájem". Když s tebou přítel nechce dělat to, co chceš dělat ty, tak to dělej sama. Vím, že v první chvíli budeš mít pocit, že se vzdálíte ještě víc, ale jestli je to chlap, který s tebou chce být, obrátí se to v lepší. Z vlastní zkušenosti.. Ono to jde trochu hůř, když spolu nebydlíte-odmítat spoelčné cvhíle a tak, jen kvůli tomu, aby vypadalo, že nemáš zájem je hodně těžké... Ale když spolu bydlíte a on je doma, jít si třeba zacvičit nebo s kámoškou na nákupy.. cokoliv.. Uvidíš, že jestli na to začne reagovat, ještě pořád to za to stojí! Mému manžovi nikdy nevadilo, když jsem někam šla nebo tak-když jsme spolu nebydleli. Teď spolu bydlíme a já chodím do práce a on taky, tak se vídáme málo a když ještě někam jdu třeba s holkama, tak ne, že by mu to vadilo, ale vidím, že je mu to líto, že bude sám doma, to samé, když třeba přijdu z práce, tak člověk vidí radost, že jsem přišla