Pauza nebo rozchod?

toyen
taky jsem jeden čas myslela, že by to byl dobrý nápad, jenže bych se bákla toho, že po chvilkovém odloučení řekne, že být sám je pro něj lepší

Ano, i to se může stát, ale taky je to jediná možnost, aby si uvědomil, že mu scházím. Vím, že je to risk, ale nečinně sedět, hypnotizovat telefon a čekat na zázrak, který asi nepřijde, to mě ubíjí. Mám pocit, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla a pomlel ho do sekané. Tak ráda bych, kdyby se objevil u dveří a řekl "promin, nemůžu bez tebe žít, byl sem idiot".

Myslíš, že si uvědomil, co pro něj znamenáš? Nebo kde nastala ta změna?

vím to, že mě má opravdu rád a že mu na mně záleží...jenže se nechce vzdát svého dětsví. i když ví, že to jednou přijde (za rok a půl končí vš a ví, že už to nebude taková sranda) a chce si to ještě prodlužovat...ale asi si uvědomil, že tím může ztratit mně, což se mu zřejmě nechce...je vidět, že se snaží....třeba si řekl, že by toho jednou litoval, ale to já nevím. jsem jen te´d ráda, že je to na lepší cestě než před tím

toyen
Moc ti to přeju. Chápu jak hezký pocit to musí být. Snad se ho taky někdy dočkám...

zkusit to určo můžeš, za to nic nedáš. Myslím, že je to dobrý nápad. Ale chce to vážně nevídat se, nevolat, nepsat... takhle, když tě má pořád po boku, ti těma řečma jen ubližuje, ale pro něj se nic nemění. Takhle třeba dostane pocit, že by tě mohl ztratit a že mu chybíš

Ahoj, můj příběh je následující: Můj přítel je naprosto zlatej člověk, podle mě je skoro dokonalý, ale prostě i přesto se každý den hádáme kvůli nějakým kravinám, opravdu není dne, abychom se nepohádali . Ty hádky rozpoutávám já . Jsme teda v těžké krizi, přítel se mi přiznal, že neví, jestli to má ukončit nebo ještě počkat, jestli se třeba něco nezmění. Děsí ho, že když to teď vypadá takhle, jak to asi bude vypadat někdy v budoucnu...
Rozhodla jsem se tedy, že si dáme na týden "pauzu". Jakože spolu budeme, ale nebudeme se stýkat, ani si psát, prostě žádný kontakt. Řekla jsem příteli, že doufám v to, že by nám to mohlo pomoci... On souhlasil, jen mi řekl, že doufá v to, že se po tom týdnu ještě ozvu...
Teď je to už druhý večer, co jsme si nenapsali ani čárku a já mám pocit, že zešílím. Strašně mi chybí, je to pro mě hroznej trest nemoct mu ani napsat, prostě nic... Není minuty, kdybych na něho nemyslela, fakt se to nedá vydržet... Ale během téhle doby, co nejsme spolu, si uvědomuju, že je prostě pro mě strašně důležitý, že ho moc potřebuju... Když jsme byli spolu, brala jsem to jako samozřejmost, něco, co už tak prostě je... Takže je to určitě prospěšné.
Jestli Ti můžu poradit, tak určitě mu tohle navrhni, sice se budeš hrozně trápit a bude Ti smutno, ale pokud Tě miluje, tak mu budeš scházet taky a vrátí se k Tobě! Spoustu věcí si uvědomí a měl by zjistit, že jsi pro něj nepostradatelná. Za zkoušku nic nedáš! Držím palce!

Frau_Jaja
Máš pravdu, asi to zkusím. Nic lepšího mě stejně nenapadá a asi to chce rázný krok. Nejen tak čekat, chodit kolem horké kaše. Myslím, že tahle domluva o 14denním nevídání se, je jediná možnost, jak mu dát prostor a sobě trochu času, abych si případně zvykla na dny bez něj. Je to smutné, ale je to tak. Stejně nejspíš budu doufat, že na mě bude myslet a třeba si uvědomí, že je nám spolu dobře. Snad... třeba... uvidíme. Když bude chtít i přesto rozchod, tak ho samozřejmě budu muset nechat jít, ale pořád si nechávám naději. Je to tak snesitelnější.

