Panický strach ze smrti

Taky jsem to tak měla. Ale moc mi pomohla ta kniha Život po žitotě...

Věřím v to, že zemřeme a poté se ,,někde" všichni blízcí sejdeme a prostě budeme cítit pohodu a klid..
Sice je to nepředstavitelné, ale každý to jednou poznáme.. Jinak přijde mi lepší věřit např. v toto, než si říkat a to není možné, tamto taky ne a utápět se v depresích a tím pádem
přežívat a neužívat si života jenom kvůli strachu ze smrti...

Jinak neznáte někdo podobnou knihu jako Život po životě? Ale spíš jeden příběh s dějem?
Ne uvádění příkládů atd., toho jsem četla dost i po netu...

Děkuji

Přesně tak, jenže když někdo něco udělá a já mu řeknu ať toho nechá nebo že se mi to nelíbí smějou se že jsem upjatá, padavka a tak a příště to udělá znovu protože ví že zrovna mě to naštve a vadí mi to...

Tu jsem četla ale přišlo mi to spíš jako pohádka

Já mám s tímto bohužel taky zkušenost. Spolužačka ze střední zemřela na rakovinu a já jsem se z těchto stavů od té doby dostávala rok a půl. Nejela jsem na dovolenou, nechodila jsem na diskotéky, byla jsem zavřená doma. Taky se mi točila hlava a bylo mi často na omdlení, i když jsem nikdy neomdlela. Jen takový stav. Už to nikdy nechci zažít. Jsem ráda, že je to za mnou..

Nympha:
taky mám takové pocity,před usínáním,nebo probuzením,pár nocí spím klidně,a pak to přijde,a strašně mě to vyděsí,že prostě nebudem,a co bude dál se mnou apod,prostě mě to děsí

Taky bohužel nejsem smířená se smrtí... Starala jsem se o tři blízké lidi, kteří těžce umírali a i když to na konec přijmu, tak se s tím nesmířím..

Myšlenky o kterých píšete si prostě zakazuju ( občas i tak přijdou ), nevím jak se toho zbavit...Moc ráda bych věřila v život po životě, nebo boha...Je to pak podstatně snažší, ale nějak to nejde... Věřím v ,, něco ,, sama nevím v co a neumím to pojmenovat, ale to mi nějak nestačí...

Takže snažit se na to nemyslet - já jsem např. velice, velice veselý a společenský tvor - rozdávám pozitivní energii přátelům a možná o to víc se snažím opravdu užít každou chvilku tady ( neb si uvědomuju jak je to krátké )...

Reaguji na Nympha: Mezi mé oblíbené seriály patří Posel ztracených duší, podle mě to není žádná blbost, třeba hned za začátku jak babička říká malé Melindě "pomohla jsem již stovky duším do světla, jsem jako pracovnice cestovní kanceláře, která ještě nikdy neletěla letadlem. Již se hrozně těším, že brzo se podívám taky, co je na té druhé straně". Smrt je třeba brát jako přechod z jednoho pokoje do druhého. Já osobně se taky nebojím, jen aby ten přechod nebyl plno utrpení a bolesti ale s vědomím, že jsem udělala kus užitečné práce a teď mě čeká dovolená před novým zrozením.
Já k smrti mám blízký vztah:
www.osudvcislechapodlekabaly.estranky.cz

Taky mám velký strach ze smrti,z nehod a z nemocí,které ke smrti vedou...Užívám prášky na panickou poruchu a ten strach o mě a moje blízké je někdy nesnesitelný...Život je strašně nejistý,každý den umírá tolik lidí,proč bysme to neměli být zrovna jeden z nás? Jsem věřící a víra v Pána Boha a v to,že on má můj život(a každého z nás) ve svých rukou mi pomáhá,abych se nezbláznila.Jsem šťastná,že jsem věřící a že Bůh rozumí mému strachu i mé nemoci...i když je to někdy tak těžké!

strach ze smrti je naprosto normální..kdo by ho neměl? Má ho každý a jiný než panický strch to ani nemůže být..a pokud někdo tvrdí že ne..kecá.Mě pomohla moje duchovní cesta, moje sny, různá znamení,tarot a také setkání s duchovními lidmi a nejvíc víra v Boha a posmrtný život.Nejhorší to mají ateisti co nevěří v nic..to musí být hrůza..tím je neosuzuji, ale je fakt, že lidstvo vždycky věřilo v nějakou formu pokračování života po fyzické smrti.
Nebojte..ve chvíli vlatní smrti se všechno dozvíme...

od té doby co věřím v reinkarnaci jsem se smrti jaksi přestala bát. Smrtí nic nekončí ba naopak něco nového začíná, duše je věčná . Zrození a smrt je koloběh života a je potřeba se s tím smířit. Někdo zemře dřív někdo dýl tak to prostě v životě chodí.
Myslím, že většina lidí se bojí smrti z jediného důvodu a to , že je pro něj neúnosná představa , že ztratí kontakt se svými blízkými a to je pro něj nepředstavitelné a vyvolává to emoce a strach.

Tak budu oponovat. Jsou lidi, co se na smrt těší.
Patřím mezi ně.
Hrozně moc se těším až tu nebudu.
Umím si občas užít i života tady a teď, ale stejně bych už raději nemusela. Připadá mi obtížnější žít, než být mrtvá.
Nebudu se kvůli tomu zabíjet. jen se prostě strašně těším na ten stav, kdy nebudu zatížena hmotným tělem.

jejda to je ale rouhání.

od toho jsme tady , aby jsme žili. Nikdo není na světě omylem

to je zajímavá myšlenka.

Nemyslím, navíc na rouhání nevěřím, ono až přijde můj čas, tak půjdu. Nějakým výrokem to těžko uspíším.

To je důsledek obtížné zkušenosti, nic víc.

každý člověk bez vyjímky zažije nejednu obtížnou situaci v životě , je potřeba se s tím smířit prostě ji akceptovat ,ne utíkat od reality a hledat nejjednodušší řešení, v tomto případě třeba i smrt.V životě není nic zadarmo, kdo to pochopí za včasu žije se mu lehčeji

Reaguji na mikkýsek:
Jo, máš pravdu.

Dodatek v SZ

Ahoj devčata.
Podle mě, by stačilo, veřit na to, že po smrti se znovu narodíte. Že zase vaše JÁ bude, ale v jiném těle. Na to veřím já a proto, už strach ze smrti nemám.
Hezký večer.