Permanentně křičící dítě sousedky - ustane to?

Reaguji na Sally Carrera: tak pokud nejde utahat, tak je to na ústav k pozorování

také si myslím.

Někdo nemá rád zvířata, někdo děti, no a co?

fakt nevím, co chcete dělat se řvoucím mimčem, které prostě brečí, brečí a brečí byť mu nic nechybí..... Maximálně tak s ním mohou rodiče v noci s kočárem vyrazit ven, ale v případě některých spánkových deprivací je to už setsakra nebezpečné..... A asi se to nedá praktikovat každou noc x měsíců.....

Já byla dřív taky nekompromisní, ale jak začíná mít člověk kolem sebe lidi s dětma, lidi, o kterých ví, že to nejsou ty typické "matky" a přesto vidí, s jakými problémy se potýkají tak zjistí, že to vážně není tak jednoduché a tak černobílé jak si jako bezdětný ve společenství bezdětných myslel....

Reaguji na bakalářka: Já mám ráda děti, ale ty vychované. Nikdo se nemůže divit, že někdo označuje dítě za haranta, pokud se neumí chovat a rodič, který neumí ovládat své dítě je případ sám o sobě. Pak se nemůže nikdo divit, že si lidi o svých sousedech myslí jen to nejhorší. Sama s dětmi zkušenosti mám. Ne s miminem, ale se staršími. Zvláštní, že mě ty děti poslouchají a dokážu být pro ně autorita. U rodičů to dítě zkouší, protože ví, že si k rodičům může dovolit všechno. Toď celá podstata. Jinak to neplatí jen na děti v domácnosti, ale i na veřejnosti. A stejně si stojím za tím, že dítě zvládne usnout i to hyperaktivní. Ono si to dítě jen myslí, že není unavené, i když by stačila chvíle a usne. To samé je, když tvrdí, že nemá hlad apod.

Jde o přístup obou stran. Pokud zakladatelka sousedovi řekne, že ji jejich neustále řvoucí děcko ruší a on na to řekne, že o tom nic neví když sama dítě nemá, to je buranství. Mají to zkoušet řešit, nebo se za to když už nic aspoň omluvit. Zkusit situaci řešit. (např. naši když se hádali takovým způsobem, že to rušilo sousedy - bydleli jsme v rodinném domě - taky řekli "buď držte hubu nebo si aspoň zavřete okna"). Vše se dá řešit, ale rodiče to v drtivé většině ignorují a v nejlepším si ještě přisadí tím, že je to jen děcko a my bezdětní nemáme pochopení.
Pak už nastupujeme my, "milovnice parchantů", kdy např. děcko na ulici/v MHD srovnáme slovně samy a po slovních útocích matky co si to dovolujeme seřveme ještě i tu matku.

nemám ráda nevychovaný spratky, nemám ani dvakrát v lásce cizí děti a děti kamarádek toleruju, protože mám ráda kamarádky. Ale malý mimino prostě nemůžeš vychovávat. A vsadím se, že těm rodičům je to taky nepříjemný, ale oni jsou taky nevyspalí, zpruzený (usuzuju ze svojí situace, kdy jsem děkovala bohu, že přišla mamina nebo tchýně, já jim dítě vrazila do ruky a spala jak dudek a řev mi byl ukradený).

život v paneláku nebo bytovce je je prostě omezující. Mě taky prudí sousedi, kteří dělají na směny a budí mne pravidelně, když chodí do nebo z práce v noci... a co s tím mám dělat? u toho dítětě je výhoda, že to jednou přejde. A že ho přestěhují jinam? no tak bude řvát zas u jiných sousedů, to řešení není

Třeba bydlí z druhé strany nahluchlá penzistka

Reaguji na EleanorWoods:
Ono je leckdy snadnější být autorita, když nejsi rodič taky jsem bývala autorita pro mladší příbuzné už v pubertě ale netroufám si říct, jaká budu matka.... Jinak vyloženě nevychovaní Spratci mi taky vadí, ale tady se řeší čtyřměsíční mimino, jeho pláč fakt nemá s nevychováním nic společného.....

Jinak taky souhlasím s tím, že by se měl člověk snažit neobtěžovat okolí. Ale někdy už prostě není co dělat. Radila jsem zakladatelce, aby rodičům narovinu řekla, jestli by dítě nemohli přestěhovat do vzdálenější místnosti. Ona to otci jen naznačovala a narovinu, pokud jim dítě takhle řve fakt pořád, tak možná neměl ani mentální kapacitu na to pochopit, co tím myslí....... Nic jiného už ty rodiče dělat nemohou.