Abych vám sdělila pokračování mého příběhu...
Dneska jsem mu napsala o tom, že bychom se 14 dní neměli vídat, a pak se sejít a promluvit si. Netvářil se sice bůhví jak nadšeně, ale kývnul na to. Mně se to přes den ale rozleželo v hlavě a řekla sem si, že tohle nikam nepovede (vzhledem k tomu, že on skutečně neví, co chce a tahle dohoda o "pauze" by ho vlastně jen držela v pocitu, že spolu stále chodíme), a tak jsem mu napsala smsku, ve které sem se s ním rozešla definitivně já. Nikdy se mi nic nepsalo tak těžce a málem mi to utrhlo srdce, než sem ji odeslala, ale myslím, že tohle někdo udělat musel - rychle strhnout náplast, at to tolik nebolí. Samozřejmě, že trochu doufám, že třeba změní názor, ale nesmím se k tomu tolik upínat. Představa, že si třeba časem najde jinou holku, mě doslova vysává, ale musím ho asi nechat jít. Pokud bude chtít, tak se vrátí. Bolí to, ale musím to překonat.

RubyCairo
A on ti na to nic nenapsal? To jsem právě svému příteli taky párkrát napsala, ale on mi pokaždé na to odpověděl, že se rozcházet se mnou nechce...

...no holky, nechci tu do vás rejt, ale rozcházet se přes sms, nebo telefon, to se přeci nedělá... když ses někým chci rozejít, řeknu mu to normálně mezi 4ma (nebo více ) očima!!

Marge1980
ahoj Marge, pročítám tu tvé příspěvky, a stále více se v nich vidím... jsem ve stejné situaci jak ty, zatím se sama uvnitř srovnávám se svými myšlenkami a přemýšlím ve dne v noci, jestli odejít či ne... V podstatě vím, že bych se cítila mnohem volnější bez současného přítele, se kterým žijeme přes 3roky ve společné domácnosti, fyzicky mě nepřitahuje o tom ani nemluvě, jinak je to hodný člověk, na rukou by mě nosil, ale já nejsem štastná.. Měli jsme už kdysi dávno dvě pauzy, to bylo z jeho strany a já o něj stále a i přesto chtěla bojovat, tak jsem si ho vysnila, začali jsme zařizovat bydlení, investovat do společného nábytku a vybavení a tak už jsem si říkala, holka to už je všechno, už nikoho poznávat znovu nechceš, zvykat si a přizpůsobovat se atd.... Je mi 27let, kamáradky a mé vrstevnice se vdávají a plánují děti, některé z nich už dokonce mají, a mě najednou dochází, že já to ještě nechci, nebo jsem ještě nepoznala toho pravého, se kterým bych si to vše dovedla představit. Ano, v současném vztahu je klid, zvyk, ale kam se poděla ta jiskra, vášeň? je to najednou nuda a stereotyp a já vím, že takhle žít nechci.. Ani nemáme společné zájmy, já bych jela na hory, na kolo, stále něco podnikala, miluju být v jednom kole... Zatímco on je stále doma, sport neee, žádné kamárady ani večírky, dobordružství... Když se takhle zpětně ohlédnu, nechápu jak jsme spolu mohli být doposud...

