Paralelní vztah

souhlasím , taky to nechápu nejsmutnější je , že je takových případu více a více .
Až se uplně bojím mít nový vztah pač se přesně bojím jak každej podvádí .
Je tohle nikdy nepochopím a je to vážně hnus a je mi z toho smutno , opravdu se s tím setkávám častěji a častěji.
Partnerky věrných chlapu mužou být opravdu vděčný.

Reaguji na jezika:
Ale to víš, že na to partneři obvykle přijdou. Ale je pohodlnější dělat, že o tom neví...

Do rodiny nevlezete, ani do mysli a vztahu těch lidí. Soudit je? To nemůže nikdo. Neznáte pohnutky co je k tomu vedou. Často míváme pocit, že všechno víme a děláme nejlíp, že náš názor a pohled na věc je ten správný a kdo věci vidí, nebo dělá jinak, tak je divný, nebo blbec, nebo nemorální... Nikdo z nás nemůže vědět, do jaké situace a citového stavu se dostane...proto by neměl odsuzovat druhé. Jen sám se chovat podle toho, jak cítí, že je to nejlepší.

Reaguji na Lidul: lépe bych to nevyjádřila...

Reaguji na Lidul: Já je nesoudím, jen to nechápu. Asi s tím máš vlastní zkušenost, já naštěstí ne a doufám, že ani nikdy nebudu mít.

Taky nesoudím, ale nechápu, jak může někdo žít dva životy rok, dva i déle tahat za nos svého partnera i toho druhého ..... Je to vyčerpávající a ponižující pro všechny zůčastněné . A taky znám z okolí případ, kdy se najednou ve "spořádané rodině" na scéně objevilo čtyřleté dítě ... následoval okamžitý rozvod a nekonečné tahání o majetek.

Reaguji na jezika: Máš pravdu, mám s tím vlastní zkušenost. Dřív jsem viděla věci stejně černobíle. Teď vím, že pálit mosty, ničit rodinu, odcházet od manžela... Když vlastně nic neprovedl, nepije, nehraje automaty, nefetuje...Jen nerozumí a asi nechce rozumět mým starostem, nemluví se mnou - je milý, ale neumí se mnou rozebrat starost, problém. Baví se převážně o tom, co bude na večeři, nebo jestli jsem už uklidila - není ale zlý, to vůbec ne...a dřív taky býval jiný....po milionu neúspěšných pokusech to změnit se Vám pak náhle připlete do cesty někdo, kdo poslouchá i mluví, doma ho taky nikdo neposlouchá... a pokud je to kamarádka, je to dobrý. Když je to muž... tak začíná dvojí život. Jenže bez něj bych byla utrápená, nešťastná, unavená... asi bych už chodila k psychologovi, protože jsem poměrně přecitlivělá. Teď mi nic nechybí... A nebudu trhat dvě rodiny jen proto, že se mnou manžel málo mluví...to bych pak mohla to samé s nejvyšší pravděpodobností dělat s pětiletou či desetiletou frekvencí. Někteří to tak dělají...ano. Já raději pro některé budu pokrytec, ale vychovám dítě v harmonickém prostředí bez hádek a tahanic o něj i o majetek. Jsme k sobě milí, nehádáme se. Máme se rádi...jen nevím, proč bych se měla vzdát něčeho tak úžasného, jako je můj milenecký vztah jen proto, že se to neděla... každý máme svoji morálku. Já vodím slepé lidi přes ulici, pomáhám starým do těžkých dveří, kamarádi se na mě v těžkých situacích mohou spolehnout. Moje dítě je pro mě to nejdůležitější na světě.... Nepodrážím lidi ani v práci ani jinde... Můj manžel je na tom lépenež dřív. Mnohem míň se hádáme...odjakživa jsem rozmazlovací typ...tak má stále nějaké dobroty upečené, teplé večeře... Máme hezký kamarádský vztah řekla bych...jsem špatný člověk jen proto, že jsem se zamilovala a nevykřikuju to do světa a nepálím mosty? Podle mě ne, ale každý máme svůj názor.
Na co tak dlouhý příspěvek? ani nevím, asi jsem skutečně chtěla odpovědět na otázku, proč to tak lidé dělají. Ovšem, když to ví všichni, jen partner ne...to je škoda... přece jen, když už se stane, nemělo by se to okolí dozvídat... Není na tom nic chválihodného, jen když už se stane...nemusí ten člověk prostě být zlý a špatný.

