Názory na sebevraždu

Bany
...víš, jsou lidi co se nikomu nesvěří a můžeš je třeba prosit na kolenou a nic...prostě to maj v sobě a drží.Třeba byl taky takový...zabil se protože chtěl. A to datum...no mám v okolí známé co chtěli ukončit život k 1.1.2000 hned po půlnoci, prostě jen tak...buď to z frajeřiny či nerozvážnosti...nebo jen chtěli být něčím zajímaví a jiní. Ale jen jeden se o to pokusil...
Vem si, že poslední dobou je omýláno v médiích, že dnešním trendem doby je (u mladých) si ubližovat..takové to samoubližování a zdaleka nejde pochopit, proč to tak je?!
Třeba je k tomu táhne zvědavost co pak bude, když se pokusí se zabít?! Jaký je to pocit, jestli cítí bolest a jestli tím opravdu vše skončí.

Ify
Já mám pocit, že tohle pochopí jen většinou lidi, kteří s tou myšlenkou nějak koketovali, či už se pokusili.
Třeba Bany říká, že šla jeho situaci řešit,ale to říká ona. On to tak vidět němusel.
Vše jde řešit, aby nebyl zmařen lidský život,ale to vidí to okolí. A na rovinu, tahle společnost zrovna nehraje lidme do not, aby byli citově založený,ale spíš tvrďáci.

ses
Myslíš lidi, kterí se řežou žiletkami? To jsou ti, co neumí jinak dát najevo, že zklamali. Tak se tak trestají, trpí bolestí a říkaji si, že se potrestali.
Znám takovou holčinu a je to silnější, než ona. Prostě něco něudělá dobře a tak se tak potrestá. Často se to stává u dětí v nefungujících rodinách.

daty
Je to tak. Doba je zlá a začíná to u těch rodin, kde rodiče nemají čas na děti, že musí vydělavat penize. Ti tráví čas u pc, tv, atd. Pokud se děti nenaučí projevovat city u svých nejbližších, tak bych řekla, že není moc kde jinde.
Jako se dřív říkalo, že chlapi nepláčou. Co je to za kravinu?? To, že chlap má něco tam dole navíc, tak nemůže dát najevo, že cití, že ho něco bolí, že žije? Uff, tohle jsem nikdy nestihla, co se to po chlapech chce. Mě naopak přijde super, když chlap prostě projeví cit pláčem. Lepší, než když sáhne po zbrani a vystřeli si mozek z hlavy, protože neumí někam dojít a říct narovinu, že potřebuje pomoc.
To je stejný jako, když ten kdo jde k psychiatrovi, je blázen. Další kravina, který může zbytečně ničit životy. Jelikož tohle bylo dříve normální říkat, tak stařší ročníky si tohle třeba můžou myslet, proto se plno lidí neodvaží tam dojít a léčit se s problémy, s kterými jim pomůže odborník.

Já si myslím, že každý, kdo náhle ztratil někoho blízkého ať už odešel sám nebo ne, se v tom pitvá a říká si proč... Třeba že kdyby zrovna s tím člověkem byl, zavolal mu , udělal něco jinak, mohl mu pomoct ať už slovem, nebo zavoláním odborníka, tak by tady ten člověk mohl být dál. Na jedné straně se ti nedivím, že mu to nedokážeš odpustit, ale na druhé straně (protože se zajímám o "věci mezi nebem a zemí") je to odpuštění důležité.

Bany
Souhlasím s Ify a Tywee, Tvůj kamarád se styděl za selhání, za to, do jaké situace se dostal, neviděl východisko,i proto se možná bál vzít na sebe závazek manželství...
Možná byl také vychováván jako ten, kdo má všechno zvládnout, kdo nesmí selhat, a proto to tak těžce nesl, možná se k němu upírala příliš velká očekávání jeho rodiny a blízkých, které teď zklamal. Možná tam bylo ještě něco, o čem věděl jen on sám.

Určitě trpěl depresemi, pocitem, že je na nic, začal si myslet, že i okolí ho zatratí, až odhalí jeho selhání... Mikromanický blud se tomu říká, hluboce zakořeněná představa, že je člověk k ničemu, že selhal, zklamal, že ho druzí proto nemohou milovat nebo uznávat... Člověk se toho sám nedokáže zbavit, začne vidět svět touhle optikou, a vše, co se mu děje, mu to bludné přesvědčení jen potvrzuje - někdo se něj náhodně křivě podívá, a už je to proto, že si ho neváží, že ví, že je ve skutečnosti k ničemu.

