Paralelní vztah

Reaguji na jezika: To právě vím a proto nehodlám každých deset let měnit stanoviště... ale taky nehodlám o to krásné přijít...na to je život zase moc krátký... Holt každý jsme jiný a vidíme to jinak... já nejsem typ člověka co by někdy moralizoval, svoje svědomí máme každý v sobě...

Reaguji na zabrzdena: Díky za podporu... já si občas říkám, že nejde celý život milovat jediného člověka a jen s tím jediným spát...ale musí se tu udělat kulantně a ohleduplně... i já bych v klidu žila s tím, že má manžel občas nějakou milenku...jsme lidi, proč si chceme hrát na světce... Ale a´t doma funguje vše ke spokojenosti - jezdíme na dovolené, je nám spolu hezky, jezdíme na výlety, Doma blbneme, tancujeme, pereme se, myslím, že moje dítě má krásné dětství a to je pro mě důležitější... Holt nejsem ale natolik silná, abych se vzdala těch krásných chvil... nemůže to prasknout...jedině, že by nás někdo načapal přímo při tom, jinak to prostě není možné...je to kamarád, zároveň je mým klientem v práci, takže když nás spolu někdo uvidí na obědě, nic se neděje a na veřejnosti se prostě nedotýkáme... Kdyby to více lidí dělalo jako já a dokázaly udržet na uzdě své emoce, byla by menší rozvodovost a méně tahanic o děti...
Moje máma mi jednou řekla, že je to prostě normální "jen o něm nemluv a nevoď ho domů" řekla...usmála jsem se tomu a tehdy ještě netušila, že mě něco takového potká (bylo mi asi 23 - neřekla by mi to jako dítěti) Měla jsem krásné dětství, naši se vždycky měli rádi, byli k sobě hodní, jsou spolu stále, ale dnes už tuším, že si občas někde odskočili... dlouhodobě jsou si ale nejblíž oni dva.

Reaguji na Lauritta: Co sis tu přečetla sis přečetla, soudit samozřejmě soudíš každý jsme jiný... já prostě jsem taková a nejsem světice a ani dokonalá manželka... ale občas jsme na to s mužem při rozhovoru narazili - obecně, nikdy bych neřekla "jsem s někým jiným" jen víme, že se to během života může stát... a řekli jsme si "JO, ale ať se to hlavně nikdy nedozvím" potažmo přátelé, známí atd... Pro někoho je nadevše důležitá věrnost a že na sebe doma křičí, občas létá nádobí, nesportují, nejezdí na dovolené a výlety, to jim nevadí... my to máme jinak. Nekřičíme, moc se zbytečně nehádáme, stále máme nějakou zábavu, prostě vše, aby naše prtě bylo šťastné... a my taky...a že já k tomu potřebuju ještě tu vášeň a lásku a ty jiskřičky... Taková jsem a bez toho mám depky. Nikdy bych po milém nechtěla, aby kvůli mě opouštěl rodinu, já bych ji kvůli němu tu svoji neopustila...a to ho miluji jak jen se milovat dá...

Tak už to bývá, když si někdo potřebuje obhájit to svoje, tak argumentuje extrémy. My s manželem

a přesto neudržujeme paralelní vztah.
A naopak neznamená, že věrnost je vykoupená tím, že

Já Ti nemám za zlé, že se snažíš užívat života, jenom mne tak napadlo, že jsou tu ženské, které mají mnohem horší problémy ve vztahu, než ty, přesto se to snaží řešit jinak než nevěrou. Ty máš podle všeho výborného chlapa, ale jenom kvůli "motýlkům" riskuješ rozpad rodiny, což mi přijde, že je příliš vysoká cena za "užití si". Aspoň tak to vidím já..