Reaguji na Lidul: A co kdyby to prasko? Zůstaneš s milencem, nebo manželem?

Reaguji na jezika: To nevím, doufám, že to nepraskne...netvrdím, že je to něco dobrého...jistě by to manželovi ublížilo, proto se chováme tak, aby to neprasklo... Pokud jde o mě, kdo bysme necdhtěli žít s láskou svého života, s někým, kdo je pro nás skoro Pánbůh...prostě ten nejdokonalejší z nejdokonalejších (samozřejmě v mých očích...vím, že takový nikdo není ) ale já ho tak vidím a miluju na něm i jeho neřesti a nedostatky. Chtěla bych žít šťastně až do smrti se svým princem. Ale tak to v životě nechodí...proto budu žít šťastně až do smrti s tátou svého dítěte, kterej je prostě normální fajn chlap. Nevím... na Tvoji otázku odpověď zatím neznám....

A myslíš, že manžel fakt nic netuší? Třeba u tý sousedky je to tak, že ten její chlap prostě vůbec nežárlí a ona mu řekne, že jde spát ke kamarádce a jde k milenci. Ona je právě taková záletnická povaha, tak to moc neřeší. Já teda kdybych milovala někoho jinýho, tak s tím současným se nemůžu skoro ani políbit, natož s nim spát, to bych se musela hodně překonávat a dlouhodobě by to asi nebylo možný vydržet. Já si myslim, že to vždycky praskne, dřív nebo později, klidně i za těch 10 let, pokud to teda tekhle vydržíte.

..a když to praskne, tak se bude manžel ( právem ) cítit jako paroháč a rozvede se s Tebou. A Tvoje dítě na tom bude úplně stejně jako děti ostatních rozvedených párů Nevěra není dobrý způsob jak řešit manželskou krizi. Způsob jakým to řešíš Ty není ochrana dítěte před rozpadem rodiny, ale alibismus.
Já tě samozřejmě nesoudím, svým způsobem Tě i chápu, ale prostě žiješ ve lži a jednou Tě to dožene..

Paralelní vztah=zbabělost a pohodlnost.Na jednu stranu si s milencem užívat to lepší a neřešit denní starosti a přesto mít doma muže, kterého máš jistého, protože kdo ví, jestli by se milenec kvůli své milence rozvedl.A omlouvat to tím, že nechci brát dítěti rodinu je čirý alibismus.
Je mi přes třicet, jsem deset let vdaná, takže si nedovolím soudit, ale za sebe můžu říct, že pokud je manžel fajn člověk (i když ti jako partner či milenec plně nevyhovuje) tak by mi bylo sama před sebou stydno dělat z něj paroháče, lhát mu a omlouvat své chování tím, že nechci bourat rodinu.Pokud to není jen krátké poblouznění, které opadne.

Souhlasím s Lidul. Jako dítě mě matka opustila právě kvůli tomu aby byla se svým princem a nikomu nelhala. Ublížila mě, sestře a tátovi mnohem více než kdyby si občas někam "odběhla". Byla bych radši kdyby naši byli spolu, i kdyby jeden na půdě a druhý ve sklepě. Bavili jsme se o tom i s tátou a on říkal že to o ní věděl že někoho má, ale že jí měl tak rád že mu to bylo jedno, hlavně když byla s námi a starala se o nás...

A co se týče tohoto, tak už nejsem natolik najivní, abych věřila, že se můžete vášnivě milovat až do smrti, takhle to nefunguje. Kdybys s ním žila běžný život, tak možná ty iluze rychle ztratíš.