Necítím mateřský pud, ale povinnost

Jasně, tak nemyslela jsem že je ideální mít dítě ve čtyřiceti, ale že to dnes není už nějak divné mít dítě později....jako fyzicky je asi nejlepší věk kolem 25 dejme tomu, ale zase ne vždy psychicky, všechno to má své pro a proti...navíc dřív byly trochu jiné podmínky, lidé se dřív brali dříve, ženy se nezabývaly tolik studiem, tím se to taky všechno protahuje...
ale jasně, když má někdo dlouhodobého partnera, s kterým si umí děti představit, tak na co čekat deset let...
ale plno lidí někoho takového najde třeba až po třicítce, tyhle věci se nedají naplánovat../

Měla jsem to také tak. Přišlo to neplánovaně, docela jsem "plašila", že to nezvládnu, že to s miminkama neumím, a nakonec je to tak, že jsem z malé úplně pryč a v práci si klepou na čelo, že jsem se asi zbláznila, protože znali můj postoj a teď když tam přijdu s malou na návštěvu, tak se usmívám jak měsíček na hnoju

Z porodu jsem měla také strach a nakonec se nebojím jít do druhého dítěte. Sice byl relativně dlouhý, bolesti v kříži hrozné, ale moje představy byly mnohem horší, takže pohoda. A v šestinedělí jsem byla jak nadopovaná, uklízela jsem apod., manžel a moje mamka, co tu byla na návštěvě, mě museli krotit

Ano, tohle se mění. Nedávno jsem si pochvalovala, jak malá vydrží až do tří do rána a teď kojím taky tak 3x za noc, takže se spánkem je to horší, ale zase si říkám, že proto to dítě je to to nejdůležitější a ten rok se vydržet dá.

Také ne a ani mi to nejde, i když malá spinká venku na zahradě, tak mám pořád uši napnuté a ten čas, co spí, využívám k uklízení, praní, nebo si něco přečtu, nebo dávám soukromé lekce angličtiny.

Já si sem tam říkám, co bych třeba právě teď dělala, kdyby malá nebyla, ale při pohledu na ni mě to rychle přejde a vím, že to dítě přišlo v pravou chvíli.

Reaguji na LaArdilla:
Máme to stejně, taky všichni kolem vyšilujou, že přijdu o mléko, že mám zvolnit, ale mi to nedá
A jak říkáš, i to noční vstávání mi nevadí za cenu toho, že pořád kojím a dávám tak malému to nejlepší. Kolem mne všechny kámošky od 3. měs. přikrmují, jedna už od 3 týdnů, protože malá spávala celou noc, tak o mléko přišla. Rok se to vydržet dá a pak se zas třeba vyspím (když nebude prcek nemocný)

Já si zas nějak nemůžu vzpomenout, co že jsem to vlastně po práci dělala Ale nemůžu si stěžovat, tchýně pohlídá, takže už jsem byla i v sauně, na kosmetice, chodím 1x týdně cvičit a občas vypomoct do práce. Když je zdravé mimi bez prdíků a pod., tak se dá najít čas i na sebe

Taky si myslím, že když mléko je, tak je přikrmování zbytečné. Nechávám tomu volný průběh. Teď se nám to zase mění, dnes prospala téměř celou noc. Někdy je to tak, že hodně baští, teď zase hodně spí.
Je fajn, že máš hlídání, to já ne, moji rodiče daleko a tcháni moc zájmu nejeví, ani by mě nenapadlo, je požádat. Ale zvládáme to s mužem a v záloze mívám kamarádku, takže chodím ke kadeřnici a soukromé lekce si zařizuju tak, že malá zrovna spí v kočáru na zahradě. Cvičení zatím nechávám asi na příští rok, stačí mi ten pohyb kolem domu a chození s kočárem a psem, to dá zabrat

Možná to zní zvláštně, ale s mužem věříme, že je to dílem toho, že jsme k ní v těhu mluvili a říkali jí, jaká je (zdravá, hodná, veselá atd.) a že jsem se v těhotenství nijak zvlášť nesledovala a bylo mi fajn.

Já si myslím, že je to hodně o financích. Pokud jsem zajištěná a můžu si dovolit chůvu, uklízečku, na jídlo si zajdu do restaurace, pak dítě není překážkou naprosto ničemu - ani klidu, ani práci (v nějakých mezích).