Já taky vedla dva životy. Deset nádherných měsíců...
Je to můj první příspěvek tady na omlazení a asi mě hned ukamenujete, ale chci se podělit o zkušenosti.
Můj mimomanželký vztah začal zhruba ze stejných důvodů jako u Lidul, manžel je hodný, o všechno se postará, ale komunikace s ním vázne i přes moji snahu, nepochválí, neobejme, nezajímá se o mě. Z práce chodí pozdě večer unavený a nemá moc náladu, já to svým způsobem chápu. Dříve takový asi nebyl, ale brali jsme se už po roční známosti, to se člověk zase tak neprojeví. Z mojí strany tam nebyla nikdy ta chemie, jiskra, brala jsem si ho z rozumu jako dobrého otce mých dětí a spolehlivého manžela. Tehdy jsem věřila tomu, že to k manželství stačí a že bez motýlků v břiše v pohodě celý život vydržím, že je nepotřebuju. Spletla jsem se v sobě.
Je mi třicet, vdaná jsem čtyři roky.
Milence jsem poznala loni v září, láska na první pohled, obrovská s.exuální přitažlivost a také povahový soulad. Nedokázala jsem odolat a deset měsíců žila ve lžích, ale zárověň v nádherné euforii.
Skončilo to teď, protože já jsem ve vysokém stupni těhotenství (dítě je manželovo) a musím se už opravdu soustředit jen na miminko a utvořit mu klidné rodinné zázemí. Milenec je mladší než já, byl dlouho bez oficiální partnerky, měl jen mě a také si prostě ještě musí něco odžít a není možné, aby jeho jediný vzah byla vdaná paní s dítětem. Takže jsme to ukončili takto z rozumu, oba tím trpíme, ale víme, že jsme prostě došli na konečnou, že dál už společně pokračovat nelze. Moc ho miluju, mám pocit, že to byl "ten pravý".
Teď se pokusím kvůli miminku slepit manželství dohromady (manžel asi nic netuší), pokusím se manželovi vysvětlit, co mi chybí a doufám v zázrak. Ten se ale asi nestane, na nějakou dobu nás stmelí dítě, ale časem budeme, kde jsme byli...
Milenecký poměr zkrátka otevřel pandořinu skříňku a já si díky němu uvědomila, že mi v manželství něco podstatného chybí a chybět vždy bude a budu to asi vždy hledat jinde.
Teď si kladu otázku, jestli raději časem odejít nebo mít paralelní vztahy celý život.
Omlouvám se za nekonečný příspěvek.
Co byste dělaly vy?

Reaguji na karen: Karen, mám to přesně stejně, jen nejsem v té bolestivé fázi, ale v té euforii. Ani já jsem nikdy necítila s manželem ty motýlky a myslela si, že pro manželství je nejdůležitější ta zodpovědnost, dobrý manžel, skvělý otec... Odpověď na to co teď s tím? Správná odpověď není... teď pár let nic, co bude miminko a pak uvidíš... hodně štěstí, netrap se kvůli mužům a citům k nim a užívej si mimča...stejně to nejkrásnější na světě je být máma...všechno ostatní jsou maličkosti. Já dvakrát potratila, tím jsme se s manželem taky hodně odcizili, nikdy se mnou o tom nemluvil, to milému jsem plakala do náručí, když jsem o tom mluvila... Manžel se za to jakoby styděl...aspoň tak jsem to vždy cítila. Asi to tak není, ale podpora to taky není...

Reaguji na amelie1111: Já vím, jasně že si to musím i sama pro sebe trochu omluvit... Jsou i rodiny, kde mají všechno hezké a jen sebe navzájem... závidím ženám jako jsi Ty... ale neumím to. Jen jsem se snažila vysvětlit, proč lidé žijou ty paralelní vztahy... a trochu se rozepsala Chtěla jsem dřív mít moc dětí a žít jen pro ně a pro manžela...ale nějak se to pokazilo a já to zkouším jinými cestami být šťastná... toť vše... kdyby tak šlo přenést se někam do svých 60ti, mrknout na různé scénáře svého života a na základě toho se rozhodovat...ale to nejde, tak musíme takhle...

Já bych asi časem odešla. Je to možná hodně radikální řešení, ale dáš tím i manželovi možnost, aby si časem našel někoho, kdo ho nebude podvádět. Když si to vztáhnu na sebe, nechtěla bych se jednou dozvědět, že mne manžel 20 let tahal za nos a vlastně mě nemiloval. To radši ať mě kopne do zadku hned, sice by to byl šok, ale třeba bych si pak našla lepšího partnera..
Nevím, no.. Já prostě nesnáším lež a přetvářku, ta důvěra a pocit sounáležitosti jsou pro mne skoro to nejdůležitější ve vztahu. Než lhát si a vzájemně se přetvařovat, to radši jít od sebe..A ani argument "děti" u mne neobstojí, to považuji jen za zástěrku..Děti nejsou úplně pitomé a vycítí, co je mezi rodiči za vztah a nepoznamená je to o nic míň než rozchod..

