Necítím mateřský pud, ale povinnost

Ahoj! Ve 27 jsem o dětech taky ještě moc nepřemýšlela. Věděla jsem, že jednou si je pořídím, protože život bez dětí je dle mého názoru takový chudý, nenaplněný... Člověk si to často začne uvědomovat až když je starší, že najednou zůstal sám a že v životě asi něco prošvihnul, bohužel čas již nejde vrátit zpátky. Lomcovat to se mnou začalo až ve 29, a to hlavně hlavně kvůli tomu, že všem mým kamarádkám vrstevnicím se najednou jedné po druhé začaly rodit děti, viděla jsem, jak jsou šťastné, ta miminečka... prostě to na mě přišlo, a tak jsme se pustili do "výroby". První dítě-holčička se mi narodila ve 30 a podruhé jsem otěhotněla "omylem", když bylo té starší 10 měsíců.... stejně jsme chtěli dvě děti (v duchu jsem si přála dvě holčičky a mám je )). Vůbec toho nelituju. Děti jsou pro mě vším. Sice je to trošku záhul, ale bez nich by ten život nebyl ono. Úplně se mi zpřeházely hodnoty a na všechno se dívám jinak. Teď zpětně si říkám, že bych byla mívala děti i dřív než v těch 30. Bohužel dřív to stejně asi nešlo, manžela jsem potkala až ve 26, prcek se nám narodil po 3 letech vztahu. Asi to tak mělo být...

Pokud se na to být matkou necítíš,tak nedělej nic jen proto,že si myslíš,že by to tak mělo být a nebo že si to myslí okolí.Dělej pouze to,co ty chceš,buď to jednou přijde a nebo ne.
Osobně si sice myslím,že když už se to stane a žena přivede na svět dítě,změní úplně priority a poheld na věc,ale nemusí to tak být asi vždy.
Mám kolem sebe pár žen,co děti nemají,nechtějí,některé co je mají z povinnosti-asi to nejhorší co kolem sebe vidím a nebo ty co je razantně nechtěly a jsou nej matkou
Zkrátka co má jednou být-bude.
Já si nemyslím,že v 27 je brzy na dítě,naopak,je to hraniční věk,ale toto také nesoudím,beru to z jiného pohledu,vím že pak to s věkem není často tak snadné a může si to ženská vyčítat a nikdo mě nepřesvědčí,že věk nehraje roli.Starší ženský mají jiný přístup,nemají opravdu tolik energie atd...,ale samozřejmě jsou dobré matky a dávají dětem vše..jen ten věk je prostě znát.

Prostě pokud se na dítě budeš cítit v 35 letech,tak je to jen tvá věc...

Myslím si, že na děti máš ještě spoustu času. Mně je 23 a moji mámě přes 50 a je to moje nejlepší kamarádka, je moderní, krásná, štíhlá, chodíme spolu nakupovat, jezdíme na dovolenou Stejně staré kamarádce mámě je 57 a mají to stejně v tomhle ohledu. Takže já si budu určitě ještě dlouho užívat svobody a dobrovolně budu "stará" mamka. O věku to totiž vůbec není a v dnešní době moderních technologií už vůbec ne

No a to je právě to,co na 100% bohužel neplatí Ono se na to x žen spoléhá a pak pláčou....nechci dělat chytrou,ale jelikož toto mám kolem sebe a vidím jak se ty ženský trápí,tak na to postupem času koukám jinak..také jsem dlouhop razila tento názor,do chvíle,než jsem měla sama problém a pár holek kolem mě taky a dost jich je bezdětných-nejde to a věk i zdraví byl ten problém a žádná moderní technologie už bohužel nepomůže...

Mně bude v květnu 29, mít miminko se ještě tedy nechystám a nemám pocit, že by mi ujížděl vlak. Samozřejmě z biologického hlediska pro optimální věk na první dítě, už překračuji tu pomyslnou hranici a pochopitelně si to uvědomuji, ale to je asi tak všechno. Naštěstí ale žijeme v téhle době a přece jen se na mateřství pohlíží jinak, než třeba před 20 lety. Myslím, že kdyby dítě přišlo třeba před 7-i lety, neřešila bych to, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co mateřství přináší, v tom dobrém i špatném a chci si být jistá, že moje dítě bude mít alespoň trochu materiální zajištění a rodiče, pro které nebude přítěž, ale kdyby to přišlo, nezhroutila bych se, byla bych stejně ráda. Je to každého věc, kdy a jestli bude vůbec dítě mít, pokud se na tom s partnerem shodnou. Ze zdravotního hlediska je ale pravda, že čím dříve, tím lépe, mladší člověk je i psychicky odolnější (fakt je, že jsem docela věkem zpohodlněla) a realita taky je, že pokud by byl problém s otěhotněním, tak určitě se líp řeší třeba v těch 27 než například o 10 let později.