No a ekonomické problémy také nejsou zanedbatelné, třeba mu hrozili věřitelé, víte co za gaunery se v téhle oblasti pohybuje. Prostě jedno s druhým přineslo hraniční zátěž a on ji vyřešil tímto pro druhé krutým způsobem. Ale on to tak nevnímal, ztratil schopnost vžít se do bolesti svých blízkých. Zkus mu odpustit, prošel si peklem a zaplatil vysokou cenu.

Ify
Drž se, srdcem víš, jak moc Tě Tvůj synek potřebuje, naše děti stojí za to, aby byl člověk kvůli nim statečný, i když se mu nedaří tak, jak by si přál...

to ano s tím souhlasím,mezi těmi kdo u musí odpustit jsem mezi posledními.Jeho přítelkyně se stím musí vyrovnat,mě prostě naštval,že už neuvidí svítit slunce a,že už mě nerozčílí svýma názorama atak.
No a peklem si určitě prošel.Zastřelil se na střelnici a podle výpovědi instruktora dokonce dvakrát odešel po vystřílení do terče a až se vrátil po třetí tak to teprve udělal.A ještě chvíly žil z čehož mám ještě teď husí kůži.Musel prožívat neuvěřitelný psychický boj.

hašlerka
Mně baví sebevražda Sándora Maraie asi ve věku 90 let, naučil se střílet a zastřelil se. Předběhl smrt, jak píšeš, ale žádná zbabělost to nebyla. Člověk může odjet, jen aby dlouho nečekal na studeném peróně...
M.

V mém okolí se oběsilo několik mužů, vždycky v opilosti. Alkoholici, problémy s penězi, podnikáním nad své možnosti.
Zažila jsem i "srandovní" sebevraždu. V parku oproti nám se oběsil na stromě mladý krásný kluk- samozřejmě opilý. Naštěstí neumřel, z posledních sil zavolal z mobilu ze stromu městské policajty, ti ho dovezli do nemocnice. A v poledne už obědval, jakoby se nechumelilo...
Sebevražda je zbytečná, protože všichni se dočkáme, ani to nebude tak dlouho trvat.
M.

Tak jsem se vrátila se setkáni s kamarádkou, kterou jsem poznal tam za zdí. Ta si sáhla na život taky, ale proč? Jela s manželem na nákupy, zašli si na jídlo a on naproti ni v restauraci dostal infarkt, na místě mrtev. Měla jen jeho, děti žádné. Bylo to její druhé manželství, kdy se rozvedla pro něj. Velká láska.
Když ji umřela máma, bylo ji 15 let, starala se o otce a bráchu. Táta ji nikdy nijak nemiloval. Když ho potřebovala, tak ji vzkázal, že ho nezajíma. Navíc bydleli v bytě, který měl její manžel dostat, měli ho přepsat na něj rodiče. Než se tak stalo, zemřel. Kamarádce je přes 40 let a byla sama. Poslední den, co se měla odstěhovat a neměla kam, tak se chtěla zabít léky. Našli ji ti, co ji jeli právě zbavit domova.
Kdysi dělala účetní, jenže se "zkamarádila" s anorexii. S tou bojuje již 10 let.
Já ji potkala, kdy neměla nic, nikoho. Nakonec se nastěhovala ke svému bývalému kolegovi, kde je dodneška. Mezitím znova byla v Bohnicích. Paradoxně ji poslali na protialkoholický oddělení, i když nikdy nebyla,ale při pokusu podruhé smíchala léky s alkoholem. Takže se dostala na toto oddělení.
Teď mi zase povídala, jak přestala chodit k psychiatrovi, léky nebere a má je tam na hromádce, aby si je zase vzala. Nejde s ní dělat nic. Bydlí s člověkem, který nechce pochopit, že s ním nechce nic mít,ale protože nemá kam jit, tak je zticha. On si nic nedovolí,ale prostě ty řeči o společném životě tam jsou. Teď děla pokojskou a snaží se zaplatit dluhy, co má.
Je to děsná představa, když už nemá rodinu, nebo spíš má a ta ji nechce. Milovaná osoba ji odešla... Těžko se to poslouchá. Kdysi jsem se jí snažila pomoci aspoň tim, že jsem ji dala starší mobil, sem tam korunu, nějaký věci na sebe, kosmetiku...
Prostě radost,ale ta bolest tam je. Sama mi říkala, jak nemůže v noci spát a furt přemýšli. KDyž přibrala, tak se trápila, že při 50kg je tlustá. Sama ví, že je nemocná, že je dobře, že váži vic, ale prostě je něco silnějsího, co jí ponouka, že nemá jíst. Dokonce byla na léčení s anorexii a nic.
Narovinu, ja se nedivím těmto lidem, že chtějí odejít. Mluvili jsme spolu přes tři hodiny u kafe. V ponděli se uvidíme znova. Jen doufam, že jí potká něco hezkého. Chlapa už prý nechce,ale myslím, že potkat nějakou lásku, tak ji to pomůže.
V tom mám osobní zkušenost. Našla jsem chlapa, co mi fakt pomohl a vytáhl mě z plno těch zlých myšlenek.

