Od kolika let může dítě zůstat samo doma?

V obou případech ta děcka s agresorem odešla sama..........takže právě ta,která jsou od malička učena,že dospělý člověk se z nich potento,každý je má rád,však jsou přeci zázrak a nejlépe říkají každému "strejdo a teto" jsou bohužel v ohrožení.Důvěra ty děti zabíjí!
Neříkám,že se musí nutně strašit,ale důrazně vysvětlit,klidně udělat test a pokud by dítě i přes zákaz komunikovalo venku s osobou,kterou by neznalo / prostě zorganizovat pomocí známých jak by dítě reagovalo / tak by bylo fakt zmláceno jak žito.

To samé,že nesmí dítě samo otevřít dveře od bytu když někdo zvoní i když je s ním doma někdo dospělý když je doma samo,tak je to samozřejmostí,že neotvírá.

To přesně jsem udělala, kluk sice dolítl, že paní mu chce dávat bonbóny, ale věřím tomu, že kdyby to byl nějaký profesionál, tak dítě se nechá vždy nachytat (poslala mě maminka, dnes nemůže přijít a já nevím co). vím, že některé maminky nemají jinou možnost, je to fakt složité..

Reaguji na cavallapazza:

nám rodiče řekli, kudy smíme domů chodit a kudy ne a do nějakých 13, 14 let jsem to dodržovala a dobržovala to i moje jinak dost rebelující ségra

Od cizích bych si v životě nic nevzala, dokonce i když mi 5. prosince za básničku Anděl dával bonbón nebo čokoládku, tak jsem se nejdřív ptala rodičů jestli opravdu smím a až pak jsme si sladkost nedůvěřivě vzala

Reaguji na cavallapazza:

Toto je velmi velmi smutné,tragické - bez debaty.Ale to budu svoje dítě pořád a všude vodit za ruku,aby se mu cestou nic nestalo?Já nechci,aby to vyznělo nějak blbě,těžko se vysvětluje,jak to myslím,ale pořád trvám na tom,že když budu dítě poučovat,dám mu důvěru a samo se bude muset umět v určitých věcech o sebe postarat a dát na sebe pozor,bude do života víc připravený zvládat různé situace a prostě nástrahy života.

I dříve se přepadávalo,znásilňovalo,vraždilo.Akorát že když se to stalo,tak nebyl Blesk ani internet,aby to v příští hodině věděl celý národ a v Televizních novinách se řešily jiné věci.Toto se národu neukazovala.

Přesně!

Jinak i když jsem sama doma bývala pravidleně až od těch 10 let (ona taky předtím byla mamka na mateřské, jinak ybch chodila do družiny jako později bratr), tak do školy, kterou jsem měla pár kroků, jsem chodila sama a odpoledne jsem leckdy trávila s kamarádkou na hřišti.....

Samozřejmě. Za samostatnost u dítěte považuji, že si sám umí nachystat svačinu, napsat úkol, poklidit si pokoj.Já si myslím, že do 10ti let by dítě mělo být v doprovodu rodičů a nenechávat samo doma. Naštěstí můžu s dětma být pořád, protože nechodím do práce, ale chápu, že to je složité. a k té důvěře - to je vlastnost všech dětí, že jsou důvěřivé, protože to jsou čisté duše, nechápou, že nějaký blázen by jim mohl něco udělat. Myslím děti do těch 10ti let.

vzhledem k tomu, že v době nástupu mého syna do ZŠ jsem zrovna byla na vrcholu své kariéry a manžel úspěšně podnikal( takže jsme byli dost pracovně vytíženi) ,bylo moje tehdy 7 leté dítě po škole doma samo běžně až do podvečerních hodin. .Žádné újmy neutrpělo ba naopak v 10 letech byl zcela samostatný a uměl si poradit se vším. Nemocné dítě bych však doma samotné nenechala

A ohledně nástrah , které na děti čekají. No tak nad tím se nedá tak hloubat, protože pak byste nemohli vůbec nic jen z důvodů obav. Stát se může cokoliv a kdykoliv a to to dítě nemusí být samo.Jinak děti nejsou zas tak hloupý a naivní jak si někdo myslí.Záleží jak rodiče dítě vedou a připraví do života.