je to smutný

S tím souhlasím, některé děti prostě tu potřebu spánku nemají. I u svých dětí moc dobře poznám, kdy jsou unavené a kdy jsou naprosto ready, přesto, že už je večer. Ale i když vím, že hned neusnou, přesto chci, aby se vykoupaly, vyčistily si zuby a zalezly do postele. Tam si můžou číst, prohlížet knížky, koukat na pohádku nebo něco skládat, někdy si k nim vlezu, povídáme si nebo jim předčítám, dokud na ně nepadne únava.. Ale právě kvůli tomu režimu je, podle mne, strašně důležité, aby tohle měly nastavené a dělaly to automaticky. Když nezavedeš režim, tak jsi za pár let jako rodič v naprostém háji, protože můžeš prosit, řvát a vyhrožovat a dětičky si stejně budou dělat, co chtějí, budou lítat v deset hodin večer po baráku a sem tam ti šlápnou na hlavu a neuděláš s tím nic
Já nechci dělat chytrou, ale můžu popsat zkušenost se svým nyní osmiletým synem. Ten je od narození naprosté perpetuum mobile. Od té doby, co začal lézt jsem ho nemohla nechat vteřinu bez dozoru, protože jsem ho někam postavila, podívala jsem se do strany, pak zpátky a on už tam nebyl Neustále střídavě běhal a mlel pantem, ale většinou obojí najednou. Ve školce mu říkali Pepin z Postřižin. Fakt nebylo jednoduché ho zabavit a unavit. Jakmile to šlo, začal dělat sport a zavedli jsme mu poměrně přísný režim. I přes každodenní tréninky má občas navečer přetlaky energie, ale místo toho, aby si jí vybíjel způsobem připomínajícím vyšší stadium šimpanze, tak dostane nádavkem padesát kliků a dřepů a je od něj klid.. I tak je ho pořád všude plno, ale tak nějak snesitelně..

Kdybys ale četla, tak jsem reagovala na ty skákající dětičky. Na miminko jsem se vyjádřila stylem, že s tím stejně nic neuděláš, ale od tří let to dítě už nějak komunikuje s rodičem, tak by nemělo mít problém porozumět tomu, že nemá skákat, ječet apod.
Co jsem tu popisovala kolem sestřenice je ten fakt, že ona jako matka si dítěte skoro vůbec nevšímá. Je pro ní na prvním místě chlap a to dítě tu pozornost potřebuje. Naschvál si dělá co chce, ve škole ho vyhazují z družiny, nikdo se s ním nechce kamarádit, špatně se učí atd atd. a jeho máma tyto věci nijak neřeší. Když se mu někdo věnuje, tak najednou člověk kouká, jak dokáže být poslušný, soustředěný atd. Jakmile nemá dítě autoritu u rodičů, tak si dělá co chce, protože ví, že si to může dovolit a pak ty své manýry zkouší i mimo domov. Pro mě skákající děti večer spadají do kategorie rodičů, kteří nevychovávají.

Holky, to zírám, jak jste se rozepsaly, přečetla jsem vše. Některé reakce přecitlivělých maminek jsem čekala (chápu, člověku těhotenství a následný porod a nevyspání rozhodí hormony a stejně se asi změní myšlení, když máte dítě). Přes čáru mi přišel příspěvek o bezdětném idealistovi, na který již bylo velmi trefně odpovězeno. I já si myslím, že takto vyčerpaná matka si za svůj stav může sama. Jelikož ona si dítě pořídila a ona si sama zvážila jestli jí to za únavu a nevyspání stojí. Kdežto já jako soused jsem v tom opravdu nevinně (nemluvě o tom, že totálně vyšťavená chodím každý den do náročného zaměstnání). Jenže někdo v tom evidentně nevidí tento zásadní rozdíl. A v tom je právě asi ten problém. Že ti, co děti mají, očekávají bezbřehou toleranci ostatních. Ale co si to vzít i naopak? Být to já, tak nikoho neusadím slovy "však vy budete mít taky dítě". Jak tohle někdo může vědět, třeba je mít nemůžu, ale to nikoho nezajímá? Minimálně bych se velmi omlouvala a snažila se udělat vše možné pro to, abych kohokoli co nejméně omezovala - přestěhovala postýlku, chodila co nejčastěji ven s kočárkem - tak to ostatně řešila i jedná moje známá. Ale jak říkám, neznám konkrétní situaci, jelikož s tou rodinou není moc řeč, jak už jsem psala.
Pravdou je, že velký díl viny na tom, že je vše tak slyšet, má firma, která zajišťovala stavbu a evidentně ji nezvládla adekvátně odhlučnit. To je dle mě ten zásadní problém.
Všem, kdo radil k věci, děkuji za příspěvky.
Jinak pokud by vás zajímal aktuální stav, tak buzení v pět ráno o víkendu je fakt lahůdka
I tak na mě můj muž apeluje, ať to neřeším, že to nemá cenu. Takže asi nezbývá než chodit kvůli někomu, kdo si pořídil křiklouna, spát nejdéle kolem deváté večer, abych stihla naspat potřebné hodiny, při kterých jsem schopná fungovat. I když pochybuji, že to bude v pracovním týdnu extra možné, ale pokusím se o to.
A jak psala adell, taky se nemůžu dočkat až budu moct odjet na chalupu, už jsem i uvažovala se domluvit na pár dní s kamarádkou na přespání, ať si aspoň chvíli odpočinu...

To je na mašli .... Mimino z toho vyroste, ale asi to ještě potrvá .... Je možnost se odstěhovat? Asi nejefektnější řešení ...., ale asi ne ideální, co ... Já mám sama dvě děti, občas jsem je pobrečet nechala, to je jasné, ale toto je asi extrém. Asi je maminka flegmatik a neřeší to. Z dětí těkovýchto "tolerantních" matek pak vyrůstají "osobnosti", které terorizují ostatní a matka se usmívá s tím, že je to dítě, že z toho vyroste .... Zkus pouštět nahlas rádio, klepat do stoupaček, zkrátka na hluk nějak upozornit, aby si uvědomila , že to někomu může vadit. Ono to do určité míry ovlivnit lze. Dítko pochováš, nakrmíš, přebalíš .... Zas je to nejlepší antikoncepce Pevné nervy přeji.