Pauza nebo rozchod?

Ahoj, my jsme si s přítelem dali taky pauzu, jen po čtyřletém vztahu...a ta pauza se protáhla na dva roky a mezitím jsme se oba zaháčkovali někde jinde a tak vůbec se to jeví, že se z pauzy stal rozchod...jen v první chvíli méně bolestivý, ale na druhou stranu táhlý - jak jsme pomalu zjišťovali, že se k sobě vracet nechceme.

3V3a: taky souhlasím....
Chudobka: a tohle mi je líto ta pauza zde...

Asi je fakt, že ta pauza závisí jak u koho, jací oba jsou.......

K čemu je pauza? Co to zanamená? Že člověk může během té doby chodit s někým jiným a třeba za půl roku se vrátí zpět? Nebo pokud pauza znamená jen se nevídat, tak to pak není pauza,ale pořád chození jen s tím, že na něj máš méně času. Nechápu slovo pauza ve vztahu a už vůbec jeho smysl, můžete mit to někdo vysvětlit? Děkuji

taky to nechápu, snad mě napadá jen - utíct před problémama než je zkusit vyřešit

A myslím že toto není na pauzu, ale na rozchod, pokud si jeden neváží toho co má doma tak to přestává mít smysl

Agy
jajaja
Přesně tak. Pauza během níž si jeden z partnerů najde někoho jinýho a pak se zase po pauze vrátí k tomu původnímu, je pěkná blbost. Na toto bych já nikdy nepřistoupila. Za prvé jsem docela žárlivá a za druhé se mám ráda a tímto bych ublížila i sama sobě.

Taky mi to dost dobře nedává smysl, s bývalým jsme měli problémy a on mi navrhl, co kdybychom si dali jen nějakou pauzu.. Pro mě to vůbec nepřipadalo v úvahu, nepotřebovala jsem pauzu na přemýšlení, věděla jsem, co mi vadí a co se musí změnit a ta pauza by ty problémy jen oddálila, ale nevyřešila. A taky jsem nechápala, co si pod pauzou představit.. někdo se mě zeptá, jestli mám přítele - a co na to říct? mám? nemám? tak trochu? A taky jsem si řikala, aby tý pauzy nevyužil k seznámení se a pak mi jen oznámil, že už si našel jinou, že jsme měli přece pauzu.. a nebo nikoho nenašel a vrátil se tedy ke mě. Taky bych tu pauzu brala jako spíš rozchod. Lidé se můžou rozejít a pak zjistit, že si chybí a chtějí být spolu a vrátit se k sobě, ale pro pauzy já moc nejsem.

Tery
Třeba jde u vás fakt jen o takovou tu ponorku, spadli jste do stereotypu a přejde to, ze strany přítele se teda zdá být všechno vpořádku, určitě bych se hned nerozcházela, ani nedávala pauzu. Zkus si občas někam vyrazit sama s kamarádkama nebo i odjet někam na pár dní, pokud můžeš, ať nejste pořád v kuse spolu a odpočinete si jeden od druhého, uvidíš, jestli ti bude chybět a budeš se na něj zase těšit, a nebo naopak podnikněte spolu něco nového, co váš vztah oživí.

já kdybych někam na pár dní odjela, tak si bude myslet, že ho nemám ráda a bude naštvaný.

Tery
hodně mi to připomíná můj vztah. S přítelem spolu budeme v únoru 11 let a už cca rok máme dost velkou krizi. O pauze jsem uvažovala několikrát, vloni v létě jsem se odstěhovala ke kamarádce, ale za týden jsem byla zpátky. Měla jsem pocit, že jsem totálně vyhořela, že už cítím k příteli jenom lásku k člověku, ale ne lásku k chlapovi, takovou tu vášnivou. Bylo mi s ním fajn, ale říkala jsem si, jestli toto opravdu chci už nafurt. Přitom po celá ta léta, a věřím, že i nyní, všichni naši známí považovali náš vztah za "ideální", nikdy jsme se nehádali, pořád jsme se pusinkovali a chovali se k sobě fakt skvěle. Proti příteli nemůžu říct křivé slovo, chová se ke mně krásně - ale člověk si nepomůže, už to prostě není ono. U mě se do toho vložil další chlap, do kterého jsem byla platonicky zamilovaná. Leta jsem tomu odolávala, ale ono to nejde.

Výsledek: rozhodla jsem se definitivně, že odejdu a sháním si byt. Přítele pořád miluju jako člověka, vím, že mu ublížím, ale co vyhaslo, už prostě nejde znovu zažehnout, snažila jsem se o to marně hodně dlouho.

