Nezvladatelný syn - odborník Ostrava a okolí?

No, tak tady je vidět, že rodiče nemají autoritu a on prostě zkouší kam až může zajít

Tak to už je vážně síla

Dřív se to praktikovalo normálně a dětičky si rozhodně nedovolovaly to co dneska. Jo, holt moderní americká výchova Vidím to všude okolo sebe. Takových nezvladatelných dětí stále přibývá, tak čím to asi bude?

Možná to pomáhá, aby se dítě uklidnilo, ale rozhodně to nepomáhá vztahu ani dítěti samotnému a jsou i jiné způsoby, jak lze reagovat bez toho, aniž bych dítě ponižovala nebo nad ním uplatňovala svou převahu - v tomto případě spíš bezmocnost Chápu, že už jsou rodiče vyčerpaní a mnohdy nic nezabírá, ale mám sama z okolí zkušenosti, že to jde i jinak, ale taky je třeba počítat s tím, že změna nebude ze dne na den... Jak se tady psalo, důležitá je hlavně důslednost a jenom nad stanovováním hranic strávíme s rodičem nejvíc času a taky je to právě to, co nejvíc oceňují.

Přesně tak, úplně souhlasím.
Ale upřímně, když známe příčinu, pomůže nám to nějak? Když budu vědět, že dítě se tak chová proto, že...., k čemu mi to bude? Vůbec k ničemu, problém to nevyřeší, změna nastane až tehdy, když se začnou chovat jinak rodiče, změní se mezi nimi vztah a vůbec nezáleží na tom, co bylo příčinou (teda až na vyjímky, např. organické postižení).

Já nevím jestli teda můžu říct názor když své děti ještě nemám ale podobně se občas chová můj synovec (3.5 roku). Neječí teda dlouho, "jen" třeba 15 minut, pak se "uřve" a přestane ale je dost na můj vkus drsnej, když se mu něco nelíbí, je schopnej vás bouchnout, mojí mamku (jeho babičku) praštil už několikrát a to třeba i do obličeje. a když se chce koukat na televizi na kouzelnou školku (kterou miluje) a kdokoliv by si dovolil ho nějak vyrušit nebo nedej Bože vypnout telku byl by pěknej ječák. Segra raděj aby se vyhnula tomu křiku, ve všem mu ustupuje. Není ani zvyklý si po sobě uklízet hračky, všechno rozhází a když mu řeknu at to jde se mnou uklidit vůbec na mě nereaguje a dělá hned jinou činnost aby mě nemusel vůbec vnímat...
Sestry už je to třetí dítě a u předchozích s tímhloe vůbec nebyl problém, u mě nemá s nějakým mlácení a křikem šanci, ale je mi hloupý ho "vychovávat" před sestrou, a ještě k tomu když svoje děti nemám...ale jak to změnit ?
Myslím, že důslednost je základ, stanovit pravidla a hlavně řešit situaci v klidu ale rázně. Možná odborník poradí ale bojím se, že hodně jich dítě zaškatulkuje do hyperaktivních a já nevím co ještě a tím ho jakoby označkuje a výchova tím ustoupí protože "on je přece hyperaktivní, tak ho nech lítat, on za to nemůže apod." .. z tohodle se mi ježí vlasy!
Zkoušela bych s dítkem víc trávit času, hrát si , mluvit, vysvětlovat , ukazovat, komunikovat a když se začne vztekat, ignoraci vidím jako dobrej způsob jak mu ukázat, že to co dělá, rodiče fakt nezajímá....Když mě synovec uhodil,chytla jsem ho za tu ruku a dost rázně (avšak v klidu) jsem řekla že tohle si mi dělat nebude! zarazil se a už si to ke mě nedovolil...
Jak ho ale naučit vnímat mě když ho požádám o úklid hraček, který předtím rozházel...?

My to nevíme, pouze se domníváme a snažíme se poradit na základě našich zkušeností.

Můj kamarád se jako malý hodně vztekal a rodiče ho vždycky zavřeli do místnosti a řekli mu, že až se vyvzteká, může přijít. A říkal, že je za to rád, protože ho to odnaučilo vztekat se.

Reaguji na Wánek:
Některé děti prostě nedonutíš dělat to co chceš, aby dělaly. Nechaly by se klidně zabít. Skutečně. Ani výprask je nepokoří, ani trest, ani motivace, nic. Jen se víc zatvrdí.
Nevím, jestli je to případ Tvého synovce, nebo případ syna kamarádky zakladatelky tématu. Jen jsem zažila několik dětí, co toho byly schopny. Ubližovaly ostatním, naprosto nezvladatelné, nemožné být v kolektivu vrstevníků. A šlo tam skutečně o postižení, které bylo nutné léčit léky. Bohužel v jednom případě, co vím, to rodina neustála, a tahle situace ji stihla totálně rozložit. Máma skončila v léčebně, otec utekl k milence, dítě přechodně u babičky, ta to nezvládala taky, tak v DD. Nyní už je doma s mámou, ale je na silné medikaci, utlumený...nicméně je to menší zlo, než to, co se dělo předtím.

