Pauza nebo rozchod?

Marge1980
no třeba k tomu za další 3 roky taky dospěju (ale asi ne, vzhledem k tomu, že ten další chlap se po 3letech čekání rozhodl, že mě už vlastně ani nechce..paradoxně přesně ve chvíli, kdy já jsem už byla rozhodnutá, že teda jo, že do toho půjdu a dlouholetý vztah ukončím).. Nevadí, jsem totiž s tím původním v podstatě pořád šťastná.

Marge1980

Jenomže až ti bude 40 a potkáš někoho, tak se ti´úúúplně stejně roztřesou kolena, srdíčko a jestli to nějakou dobu neustojíš, tak se ti rozpadne další dlouhodobej vztah.

Já bych byla pro dovču 14 dní sama, nemoct vidět ani toho "někoho". Ono se to někdy tím odloučením srovná.

jajaja
tak jestli to s tím druhým dopadlo takhle, tak za to buď šťastná. O mě se snažil 5 let a nyní se rozešel se svojí dlouholetou přítelkyní...

ija
Jo, možná se to taky může stát, to člověk nikdy neví. A může se ti to stát bez ohledu na to, jestli jsi vystřídala více partnerů nebo máš léta jednoho.
Na druhou stranu si myslím, že kdybych ve vztahu, který mám nyní, zůstala, ve 40 jsem o mnoho náchylnější na to, co píšeš, než nyní, když se kvůli tomuto rozejdu po letech s přítelem. Třeba ve 40 budu vědět, že to nestojí za to a uklidním se

Potřbuju poradit, holky. Jsem s přítelem 3 roky. Oběma nám je 19. Náš vztah byl/je prostě nádherný, skvěle nám to klape a miluju ho z celého srdce. ALE ... posledních pár dnů se přítel choval zvláštně, ne, že by byl na mě zlý nebo tak - to vůbec ne. Ale znáte takový ten šestý smysl, že se uvnitř něj něco děje. Včera přišel s tím, že neví co chce, že neví jestli chce rozchod nebo ne, že neví jestli chce být s někým jiným nebo, že prostě neví co chce. Takže si dokážete představit, co to se mnou dělá. To je jako stát nad propastí a čekat, jestli to ustojíte, nebo spadnete. Tak jsme včera o tom mluvili a prý spolu oficiálně chodíme, ale že neví, jak to bude dál. Popravdě řečeno, já vidím problém v tom, že je nevybouřený a ačkoli jsme spolu štastní, tak má nejspíš pocit, že mu něco uniká. Ten pocit sem měla kdysi taky, ale mě to přešlo bez toho, aniž by to zanechalo stopy na našem vztahu. Co mám ted dělat? Nechci na něj tlačit, aby se rozhodl hned, ale zároven tohle vyčkávaní na ortel mi trhá srdce. Už dva dny jsem nejedla, brečím, brečím a nechci ho ztratit. Co mám dělat? Poradte?

RubyCairo
Ahoj, v tomhle případě ti nezbyde nic jiného, než čekat, jak si to v hlavě urovná. Píšeš, že je vám oboum 19 a to obzvlášť u kluků, je hodně málo - a pak je napadají takovéhle myšlenky. Kamarádky přítel s tímhle přišel v 25, trvalo to nějaký měsíc, ale vztah to ustál a on si v hlavě ujasnil priority. Držím palečky, rozhodně ho do ničeho netlač, to má potom úplně opačný efekt. Dej mu volnost a uvidíš, dopadne to dobře! Chce to jen teď být silná a nebreč, vyraž někam ven s kamarádkama, běžte zakalit, pokecat, do fitka, prostě cokoliv, aby ses v tom tak neplácala sama

ahoj, momentálně to prožívám stejně jako Rubycairo. Až na to, že příteli je těch 25. Nevím co mám dělat, ale abych pravdu řekla, tak já sama nevím na čem jsem a co a jak dál bude. Bohužel to vidím dosti špatně. Již jsem to tady řešila ohledně společných peněz, jelikož bydlíme spolu... dopadlo to dobře, že se postará, ale on je furt jak hošík, asi ten vztah už nezvládnu. Je mi to líto, ale zdá se mi, že přestávám fungovat.