Reaguji na Lidul: Já taky dlouho nemohla otěhotněta když mi doktor řekl, že přirozeně to nepůjde, volala jsem manželovi do práce a plakala mu do telefonu. On řekl, že je mu to taky líto a věčer mi přinesl domů luxusní kabelku, čímž to považoval pro sebe za vyřízené. On mě má určitě rád, ale city dává najevo zvláštním způsobem, který mi teda nevyhovuje. Ale nechci si stěžovat, v každém manželství jsou nějaké problémy. Snad to těžké období teď překonám, cítím se bez milence, který mi byl vrbou a oporou, opravdu velmi sama...

Každopádně i já byla kdysi typ, co manželskou nevěru naprosto odsuzoval. Nic ale není černobílé a člověk nikdy neví, koho a za jakých okolností potká.

Reaguji na Lidul:
Víš, já jsem hned z počátku psala, že tě vůbec nesoudím. Na to jsem toho v životě prožila dost a vím, že nic není jenom černé nebo bílé. A taky si uvědomuji, že to co prožívám teď, se hodně blíží ideálnímu manželství, ale to mne neopravňuje házet kamenem. prostě mám štěstí a tyto věci řešit nemusím.
Ty se nad tím aspoň zamýšlíš, proto jsem Ti napsala svůj názor.
Myslím, že život to prostě stejně jednou vyřeší za tebe, ať už to dopadne jakkoliv

Pro Amelii: Jj, máš pravdu, ono to nějak dopadne Jsi fajn, díky chytrá holka, krásná a šťastná...tsss kde ses tu vzala...myslím na světě, ne na Omlazen

prostě jsem se vyskytla
tak hodně štěstí..

Reaguji na amelie1111:
Také to teď spíš vidím na odchod za pár let. Výmluvu "děti" používat nechci, děti nefungující manželství vycítí a ještě by měly špatný příklad.
Závidím všem šťastným párům, všem manželkám, které jejich manžel přitahuje a naslouchá jim a podporuje je. Já to tak nemám, ale je to určitě i moje vina, rozhodně to nesvádím jen na menžela. Možná se k sobě prostě jen vůbec nehodíme a měla bych nám oběma dát možnost prožít plnohodnotný vztah s někým jïným. Život máme jen jeden a je škoda se zbytečně trápit a něco v sobě potlačovat.

Myslím, že paralelní vztah pomůže si uvědomit určitě véci, které člověk neviděl nebo nechtěl vidět. Někdy to upevní původní vztah a někdy naopak.
Není vždycky možné nebo vhodné nejprve rozbít původní vztah a pak teprve začít nový. Prostě na to je život přísliš složitý.
Kéž by všechno bylo tak jednoduché, jak jsem to viděla před deseti lety...

Reaguji na karen:
Já jsem vlastně jen chtěla poukázat na to, že nevěra není dlouhodobým řešením nemocného vztahu. Podle mne jsou 2 možnosti :
1. snažit se najít cestu ke stávajícímu partnerovi, oživit vztah, řešit to s ním, třeba se "znovu" zamilovat a nebo třeba udělat takový trochu vztahový kompromis ve smyslu ( nejsem úplně š´tastná, ale jsem spokojená )
2. prostě odejít za tím "pravým"
U tebe se to navíc pěkně zkomplikovalo těhotenstvím. Mít dítě v době, kdy žiješ dvěma vztahy, to musí být pěkná schíza,ne?
Snad se neurazíš, ale chudák tatínek. Šťastný otec - paroháč . Tohle kdybych provedla manželovi, tak mě rovnou zabije. Navíc, pokud by to zjistil, určitě by pochyboval, že dítě je jeho.
No, jak říkáš, život je složitý. Tak doufám, že to nakonec dopadne nějak přijatelně. Happy end pro všechny zúčastněné to ale asi nebude