Já tedy myslím, že v určitých případech je ledová sprcha, švihnutí bičíkem, nebo i třeba pevné objetí doporučováno i dobrými psychology, např. v opravdovém hysterickém záchvatu to bývá účinné. Jde o to, to dítě z toho nějakým šokem vytrhnout, ono křičet z plných plic několik hodin pro malé dítě může být i nebezpečné - mění barvu v obličeji a rodiče už se třeba i bojí, že mu může např. nějaká cévka prasknout v hlavě nebo něco, takže tu ignoraci prostě nezvládnou.

Určitě máš pravdu, na druhou stranu je to dle mého hodně o povaze dítěte, sama bohužel zatím děti nemám, ale my jsme s bratrem měli stejnou výchovu a já jsem byla to klidné dítě, které vždy poslechlo on úplný opak.
Tu scénu se studenou sprchou si pamatuji, jak mu tím bylo vyhrožováno několikrát před tím, šli jsme k lékařce a bratr se nechtěl převléct z domácího oblečení, mámě došla trpělivost a šoupla ho v jeho hysterickém záchvatu pod studenou sprchu a bratr z toho byl tak vykulenej, že už nikdy takovou scénu neopakoval
Takže si myslím, že to za zkoušku stojí, každopádně nejsem odborník, rozhodně se tu nechci přít s tebou jako psychologem pracujícím s dětmi . Ale mým názorem je to, že mnohdy je větší stres jak pro rodiče tak pro dítě docházet k odborníkovi, když by pomohla jedna studená sprcha.

Vztek je rozhodně nepříjemný, ale přirozený projev. Neměli bychom děti odnaučit se vztekat, ale vztekat se tak, jak to neublíží jim ani ostatním. Dospělí se taky vztekaj, ne?
Já jo.
A taky to někdy nezvládám tak na jedničku, jak bych dle společenských norem měla.

Takže jsem ji hned říkala Vaše názory.
Víte ona taky už od miminka hodně čte a zajímá se o psychologii a má babičku co děla psychologii, takže už vyzkoušel toho hodně.
Říkala, že studená vida byla ještě horší, pro něj je to potupa a začne řvát více.
Kineziolog pomohl tak trošku jí, že je klidnější, ale mu vůbec. Zkoušela dornovou metodu a bohužel taky nic. Radila se už i s odborníky přes kdoví co a nic nepomohl. Když se mnou sám je zlato, jakmile je s rodiči začne být i na mě hajzlík. Víme čím to je: že nemá asi ten respekt a před rodiči si více dovolí (to ale asi každé dítě), ale on je extrém.
Oni si taky říkají, že měli začít dříve, ale zase měli strach ať mu třeba nezpůsobí trauma a nebo ať se to tím nezhorší a doufali, že po dobrém a vysvětlováním to pochopí, ale bohužel teď už poznávají, že je něco hodně špatně. Rodiče se vážně moc snaží.

Reaguji na Venuše:
ježiš ! Sestra se taky "vymlouvá? " na malou pubertu, já moc nevěřím, že je to nějakou malou pubertou...mýlím se? existuje opravdu tzv.malá puberta a postupně to dítě může přejít?

Cítím to úplně stejně, líp bych to nevystihla. Sama se trochu bojím, že já nebudu dostatečně trpělivá, některé situace co vidím bych řešila na místě matky velmi rázně.

Nicméně ikdyž je dítě hyperaktivní tak to, že se naučí, že mu okolí z tohohle titulu spoustu věcí toleruje, může podlě mě ve finále uškodit i samotnému dítěti, protože ve škole nebo i v životě mu to tolerovat nikdo nemusí. Naopak by se dítě mělo více učit usměrňovat sám sebe, aby s tím prostě on uměl spokojeně žít, vědět, že např. to takto má, ale není to důvod, aby se mu tolerovalo někoho uhodit.

potlačený vztek v dětství může prý vést k násilnému výbušnému chování v dospělosti (viz. poté afektivní zabití, domácí násilí apod.)

No nevím, při myšlence že někde uvidím matku jak švihá dítě bičíkem protože se vzteká tak bych jí ten bičík asi vzala a plácla jí , at se probere, že nemá koně ale dítě! Psylogova rada nepsychologova rada..trochu selského rozumu do hrsti.

No podle mě k tomu, že se dozvíme co máme změnit, na čem pracovat. Např. v čem se mají rodiče chovat jinak, co dělají naopak dobře.