Nejsem na tom sice stejně jako ty, ale ve vztahu máme podobné nevybouření. Jsme s přítelem dva apůl roku, z toho rok a půl spolu bydlíme (u jeho rodičů). mě je 21 a on je o rok a půl starší. On je pro mě vším, pro něj bych obětovala cokoliv, stále mě přitahuje po fyzické i psychické stránce, rozumíme skoro ve všem, často navštěvujeme kino, divadlo, jdem na véču apod. Ale je to asi cca půl roku zpět, kdy na přítelovi pozoruji něco jiného - nedokážu to popsat, možná malý odstup. jelikož jsme se vždycky bavili o všem, tak jsem ten jeho ,,odtup" začali řešit. A vyplynulo z toho, že on nechce moc plánovat do budoucna (za to já ano), že se nechce cítit jako v manželství (ač nemá důvod, nic mu nezakazuj, ale jemu přijde už to, že když spolu žijem, že něco musím omezit...což je tam nějak normální)...taky mi řekl, že neví, jestli s emnou dokáže být napořád (divné slovo)...moc jsme se o tom bavili, já plakala a plaka a rozhodli jsme se, že to nevyřešíme, že budem pokračovat ve vztahu a ono to samo nějak přijde...a teď? je to super! opradvu mi dává najevo mnohem víc, že mě miluje, a že se mnou chce být...ale závěrem: je to ještě miminko, v jeho věku po něm nemůžu chtít zázraky...říkám si, že jestli spolu vydržíme ještě déle, tak snad po 25 dostane už chlapskej rozum (jestli on holky vůbec ten chlapskej rozum existuje )

bohužel, to je věc, která mi na mém přítelovi také vadí...nedokáže bejt chlap, ale furt dítě

takže s přítelem jsi i když srdce pro jiného?....... Pardon nedočetla jsem celou diskuzi už jsem v obraze.

Já jsem z toho moooooooc nešťastná plus horší je i to, že má více chyb, které mi vadí, ... a už jsme to i řešili, chvíli se změní, ale pak je zas tak jak je.... asi mám pocit již vyhoření

Obdivuji tě, jak jsi to dokázala. Já mám vztah teprve tomu bude 3 roky, ale nyní je fakt moooooc krize, že nevím jak dál. Také si říkám, co když nikoho nenajdu, co když mě nikdo už nebude milovat atd.

sheila
Hrozně bych si přála, aby to bylo jak říkáš. Nemyslím si, že bych ho nějak spoutávala, protože většinu času tráví v práci a já ve škole, takže čas na sebe máme hlavně o víkendu a já mu nikdy nebránila v tom, aby svůj volný čas trávil dle libosti. Sama jsem ho vybízela, že když bude chtít, at si jde s klukama sednout na pivko, protože mi přišlo, že zanedbává kamarády. Jeden den mluví o tom, jak mě nechce ztratit, jak se mnou chce být napořád a bla bla bla - a pak přijde takový zkrat typu "nevím co chci" a všechno se sype. Vím, že s tímhle klukem by mi to perfektně klapalo v životě. V podstatě bych řekla, že jsme si totálně souzení a on sám tohle prohlašoval. A ted? Co máš člověk dělat, když se mu zboří celý svět. Dostala jsem nápad, že bych mu řekla, že se 14 dní neuvidíme, nebudeme v kontaktu, nebudeme si psát a po těch dvou týdnech se sejdem a kavárně a promluvíme si. Aby měl čas, promyslet si, co chce. Myslíte, že je to dobrý nápad?

Já si občas v tom našem vztahu přijde jak mamina 6ti letého pepíčka...on je třeba problém ho přemluvit k tomu, aby po sobě ustlal, nebo odnesl hrnek. Nechci mu to stále připomínat, aby byl ze mě nešťastný, ale nechci zase trpět to, co je mi nepříjemné, kor když jemu to nic neudělá....taky jsme myslela, že bych na měsíc odjela k rodičům, aby si uvědomil, že mu budu chybět, ale bohužel se bojím, že bych to ten měsíc nevydržela já, protože na 100% vím, že on by mi chyběl už druhý den

taky jsem jeden čas myslela, že by to byl dobrý nápad, jenže bych se bákla toho, že po chvilkovém odloučení řekne, že být sám je pro něj lepší

Tak tohle mi řekl taky a taky to, že už to není jako na začátku atd. Jenže ještě předtím bylo kafíčko s bejvalkou a lži o kterých jsem se dozvěděla. Řekl mi, že si dáme měsíc "pauzu", že chce být sám a srovnat si to v hlavě. Tohle mi řekl minulý čtvrtek... Nějak nevěřím, že se něco změní, že se bude chtít vrátit A jak píšete, obávám se, že je to věkem, je mu 21. Já jsem o rok a kousek starší.