Asi záleží na dítěti. Když jsem nastoupila na ZŠ, tak rodiče chodili do práce. Cestou ze školy jsem vyzvedla bratra ve školce, šli jsme domů, tam jsme tak nějak obstarali naše povinnosti a pak přišli rodiče. Na zájmové kroužky jsem docházela sama hned od první třídy. Co se týče nemoci, tak to se mnou marodila máma. Ale já měla vždy vysoké horečky, takže tak první 3 dny, než opadly, tak mě doma samotnou nenechávali.

Mírně off-topic, ale nám taťka říkal, že to by nikdy neudělal - nikoho by pro nás neposlal, takže pokud by to kdokoliv zkoušel, je to zlý člověk. A my se ségrou takovou situaci nezažily, ale už jako malé jsme to měly vštípeno... Takových případů bylo více. Jak píše Laky, důležité je, aby dítě nebylo přehnaně důvěřivé - takže je nutné vysvětlit dítěti, že ne všichni dospělí jsou hodní a to klidně už v nízkém věku.

No já jsem se to třeba synovi snažila vysvětlit když ukazovali ve zprávách, že se něco nějakému děcku stalo. Bylo to asi drsné, ale vždy jsem chtěla at se na to dívá co se může stát když nedodrží to co jsme ho učili. Když jsme poprve šli bez něj nakoupit, tak jsme se za 20 minut vrátili a zkoušeli jsme zvonit a klepat. Věděl, že nesmí jít ani ke dveřím. Ani se nehl. Kdyby šel otevřít dala bych mu na zadek. Nikdy to nebylo třeba a ted se mu snažím jen věřit.

Nemocné dítě bych doma určitě samotné nenechala. I když nemoc začíná jako banální viróza, může se zvrtnout do něčeho daleko závažnějšího. A u dětí v opravdu krátkém čase a spoléhat na to že si stihne zavolat pomoc.......Někdy ani dospělý člověk tohle neodhadne. A co se týče té samostatnosti. Mě taky naši nechali lítat po venku bez dozoru, na kroužky jsem taky chodila sama. Úchyláci byli i tenkrát, akorát o nich nikde nepsali. Ale na druhou stranu, když vidím u nás ve městě tu sbírku různých přistěhovalců, feťáků, to za mých dětských let v takové míře nebylo.

Taky mi přijde, že je nějak víc agresivity. I v děckách samotných. Nepamatuji se, že by na základce u nas byla někdy šikana. Dnes je to běžné.

Co já pamatuju,tak byl vyřazen slabší i když jsem na základce byla já,jen se to nejmenovala šikana bralo se to tak,že kluci se poprali a slabší prohrál

Zase bych z toho nedělala takové drama.
Každá máma své dítě už tak trochu zná,tak pokud nejde o nějakého chronického maroda co má vše s komplikacema,tak chřipka normální dítě nezabije.

Laky, já byla jako dítě neuvěřitelně odolná, banální dětskou nemoc jménem plané neštovice jsem dostala jako poslední ze školky (tak jsem byla odolná). Přesto jsem během pár hodin přestala chodit, jinak se hýbat, mluvit, komunikovat. To celé v době, kdy byl táta v práci - odcházel z domova od skoro zdravé holky (kromě svědivých pupínků mi nic nebylo) a vrátil se k nekomunikujícímu ležákovi, kterého okamžitě vezl do nemocnice........
taky bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila......ale stát se to může, některé komplikace jsou hodně zákeřné....A já můžu být ráda, že jsem vyvázla víceméně v pohodě......

To není banální nemoc a psala jsem o běžné chřipce
Navíc fakt můžu říct,že své dítě jsem celkem byla schopná odhadnout pokud na něj skočila nějaká choroba.Ale nikdy jsem ho nemocného doma nenechala samotného - nemusela jsem ovšem ne každý zaměstnavatel/skoro žádný/ toleruje nemocné děti a jejich matky,za které někdo musí pracovat,tak se nedivím,že to některá žena řeší.