Paralelní vztah

Buď tak, a nebo mají spolu domluvu.

A víš určitě, že on nikoho nemá?

Reaguji na Lidul:
Tak, jak jsi to posala se zdá, že by se to dalo pochopit.
Nicméně stejně ubližuješ, ať si to okecáš sebeušlechtileji.
Jednou jsi slíbila v dobrým i ve zlým...
...a sliby se mají plnit.
Říkáš, že jsi v pohodě. Žádný hádky, pláč a tak. Jenže já si myslím, že v rámci čestnýho jednání vůči druhým a v neposlední ředě i vůči sobě, je lepší, říct to narovonu.
Raději se pohádat, rozvést, zkrátka vyřešit to. .

Dost ubohej názor.

Reaguji na amelie1111:
Nevěra možná je dlouhodobé řešení pro ty, kteří to zvládnou a unesou. Prostě mají jakž takž fungující rodinu a bokem něco na ty "motýlky v břiše" a dokáží to skloubit. Mně to nepřijde tak nepřijatelné, je to každého věc, co jeho svědomí unese. Taky si myslím, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Ale nevím, jestli bych to celoživotně zvládala já.
S tím těhotenstvím to bylo psychicky strašně náročné, schíza, jak píšeš... My byli nejdřív přesvědčení, že to dokážeme utnout hned, jakmile otěhotním, ale nedokázali jsme to a táhli to dál a dál jako blázni až na doraz. Už po pár měsících jsem vyhledala psycholožku. Té jsem všechno vyklopila, jak to je (musím říct, že teda i psycholožka koukala) a nakonec mi řekla, že si myslí, že se jednou tak jako tak rozvedu, že nejsem typ na vztah z rozumu, že v tom dlouhodobě nedokážu žít, že bych prostě nebyla šťastná.
Tak uvidíme, zatím se opravdu v nejbližší době rozvádět nechci, chci to zkusit spravit. Proto jsem se také s milencem rozešla.

Strašně jsem se bála prozrazení a ne kvůli sobě, že by mě manžel opustil a byla bych bez peněz a zkomplikovala si život ještě víc, ale bála jsem se právě toho, že bych se mu musela podívat do očí a říct mu, že v době, kdy on si myslel, jakou nemáme doma idylu a vybíral jméno pro dítě a těšil se, tak já jsem jezdila za někým jiným a to těhotenství vlastně doopravdy prožívala taky s někým jiným. To je vůči němu hnus a taky je mi z toho blbě, ale prostě bylo to silnější než já...

Myslím, že teď rok/dva budu mít klid a budu se věnovat miminku a nic jiného řešit moc nebudu, s milencem na sebe mezitím zapomeneme a pak uvidím, co dál.

Reaguji na karen:
Holka, máš to tedy těžké .
Každopádně se teď soustřeď na svoje zdraví a na miminko, to ostatní se časem vyřeší. Nejsem psycholožka, ale podle toho, co píšeš, si myslím to samé jako ona. V opačném případě se budeš trápit a z manžela dělat osla, ačkoliv sama cítíš, že si to nezaslouží..
Držím palce

já přdám zkušenost "z druhé strany"- ne tedy vlastní, ale z rodiny. Můj otec měl po matčině smrti
takovýto vztah s vdanou paní, byl s ní neskutečně štastný a fungovalo to neuvěřitekných 13 let - dokud táta neumřel (mmch umřel doma, když byla s ním, o všechno se postarala a mně zavolala, až když bylo hotovo). Je to super ženská, dodnes jsme kamarádky, i když táta tu není už 10 let. Kdykoli mám problém nebo potřebuju pomoc, volám JÍ - nikdy neodmítla.
Říká, že si to ženská musí umět srovnat "sama se sebou"
Držím Karen i Lidul palce.

Reaguji na zabrzdena: To jsou všechny děti tak sobečtí spratci..? Nikdy by mě nenapadlo upřednostňovat to, abych měla jakýsi pocit, že ve vedlejší místnosti sedí oba rodiče, nad to, aby ti rodiče byli šťastní.. Máma se normálně zamiluje, neni potvora, má odvahu a odejde, což zvládne málokteré (možná je pro některé z vás odvaha milenecký vztah tajit, pro mě je odvaha i od dětí odejít) a vy ji to budete vyčítat s tim, že vám nikdo doma nevařil teplé večeře? Z pohledu Tvého otce rozumím, z pohledu Tvého mi je poněkud nevolno.. i kdyby jeden na půdě a druhý ve sklepě.. je fajn, že jim přeješ takových krásných 60 let života.. kdo je tu větší sobec- Ty nebo máma? Tenhle příspěvek mě fakt nadzvedl. Vždycky mě štvali argumenty "jsem s manželem, protože děti..", říkala jsem si, že ty děti to stejně vycítí a šťastné nebudou, jaký typ dětí by přeci chtěl, aby spolu jejich rodiče byli z donucení a nešťastní? A hle, už to vim.