Marge chtěla jsem se tě zeptat, jak jsi to vyřešila s tím bydlením? už jsi sehnala nějaký byt? a jak to doma tvůj přítel pobral? Jsi odvážná, klobouk dolů, ale člověk by měl být, jinak nebude nikdy štastný... žít s někým ze soucitu či zvyku...není nejlepší nápad. ještě jsme samozřejmě mladé a tak bůh ví co nám další roky nabízejí..
Co tvá platonická láska, má pokračování? doufám, že ano....

btw. také jsem ta, které ten byt nepatří, takže budu muset odejít já, znovu si zařizovat, zvelebovat nový byteček, o to je to malinko těžší... Ten současný společný nábytek nejde odnést sebou na zádech a ani rozpůlit, a já se obávám, že mi to ani nikdy přítel třeba nezaplatí, přes to, že jsem investovala já... achjoo, padlo sem mé stavební spoření atd.. ale co se dá dělat?? nemáme děti ani nejsme manželé, tak to nemůže být tak těžké, i když je to moje první zkušenost s takovýmto odchodem a neumím v tom chodit...

Tery
A kdy se to změnilo, myslím tím, kdy Tě přestal přitahovat atd..? Neobjevil se někdo jiný? Nebo to zkrátka odeznělo tak nějak samo..? Pokud nikdo třetí není, zkusila bych tomu ještě určitěě dát šanci, at už pauzou nebo čímkoliv jiným... Sama jsem zažila dvě pauzy, jednou týdenní a druhou dvou měsíční, tedy byly iniciované z přítelovi strany, ale vždy jsme se pak k sobě vrátili a bylo to lepší jak na začátku... nicméně, na druhou stranu říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky..., a po pár letech, zase náš vztah stojí nad pomyslnou propastí, tentokráte z mojí strany... s myšlenkou odejít, si pohrávám teprve měsíc, narozdíl od Marge, která k tomu rozhodnutí dozrávala několik let, bojím se abych to neuspěchala, ale zase ty pocity jsou tak intenzivnííí, U mě se do toho objevil někdo jiný, koho ani neznám a o nějaké romanci se v tuto chvíli nedá ani mluvit. Ale strašně moc mi ten dotyčný imponoval, že mě to donutilo zamyslet se nad svým současným životem.......

sheila
S rozchodem přišel on, ale asi nevěděl, jak to udělat. Jediné v čem měl jasno bylo, že mě nechce vidět. Samozřejmě jsem navrhla at se sejdem a promluvíme si. Přece jen sem po tříletém vztahu měla pocit, že bych si zasloužila "civilizovanější" sbohem. Bohužel, on to viděl jinak. Zachoval se dost zbaběle, tak sem to musela rozseknout já .

Ahoj holky,
teď řeším problém s partnerem. Jsme spolu rok a třičtvrtě. Za tři měsíce bychom spolu chtěli začít bydlet - plánujeme to asi deset měsíců. Myslím si, že mnohým z vás to bude připadat jako příliš rychlý krok vzhledem k tomu, že spolu nechodíme příliš dlouho a taky vzhledem k našemu věku - mi bude v červnu 18 a jemu je 21. Ale na myšlenku společného bydlení nás přivedly i problémy s rodiči. Nebudu je tady dál rozvádět, to sem nepatří... Nicméně situace s mou matkou i s jeho rodiči je pro nás nadále neúnosná a proto jsme se tak rozhodli. Další důvod je samozřejmě i to, že chceme mít pro sebe více prostoru. Jenomže teď je těch problémů nějak více... já ho vždycky vyslechnu, ale když s něčím začnu já, tak říká, že on má svých starostí dost a ať toho nechám... Navíc, teď jsem nemocná a když něco řeknu nebo něco napíšu, tak mi říká, ať s tím přestanu, že kecám nesmysly, že má svoje starosti. Dneska jsem mu psala, že se mi zdá, že se mezi náma něco děje a že mě to mrzí a on: Mam toho fakt hodne a nemám čas řešit nějaké pi****** pres icq. Uzdrav se a někam zajdem. Já už jsem z něj hotová a nevím, co mám dělat dál. Říkám si, že jsem přliš mladá na to, abych se takhle s ním trápila, ale zároveň nejsem schopná to ukončit, protože ho miluju... Zažily jste něco podobného?