Nemám sílu od něj odejít

ahoj, jsem ve stejne situaci, jen s tím rozdílem, že jsem s přítelem 4 roky. Všechny mé kamarádky mi radí at od něj odejdu, ale nemůžu udělat ten krok.
Bohužel postupem času zjištuji, že se mnou ani neplanuje budoucnost. Jsme spolu 4 roky a nikam jsme se neposunuli, tedy málo - společné bydlení. Když příjde řeč na budoucnost - děti, svatba (myšleno obecně), tak se o tom nechce bavit... a na takové kroky se necítí...

Reaguji na ciaraaa: Nikdy bych si s chlapem nepořídila už nic! Ale je to způsobené tím, jak jsem vyrůstala a viděla, jak máma po rozvodu a pak po rozchodu si musela sbalit pět švestek a odejít. Takže byt a vše v něm je jen mé a pokud se sem někdo nastěhuje, tak si pak zas ty svý hadříky sbalí a odejde! Je to drsný, ale v týhle době to jinak nejde...nechci být v situaci, kdy mě někdo od někud vykope nebo snad se budeme hádat, kdo co koupil!!

Tak my bydlíme v podnájmu, ale je pravda, že jsme nábytek a vybavení do bytu kupovali. Je to těžký, ale jak to člověk má udělat, když chce s tím druhým začít bydlet...

Reaguji na ciaraaa: To nevím já mám výhodu, byt jsem si mohla koupit sama, takže tohle asi naštěstí nikdy řešit nebudu muset. A jsem na to pyšná, ikdyž některý chlapy to zaráží: ty máš svůj byt??

Taky bych byla! Ne, bohužel nemám. Bydlíme v podnájmu...

Reaguji na ciaraaa:
já myslím, že je jedno, jestli 4 roky nebo 5 let. Když jsem ještě před pár měsíci měla snahu mluvit s ním o naši budoucnosti, tak to skončilo tím, že se hloupě usmál a řekl co pořád řeším.
Kolem nás se spousta našich kamarádu bere a jeho názor je, že jsou blázni.
Na začátku našeho vztahu byl do mě úplný blázen a chtěl být pořád se mnou, ale těď mám pocit, že se mu vnucuji. nevím, možná je to jenom pocit. Včerá jsem odjela k rodičům domů a zustanu tady týden a budu se snažit nad tím vším přemýšlet. Když jsem s ním, tak mi to nejde Chtěla bych aby to bylo, tak hezké, jako na začátku našeho vztahu a já bych tu snahu měla, ale ják mám donutit jeho. Musí to chtít sám a cítit to jako já, ale je to chlap a ti to cítí jinak než ženy. my to všechno hrozně prožíváme a možná by nám pomohlo, kdyby jsme na ně začaly kašlat.

Reaguji na miri25: To nevím já mám výhodu, byt jsem si mohla koupit sama[/cituji]

To máš super,závidím U nás s přítelem je všechno dobré,ale taky bydlím v jeho a kdyby něco,tak musím sbalit svých 5 švestek...vlastní bydlení je prostě bomba,možná to zní vypočítavě,ale dnešní doba je fakt taková

No,po čtyřech letech už by nějaké společné plánování budoucnosti mělo být na pořadu dne...buď se na to fakt ještě necítí anebo si nechává otevřená vrátka

Tak jsem naprosto rozhodnutá, že s tím .... končím!!Tenhle ...si nezaslouží už ani jednu slzu!! Můj příběh je jak ze špatnýho filmu

Reaguji na maikkynna:

Uplně mi příjde, že to, co jsi napsala jsem psala já!
Kolem mě se naší společní kamarádi, znamí berou a jeho odpověd na to je ta, že je nechápe... to samé, když příjde na řec to, že jich už hodně má děti...
Mě to taky dost trápí, jenže nemám na to se s ním rozejít.
Jinak jsem zkoušela dělat takové "hezké večery" bylo to fajn, jen iniciativa byla vždy na mě a kolikrat mi stejně přišlo, že to ani neocenil...
Můžu se zeptat kolik je tobě a přítelovi?

Já si taky myslím... necítí? i to je možné (a asi hodně pravděpodobné), jenže přítelovi je 28, takže si říkám, že už by na to mohl mít věk...

Moje řeč! držím pěsti!

Reaguji na ciaraaa:
. Je mi 23 a příteli 27. Hezké večery jsem taky dělala, ale postupem času tě to přestane bavit. Já od něj taky nemám sílu odejít. Pořád si říkam, že už takového chlapa nenajdu. má dobrou práci a je moc hezký a slušný, ale s tím přístupem ke mě je to horší.

miri25: nezasloužíš. Každá z nás, co tu píše má ve vztahu podobné problémy, ale to, co ti dělá ten tvůj chlap je vrchol všeho. Určitě si najdeš lepšího a jestli tě jednou bude štvát, jak ten můj, tak ti to bude připadat jako nic

Já takhle odcházela asi dva roky. Vždycky když jsem to chtěla utnout, tak dostal strach, začal mě přemlouvat a pak byl opět chvilku klid. Vždycky jsem se snažila být upřímná, narovinu jsem mu několikrát řekla, co mi vadí, že nejsem šťastná, že se v tom vztahu dusím apod., prostě že to tak nechci. Na toto on reagoval slovy: Ježiš marjá, zas Ti je*e!
A čekal, až mě to přejde. Pak jsem šla s holkama ven a potkaly jsme bráchu s jeho kamarády, perfektně jsem se bavila. Jednoho jsem poznala blíž, kecali jsme do rána, bylo to super a já najednou věděla, že teď je ten správný čas. Na druhý den měl sbaleno

Reaguji na maikkynna:

Mě je taky 23. No moje řeč, ono to bylo vždy docela v pohodě, ale pak mě má snaha přišla uplně vniveč! Můj přitele je taky slušný, tedy poopravím to, má slušné vystupování a první 2 roky byl ke mě taky slušný.., ted bych to tak nenazvala.
Taky mi kolikrat příjde, že jsem mu uplně jedno (což svým chováním jen dokazuje), ale jen nekam občas zajdu s kamarádkou, tak už je zle kde jsme byla...
nechápu to...
zkouším si s přítelem o tom nějak promluvit, ale vždy to dopadne tak, že se jen pohadame... a ja jsem pak ta, která neustale neco řeší...

přesně!

Reaguji na ciaraaa:
a měli jste už ve vašem vztahu někdy dřív krizi? možná by bylo dobré jim ukázat, že na nich nejsme závislé a umíme si bez nich poradit...to by je třeba donutilo, aby se o nás více zajímali...