Řekla bych, že ve spoustě případů je ta "ztráta mateřského pudu" u ženské způsobená spíš obavami ze ztráty pohodlí, zaměstnání a koníčků. A bohužel mi přijde, že v téhle zemi existují jen dva extrémy - pošahané bio matky, které jsou s dětma klidně pět let doma a všechny ostatní ženský považují za krkavčí matky, nebo pak kariéristky, které v obavě ze ztráty zaměstnání na rodinu úplně rezignují.Kdyby si ženské připustily, že je možné mít dítě a nesedět doma na zadku tři roky a déle, hned by se na mateřství dívaly jinak.

tak to jednoznačně Taky že to dítě už po zbytek života něco stojí ...

Myslím, že to zdaleka není pravda, ale může to tak vypadat, protože pošahané bio matky jsou nejvíc slyšet a vidět - ať už tím, jak se projevují na internetu, tak tím, že nemají soudnost a svoje dítě berou úplně všude.

Reaguji na MiaMia: to je možné, je fakt, že obě skupiny jsou hodně vidět, ale dílem bude příčina i v nedostatku školek a flexibilních nebo částečných úvazků...

Reaguji na Lisa:

To ovšem vede jen k tomu, že hodně žen zůstává doma tři roky nebo i o něco déle. Nikoli k tomu, že začnou nakupovat biopotraviny a debatovat o tom kdo je krkavčí matka, protože používá jednorázové plenky (např.).

Normálních matek si člověk tolik nevšimne, protože se kromě mateřství zajímají i o jiné věci, a tudíž nemají zapotřebí mluvit s každým pouze o dítěti, a zároveň jsou schopné si kvůli dítěti něco odepřít (pokud nemají hlídání), takže s ním nikde nedělají problémy.

Reaguji na MiaMia: špatně jsem se vyjádřila, mám dojem, že díky tomu, že společnost "nutí" být ženy moc dlouho doma, tak jedna skupina děti zcela odmítá a druhá se z toho zcvokne

Spolehni se hlavně na sebe a na svůj úsudek. Pokud ještě dítě nechceš, nepořizuj si ho ... Něco jiného je, kdybys otěhotněla neplánovaně, než bys to zjistila, možná si tě hormony zpracují a ty zjistíš, že je to vlastně fajn .... Mít děti je fajn. Jen nějak moc rychle rostou Dceři je 17 a synkovi 12 ..., přitom mě je furt 25

Reaguji na Gandalf: Podle tvých počtů jsou moji synové starší jako já To je prima

Ve skutečnosti mi je přesně 41 a půl ..., jen ta hlava si to ne a ne uvědomit A při mých 175 cm jsem nejmenší z rodiny

Musíš myslet pak na to, že na prahu důchodového věku budeš mít doma puberťáka ..., a taky je nefér vůči dětem být jaksi "starý rodič" ... Sousedka měla svoje první dítě v 38 letech a okolí to mělo za vnouče. Ve škole taky, příjemné jí to nebylo. Něco jiného ovšem je, když to nejde, to je pak úplně jedno v kolika to dítě máš, hlavní je,že se zadařilo. Ale dobrovolně to odkládat příliš taky asi není moudré.

Bohužel fakt je ten, že nejvíc toho, že neměla děti lituje žena, která je odkládala ( nebo nikdyn echtěla ) a v okmažiku, když už to není možné to na ní přijde...

Ženy, které děti mít nemůžou se s tím tak nějak smíří... Ani jim nic jiného nezbejvá...

Je mi 35 let... Děti jsem chtěla vždy adoptované.. bohužel to nebylo aktuální, furt bylo dost času... Až jsem se dostala do bodu, kdy jsme si s mužem řekli, že vysadím prášky a prostě co se má stát se stane... Naprosto bez tlačení, lékařů atpd... Prostě osud... že bych měla nějaké mateřské pudy, nebo bych slyšela tik ťak... tak to vůbec... Děti všeobecně mám ráda, kamarádkám pohlídám... děti mě mají rádi... Ale představa, že budu muset v noci vstávat, starost, obavy... To jsou věci, které mě prostě nelákají... sama, ale pocházím z velké rodiny, kterou mám moc ráda... Tento model už nsetihnu naplnit....

Takže člověk stárne, pohled na život se mění... Adopci bych brala stále.. biologickou potřebu vlastního dítěte prostě nemám... Ale na to už je pozdě... Takže jak to bude ukáže čas, buď to tak má být nebo ne...

Pravidlo neexistuje... každý máme život takový jaký si ho uděláme.. A pokud se žena, nebo pár rozhodně děti nemít, tak je to jejich svaté právo a rozhodnutí... Když někdo necítí jako své životní naplnění to, že se z něj stane rodič, tak je to jen a jen jeho věc.. Jeho tělo, jeho život... A pokud toho bude později litovat ? S tím se nedá nic dělat... V životě děláme spoustu rozhodnutí, která jsou méně, nebo více šťastná...