Já být tebou, tak bych ještě aspoň rok, dva počkala, než abych "riskovala", zda mě v těhotenství hormony na dítě "naladí" nebo ne. Když nějak cítíš, že jednou bys děti chtěla, ráda se staráš o zvířata a tak, je podle mě docela velká pravděpodobnost, že to jednou na tebe přijde. Kdyby ti bylo třeba 35, asi bych radila jinak, ale myslím že jsi ještě mladá a můžes klidně pár let počkat i bez nebezpečí nějakých zdravotních komplikací.

sice to sem moc nepatří, ale jak tady všichni píšete, že ve 30 ještě není kam spěchat ... nebojíte se věkového rozdílu? Vůbec to nemyslím zle, ale sama mám rodiče opravdu starší (otec o 44 let, matka o 28 let ode mě) a musím říct, že patřím k těm, co závidí kamarádkám mladé maminky

Reaguji na NuFF1k:
Moje prababička měla druhé dítě v necelých 42 (40. léta) a moje babička měla druhé dítě v necelých 41. Babička vypráví, že druhé dítě chtěla a hlavně s ním omládla, to samé prý i prababička, oboje rodiče se hodně dětem věnovali a ty evidentně nestrádaly. Takže asi záleží na povaze rodičů a taky jejich zdravotním stavu i v průběhu života, což u nás bylo v předchozích generacích bez problému a zaplaťpámbu za to!

Reaguji na SOLU: Kolem mě se rodí děti přirozenou cestou i po 40, takže si prostě nepřipouštím, že by to nějak nevyšlo. Jasně, problémy se mohou vyskytnout vždy a všude, ale zase, než mít dítě někdy za pár let, když k miminům nemám vůbec žádný vztah, tak raději budu spoléhat na zázraky medicíny po 30. V okruhu mých známých to asi bude dost podobné, prostě jiná doba.
A rodit přirozeně teda nechci v žádném případě, i když možná změním s věkem názor Momentálně říkám, jedině císařem.

Reaguji na NuFF1k: Mně těch 30 let přijde ideální Hlavně teď studuju s chlapy většinou mezi 30-40 lety a teda ještě v těch 35 většina cestuje, hodně pracuje, a na děti ani nemyslí. Takže vlastně ani nevím, s kým mladým bych si to děcko pořizovala. Ne že by mi to nevyhovovalo teda, mám podobný názor

Já Ti taky říkám,že pokud se na to necítíš,ať dítě nepořizuješ a máš ho třeba v 35 letech
Tak jasně,že si nikdo problém tak brzy nepřipouští,je to logické,horší je pak často tvrdá realita.Ale je fajn,že to v x případech vyjde a medicína udělá vše a nebo třeba příroda,to jsou ty šťastnější,a těch mám kolem málo bohužel.
Jen si člověk musí prostě připustit to,že třeba pak dítě ani mít nebude a bude si ho přát.

Reaguji na Pinkpantherra: Reaguji na Charmeuse:
Myslím, že na věku mužů nezáleží .. nenarážím ani tak na fyzickou stránku rodiče ve starším věku, ale na porozumění si s dítětem .

Tak (zatím) neměl děti. Jednoduché.
Zatím to netřeba moc řešit, o šestnáct let později už by to bylo z jiné operety, ale zatím máš spoustu času (pro případ, že by sis to rozmyslela).

Takový článek jsem viděla na jednom webu, bylo to jenom přeložené z britských novin, o jedné ženě která vysvětlovala proč lituje že měla děti - podle komentářů to většinu lidí strašně rozzuřilo.

Reaguji na NuFF1k: Myslela jsem to tak, že když jsou muži ještě ve 35 duchem mladí, tak nevidím důvod, proč by si neměli v pozdějším věku rozumět se svými dětmi.

Také jsem nebyla umanutá ploditelka dětí, ale mladá jsem byla v době, kdy rodily mladé ženy, i já svého prvního syna měla v 23 letech, druhého o 4 roky později. Bezdětná jsem být nechtěla, tak jsem to přijala v pohodě, oba prcky jsem si užívala, podnikali jsme s nimi prakticky všechny aktivity (občas dle potřeby zaskočila babička), kluci od svých 3 let lyžovali, plavali od miminka, prostě pohoda. Pak šli do puberty, a zase pohoda, já vedle nich byla jako starší sestra (za tu mě považovali cizí a synům to lichotilo). Ve svých více než 60 letech si s manželem užíváme života snad ještě víc než dříve, prostě nás baví všechno co dříve, sport, cestování, ani ti mrňousci nám nějak nelezou na nervy, prostě chci tím říct, že jsem moc ráda, že jsem byla mladá matka a tím i mladá babička. A hlavně i finančně v pohodě. Neumím si představit, že bych doma měla teď puberťáky a musela se s nimi nervovat a finančně dělit-dnešní nároky dětí jsou dost náročný