Podle mě je důležitý, aby sis vnitřně rozebrala, jestli je to únava a potřebuješ si jenom povyrazit sama, jak tu radí holky, nebo jestli jsi vyhasla jako já.

Nyní jsem přesvědčená o tom, že dlouholeté vztahy jsou fakt na nic, akorát zahnívají, pokud se nic neděje. U sebe přesně vím, proč se stalo, co se stalo - léta se u nás nic nedělo, jenom jsme si tak nějak "žili", neřešili svatbu, ani zasnoubení, ani dítě, ani bydlení. Teď jsem přesvědčená o tom, že ve vztahu se pořád něco musí dít, co ty lidi drží spolu u sebe, i když ten vztah není ideální, jako byl léta ten můj...

Tak to je moje zkušenost, trochu smutná, ale snad se z ní poučím pro příště

Marge 1980:
To je hrozný číst, že po 11 letech vztah končí - obdivuju tě za odvahu odejít, já v takový situaci nejsem a nikdy jsem nebyla, ale je to hrozivá představa... Na druhou stranu věřím, že člověk má být štastný a když to nejde, tak se to nemá lámat přes koleno. Přeju pevný nervy a hodně štěstí...

Marge1980
já jsem s přítelem 8 let a a cítím to stejně jako ty(i ten vztah je uplně stejný jako píšeš ty o tom svém) a taky další chlap.
Jenže když jsem nad tím posledních pár let přemýšlela a měla hodně možností to ukončit,tak jsem to neudělala, protože takhle to dle mého dopadne po tolika letech s každým a jednou se člověk stejně usadí,tak proč riskovat, že už takového chlapa co by mě tak miloval a já jeho a byla to harmonie opouštět? (nemyslela jsi někdy nad tím takto?)

Marge1980
a taky je největší kámen úrazu to, že neplánujeme děti,svatbu, byt..prostě zatím jen žijeme spolu u našich či u jeho rodičů,protože já studuji.

Verča11
neobdivuj, sbírám sílu už strašně dlouho, takže se považuju spíš za sraba... až odejdu, tak budu silná, teď ještě ne....

přemýšlela. Strašně dlouho jsem to měla jak to píšeš ty, říkala jsem si, lepší je bezpečí vztahu, který mám, než riskovat, že přijdu o všechno. Jenomže se ve mně něco zlomilo, a to ve chvíli, kdy mě moje platonická láska objala a políbila. Myslela jsem, že omdlím, jak se mi málem podlomily kolena. A začala jsem si dávat otázku, jestli nejsem ani ne ve 30 moc mladá na to mít vztah, který už mi de facto nic nedává, ve kterém jsem už trochu unavená... Říkala jsem si "to už mě fakt nic nečeká?". A to rozhodlo. Zjistila jsem, že takto nedokážu dál žít, že strašně ještě chci poznat znovu takové to chození, poznávání, šimrání v břiše a rozhodla jsem se, že i když to třeba bude mít blbé následky, že to prostě musím udělat.

Teď už toho nelituju, k tomuhle rozhodnutí jsem strašně dlouho dozrávala. Teď už jsem rozhodnutá a vím, že dělám asi hroznou blbost, ale už si nedovedu pomoct... Snad se za tohle nebudu smažit v pekle...

Mám kamaráda, který po půl roce vztahu řekl přítelkyni, že ho vlastně nebaví spát pořád s jednou, že na vážný vztah ještě není připravený. Podotýkám, že jí nevěrný nebyl, řekl jí to předtím než by k tomu došlo. Rozešli se, ale za měsíc byl zpátky a jejich vztah začal nanovo a už ho takový nesmysl nenapadl, miloval jí a na jiné nepomýšlel. Jejich vztah už skončil, ale ukončila ho ona, našla si jiného. Tím chci říct, že menší odluka by mohla pomoct uspořádat si priority, když si nebudete volat a stýkat se, tak se ukáže jestli tam ještě něco je co vás k tomu druhému táhne nebo už je to totálně vyšumělý vztah, který by tak jako tak skončil.

I když pauza nebo rozchod může v závěru dopadnout naprosto stejně, rozdíl tam je. Pauza je o popřemýšlení nad tím, co vlastně od života chceme, jestli chceme pokračovat ve vyjetých kolejích nebo potřebujeme naprostou změnu. Kdežto rozchod je o tom že toho druhého pošleme ať si dělá co chce, včetně poznávání jiných partnerů, to se zakázat nedá. Ale musí v tom být mezi oběma jasno, myslím rozdíl mezi pauzou a rozchodem (tj. přemýšlet nebo hledat jinde)