Panický strach ze smrti

také mám takové stavy, jsou to věci mezi nebem a zemí a nám nezbývá než si ten život užít do poslední kapky...

Jsem na tom úplně stejně. Už jsem tu jednou jedné holčině radila co mi pomohlo. Jelikož mne to chytá hlavně večer před spaním. Je nesnesitelné. A nevím jak se tomu ubránit a dostat to z hlavy

mne pár let zpátky tenhle panický strach vyřadil z provozu normálního života . . . nepodceňovala bych to - svěř se někomu, můžeš třeba navázat na tohle téma i s lidma, kteří se věnují posmrtným životům, věří na nadpřirozeno (nevím, čemu všemu jsi ty sama otevřená), diskutovat o tom . . . - no, ale zpět k tématu - já se bála neskutečně, strach mě omezoval, pak jsem začala přemýšlet, proč vlastně . . . nebylo dne, kdy bych na to nemyslela - a potom, jednoho dne, kdy mě přítel někam vezl, jsem na to přišla - prostě jsem si odpověděla, co mě na té smrti tak hrozně děsí, pak si to nějak ještě rozebrala a od té doby mám docela klid - samozřejmě, že jsem se ještě nějakou dobu srovnávala, ale na ten pocit vnitřního klidu v jedné vteřině nikdy nezapomenu . . .

Vždyť nemůžeš vědět co bude po smrti.. Já třeba věřím v to že až nebudu mezi svými nejlizšími na zemi, tak budu s mými nejlbižšími co už jsou v nebi.. A čekají na mě/nás.. Je to krásná představa a díky tomu se nebojím smrti. Nikdo není nesmrtelný.. ale že by jen tak zmizela duše, tomu nevěřím. Kdo ví..

Reaguji na Cokoladovazelva:
jak jsi se přesvědčila? Jak jsi tomu uvěřila? Mně to prostě nejde. Mám v sobě nejsitotu, která převládá.

mohu se zeptat na co jsi přišla? Co tě tak uklidnilo?

Nevěříš na život po smrti??Tak si přečti knížku Život po životě a změníš názor

Holky zkoukněte tohle video,pokud to budete chtít vidět celé, tak vám pošlu odkaz..
http://www.youtube.com/watch?v=ZPhAuDFJGwU

Víš že ani sama nevím.. Odmala se každý večer modlím ale jinak nijak pobožná nejsem. Mám pak takový pocit že jsem více s těmi co jsou nahoře a uklidňujeme mě to.. Věřím v Boha nebo v něco co je "tam nahoře" .. že boží mlýny melou.. atd.. Ale jak jsem se k tomu dostala opravdu netuším. Je to zvláštní. Když si teď tak matně vzpomínám, možná když mi umírala želvička..

To mě furt říká kamarádka a utěšuje mě, jenže mě sice jde o duši ale myslim, že vzpomínky na to, koho jsi znala, co jste dělali atd zmizí.

Já jí četla po tom, co mi umřel kamarád, pomohla mi sice, ale jen na pár týdnů...
Asi jsem opravdový zastánce tzv "tmy" a to je na tom to nejhorší, že jednou budu ležet v rakvi (pak ani to ne) a bude konec

asi to bude znít hloupě ale kdysi jsem sepsala seznam, co mi musejí dát do rakve po smrti (myslím, že tam byla baterka, dýchací stroj s kyslíkem, telefon a lahev vody), mě totiž děsí, že když mě pohřbí tak se "probudím" a jelikož mám strach z uzavřených prostor, tak bych v té rakvi asi zešílela...

Ty- tvá duše bude jinde než v rakvi,tělo tam zůstane...znáš třeba astrální cestování??Mě se to občas v noci děje a i to mi dokazuje, že jsme tělo a duše...

Reaguji na Edie Sedgwick:
To je taky téma, ale to mě moc neděsí páč vim, že jakmile rakvi zahážou hlínou tak nevydrží nápor a maximálně kdyby si žila tě zabije ta hlína...
mě teďka zemřeli dva kamarádi v průběhu 1,5 roku a jednou mě přímo zděsilo, to že oni žili a běhěm 1sec. bylo všechno pryč a už nebude

Vim o tom, ale nezkoumala jsem to...
Já bych brala jakýkoliv posmrtný život při kterém bych si pamatovala že jsem si zlomila ruku, znala toho a toho, kdy jsem měla děti a tak...

to mě jednu dobu hodně zajímalo, ale při své vytíženosti se nedokážu natolik uvolnit, abych to mohla zkusit...