Bany
Mě osobně pomohlo, když někdo umřel z mých blízkých ( v okolí znám je přirozená úmrtí,ale myslím, že to pomáhá u všech odchodů), že si říkam o dotyčném, jak je někde nademnou, kde mu je lépe. Prostě odešel do dalšího "levelu", který je po životě tady. Nejsem věřici, věřím jen v něco jako osud, že je prostě lidem dáno, aby během života prošli určitými body a potkali určitě lidi, jak se tak stane, to už je jedno.
Zásadně nechodím na pohřby, jelikož je to pro mě nějaký druh rozloučení a pokud nechci se s tím člověkem rozloučit, tak nejdu.
Když se mi zabil kamarád v autě - neřidil,ale řidič byl pod vlivem drog a napral to jeho stranou do sloupu - tak jsem nešla a prostě i jeho mobilní čislo mám stále v telefonu.

Ze začátku to bolí, moc to bolí, nadávaš proč se to stalo, ale časem dojde k smíření a bude líp.

Babička, když ji zemřela sestra, které na přechodu nedal přednost řidič. Jeden ji pustil a druhý srazil. Tak babička říkala, že se ji zdálo, že se s ní sestra přisla rouzloučit v noci. Když nám to její dcera volala, tak to naštěstí bylo v den, kdy tam byla u ní i máma. Ja s babičkou bydlela, když jsem byla na sš. A když zazvonil telefon, tak jsem měla najednou takový pocit, že se stalo něco zlého s tetou... Podle mě prostě něco mezí nebem a zemí je.

To bylo jen tak mimo

Liz
Omyl i psychicky zdravý člověk může mít depresi, je to obraný mechanismus organismu...Nemyslím tím depku, ale pořádnou depresi, ale i z tý se dá "docela dobře vybruslit" problém je, když člověk do deprese upadá často a nemá sílu se z toho vyhrabat, protože dostávám od života další rány....Taky jsem párkrát měla depresi, neurózu i psychický zkrat...ale až na to, že jsem lehce hraniční osobnost, jsem celkem stabilní psychicky zdravý člověk Naštěstí....
tyweee
Máš zajímavý postup, to já musím lidi tak trochu smazat, aby mi to netrápilo.....

Maria
Alkohol dělá hodně, bohužel opilý člověk udělá i to co by neudělal....nejhorší na tom je, že tyhle sebevraždy jsou úplně zbytečné. Možná trochu dokážu pochopit ten zkrat, kdy je člověk dlouhodobě na dně, světlo na konci tunelu nevidí a v momentě kdy už nemá síly, tak to prostě vzdá (i když z našeho pohledu je to nepochopitelné a dalo by se to řešit, do hlavy nikomu nevidíme). Ale tohle je...nemám slov...škoda lidskýho života

tyweee
tak to je hrozné co tvou kamarádku v životě potkalo a nějak se to nechce zlepšit.Věřím,že v takovém případě je ten člověk úplně na dně.A opravdu by to chtělo aby někoho potkala já osobně bych hlavně špatně snášela tu samotu.

už jsem psala někde nahoře,odpustit mu musí jeho přítelyně a nejbližší,já v sobě mám takový pocit naštvanosti.Samozřejmě pro mě byla zpráva o jeho smrti šok,ale já nemám důvod odpouštět.Mě neublížil,teda svým působem jo,ale ne tak jako své rodině.Mě naštval a tak mě zajímal názor jiných lidí,třeba kteří se taky setkali se sebevraždou nebo o ní jen slyšeli co si prostě o těchto nešťastných lidech a jejich činu myslí.