Reaguji na Sang: Prosím?? milá paní, Váš názor Vám neberu ale trošku jste mě zaskočila. Já jsem pouze napsala svůj pohled na paralelní vztah z mé stránky. Možná že jsem sobecký spratek. Ano, vděčím jí za mnohé (zkažené každé narozeniny, zkažené dětství, mládí, psychika....) a jsem šťastná že mi dala takovou lekci. A to, co bych jí přála na dalších 60 let ani nechtějte vědět...

Zabrzdena: Nevim, co vám prováděla, reagovala jsem čistě na to, co jste napsala. Pokud bylo největší trauma to, že odešla, pak nechápu. Pokud s tím byly spojeny jiné věci, pak nesoudím. Spíš než konkrétně na vás jsem byla vždy podrážděná na to manželství kvůli dětem.. nerozuměla jsem, proč by se mělo udržovat.. velmi mě překvapilo, že opravdu existuje nějaké dítě, které by to požadovalo i za cenu neštěstí druhých.

Někde na internetu jsem si před nedávnem dělal takový test, kolika se dožiju. Ten test byl postaven na různých otázkách a podle odpovědí se člověku sestavovala cca délka života. Byla tam otázka typu - kouříte ? pokud jsem zaškrtl ano, zkrátilo mi to život o 1,5 roku. Pak tam mimo jiné bylo otázka - vedete paralelní vztah ? pokud bych zaškrtl ano, zkrátilo by mi to život o 10 let.

Sám jsem prošel podobnou etapou života - tedy z té druhé strany, jako ten podváděný ve vztahu, kde moje partnerka vedla paralelní život. Vztah jsme slepili, vzali jsme se, máme malé dítě atd. Přestože je to už nějakých šest let, tak tahle rána se nikdy úplně nezacelí.

Milé dámy, holky, ženy - pokud podvádíte a váš partner, který vás miluje na to přijde, tak je to bolest, která se nedá přejít nějakou omluvou.

Reaguji na Sang: Tříleté dítě asi o sobectví moc neví, ví, kdo je jeho máma a kdo je jeho táta... ubohost spatřuji v tak radikálním soudu kohokoliv a čehokoliv... ale každýmu jeho nebe...jak říká můj tatínek...když chceš být zlá, nikdo Ti to nebere

Reaguji na martin.kkk:
Díky za názor muže.

Reaguji na Sang: A manželství bez té bláznivé krásné lásky není neštěstí, ale zodpovědnost. Čekám za tuto větu ukamenování, samozřejmě, ale za tím tvrzením si stojím

Reaguji na eileen11: Díky Je určitě hezké někoho takového mít. To je další věc...zatím se s jeho dětmi neznám, ale jak se o nich bavíme, hodně dá na mé názory ohledně výchovy, porozumění dětem...jeho žena se s nimi málo mazlí, často křičí... (i dávno předtím, než jsme se poznali - pro ty, co chtějí litovat podváděnou manželku) a tak se on ze všech sil snaží jim rozumět a manželku jemně přivést k tomu, že i když dětem už je 13, 11, tak potřebují se přitulit a brát vážně a ne jako puberťáky...mám je moc ráda a těším se, až je jednou poznám... i teď by jim zapomněl poslat pohled na tábor, tak připomínám pohledy, ukazuju pohled dětí na věc...přece jen jsem o 12 let mladší, tak si ty pocity v pubertě lépe pamatuju

Reaguji na Lidul: Ano, tříleté dítě o sobectví neví, i desetileté ne, i ve třinácti se můžeš cítit ukřivděn.. ale pak dospěješ, uvědomíš si, že to je tak trochu složitější a nebudeš vyčítat a budeš rodičům štěstí přát. Moje dětství taky nebylo ideální, ale vyčítat rodičům, že chtěli žít..? Proč? Ano, je to zodpovědnost, otázka je, proč se jí držet za každou cenu? Abych se mohla sebemrskačsky ukájet, že jsem to dala? Že jsem byla dobrou manželkou i matkou, byť mi bylo na zvracení a noci jsem probrečela, život doživořila? Nikomu to neberu, dělejte, jak chcete, ale co z toho? Děti odejdou, prožijí vlastní život, manžel si klidně najde novou ženu, ale to váš život bude prostě odžit a novou šanci nadostanete, nikoho jiného a nikdo vám za to sebeobětování nebude vděčný, třeba v šedesáti nebude litovat a třeba taky ano.