Názory na sebevraždu

tyweee
no pokud jsem četla správně, tak u tebe to přišlo ve 13, u mě poprvé dřív, ale rozvod také ve 13. Kdyby se rozvedli v mých 18,20 a bez všech těch cavyků kolem, tak bych to vzala tak nějak normálně, asi by mě to i tak mrzelo, ale rozhodně bych se s tím smířila líp, než za situací, které se odehrávali. Pro nás pro obě to byla zkušenost a kdyby se mi něco podobného mělo stát znova, vím, co bych dělala jinak, než v minulosti. A myslím, že to tušíš i ty A jestli tu někdo někoho kvůli sebevraždě obviňuje, je to jeho věc, já mám svůj názor a rozhodně mi ho nevymluví někdo, kdo to nezažil

tyweee
ten poslední příspěvek jsi napsala moc hezky

vendy111
holt jsi měla oproti nám (a nejen nám) tu výhodu, žes to dokázala. Někdo na to má síly, někdo už ne.

a o tom to je, jenže my byli ve stavu, kdy už jsme prostě nechtěli

vendy111
Teď píšu čistě za sebe - neměla jsem nikoho, o koho bych se v ty dny,kdy jsem to udělala opřela a to jsem chodila k psychiatrovi ještě předtím. Jenže to, že je věřící jsem zjistila pozdě. Najednou místo pomoci jsem od ní chodila roztřesená a než jsem si našla jinou, tak jsem skončila v léčebně znova. Prostě jsem byla sama a psychicky na dně. Neviděla jsem jiný řešení. Teď? Teď bych ho zpetně viděla,ale tehdy jsem byla slepá a věřila okolí, který se po mém případu rozdrobilo a z tý doby mám jen jednu kamarádku. To je hodně málo. Tedy málo lidí, co mi zůstalo. Rodinu nepočítám, tu nejde vyměnit.

přesně tak, mě zůstaly kamarádky dvě, ale ani oni netuší, co všechno jsem si prošla. Mně navíc má vlastní rodina ublížila, a ještě jsem slýchávala, jaká jsem hysterka místo toho, aby to bylo naopak. když odejdou kamarádi, a nedokážu si už pomoct ani já, měla by podle přijít rodina, nestalo se a došlo to tam, kam to došlo. tyweee navíc měla aspoň tu odvahu, že se s tím svěřila psychiatrovi. Sice se to nepovedlo, ale já nenašla sílu ani k tomuhle kroku, protože se na mě odevšud sypalo, že je to jen a jen můj problém.

aha, a jak jsem měla přemýšlet, když už jsem byla ve stavu, kdy jsem byla všech smyslů zbavená?

lucinkaf
U nás se rozvedli, když mi bylo 13 let. Ono to začalo už před mým narozením. Táta zahnul mámě s její nejlepší kamarádkou, co bydlela naproti nám. A já jsem měla být na usmířenou. Co si pamatuji, tak táta s mámou nikdy nespali v jedné ložnici. Táta měl svůj pokoj. Nikdy s námi nejel na dovolenou, netrávil moc času. Asi proto byl ten víc zbožňovaný - prostě byl s námi vyjímečně.
Jenže někdy ty hádky byli hrozný - vysklený okna, talíře lítali z baráku,... Hrůza.
Když jsem byla už starší a táta byl pryč, tak se i brácha dostal do vězení za drogy a s ním má první láska, což mě dostalo uplně na dno. Táta mi každou chvíli říkal, jak jsem tlustá. Měla jsem při 176cm 60kg - takže jsem nejedla - anorexie.
Když jsem třeba přestoupila ze ZŠ na SŠ, tak jsem to těžce nesla a máma místo, aby mi pomohla a mluvila semnou, tak se věnovala tomu svýmu novýmu a mě řekla, ať si zavolám na linku důvěry.
Tehdy jsem už chodila právě s tím svým prvním, co ho pak zabásli a ona mi nadávala, že jsem *****. To jsem s ním vydržela do mých 19 let.

Raději nevzpomínám.

a ptala ses jí někdy, proč nepřemýšlela?

tyweee
no, taky dobrý příběh...uff

vendy111
Jenže je smutný, že se to o těch lidech dozvíš až z takový situace, kdy prostě tápeš a hledáš pomoc. A místo těch natažených rukou, se jedna za druhou oddalují.

Já bych to shrnula tak, že jsem ráda, že žiju - moc. Ale jsem ráda i za tu zkušenost, kdy jsem se dostala do Bohnic, protože mi to otevřelo ty naivní oči o mém okolí. To jsou prostě zkušenosti k nezaplacení.

lucinkaf
Já se divím, že tehdy jsem tím prošla. Jenže ono se to asi načitá, či co. Možná to bylo i tím, že jsem chodila do školy a zaměřila se na učení. V práci, kde jsem teď a byla i tehdy, tak je dost stres, takže nešlo si tu čistít hlavu.

vnímám to stejně, nejsem naivní tak, jako spousta lidí kolem...

s ní cloumaly drogy, s námi něco jiného. A proč teda ona taky nepřemýšlela, než si něco vzala?

tak jsi holt asi perfektní, k tomu ti samozřejmě gratuluji

Myslím, že by sebevrahy člověk neměl odsoudit, je mi jich spíš líto, že tímto řeší svoje problémy. Prostě už nevidí jiné řešení, tak si sáhnou na život,já vždycky tvrdím, že bych k tomu nenašla odvahu, ale tím si nikdo z nás nemůže být jist...jak se kdy zachová.

U nás na vsi skočil pod vlak 13letý kluk, v podstatě kvůli banálnímu problému, který se dal řešit.Roli asi sehrál přísný otec, nepochopení ředitele školy a plno dalších "lidských pomýlení".Se mnou to tenkrát tak otřáslo, že jsem o tom klukovi napsala báseň a umístila jí u božích muk na poli blízko místa, kde se to stalo, měsíc jsem brečela.Amal