Náhlá krize ve vztahu

Narozdíl od ostatních holek si nemyslím, že je to partner pro život.
Když jsi ho potřebovala, tak se na Tebe vykašlal a nepřijel za Tebou. Uvažuje o pobytu v zahraničí, aniž by to s Tebou napřed prodiskutoval...
No nevím, ale já bych o takového partnera nestála.

Tak třeba o tom zatím jen uvažuje a jen se na to poptal. Ale říct jí to měl, to ano.

To je taky fakt, ale někteří chlapi prostě berou problémy se spolubilící, kolektivem v práci, kamarádkama atd, jako ne moc podstatnou věc.

On věděl, jak to pro mě bylo tehdy důležité, aby přijel. To se spolubydlící nebyly snad ani problémy, ale spíše teror. Měl původně přijet v sobotu po fotbale, aby mi pomohl se stěhováním. Já ho ale prosila, jestli by jednou nemohl vynechat, a přijet už v pátek. Prostě ne a ne a že je to jeho jedinej koníček a bla bla. Přijel tedy v sobotu po fotbale a se stěhováním pomohl. Nijak jsme se k tomu nevraceli.
Od té doby jsem ale, co se týče našeho vztahu, dost nevyrovnaná. Řekla jsem mu, co mi vadí, jak se změnil atd. On mi taky řekl, co mu vadí na mně. Tak jsme si řekli, že se budeme oba snažit a bude to ok. Já tedy na něj s ničím netlačila a ani nic nevyčítala, on na mě přestal být bezdůvodně protivný. Ale prostě stále dost vázne komunikace z jeho strany. Viz ten studijní pobyt. Vždyť bych přeci já měla být přirozeně první člověk, kterému se s něčím takovým svěří, první člověk, komu dá vědět o tom, co se mu daří či nedaří. Do té doby, než odešel na školu, to tak bylo. Teď už ne. Často spolu voláme a najednou si nemáme co říci.
A nejhorší na tom je to, že on si tu fatální změnu v naší komunikaci vůbec neuvědomuje. Přijde mu, že je to jako dříve, žádný problém. Jak se tedy má něco změnit?

Reaguji na monca114:

Tohle není argument. Pokud přítele požádám, zda může přijet, že ho nutně potřebuji,
tak neočekávám, že si místo toho půjde zahrát fotbal.

Jasně, ale myslím, že už ve stádiu úvah jí to říci měl.

Jako přítel si nevede moc dobře a nejsem si jistá, zda s confuselou počítá do budoucna, když ji nezahrnuje do svých plánů.

Přesně na to jsem se ho dneska také zeptala a odpovědí mi bylo, že počítá. A že o stud. pobytu uvažuje max. týden a řekl mi to hned, jak se na to byl poptat. Týden mi tedy přijde jako dost dlouhá doba na to, aby se alespoň zmínil...

Ještě jsem chtěla dodat, že v poslední době neprožívám zrovna šťastné období. Vybrala jsem si naprosto špatnou školu, po třech dnech sem se na ní vykašlala, přitom dělám ještě jednu dobrou dálkově, která je ale asi vzhledem k mému předchozímu vzdělání nad mé síly, takže mě to taky dost nervuje. Do toho naprostá změna v chování spolubydlící, rychlé stěhování zpět k rodičům, denní ranní dojíždění do práce (brigádně), která mě již tak rok ani trochu nenaplňuje (jsem zde přes 3 roky), odchod nejlepších přátel z mého města + ještě odchod přítele. Přemýšlení nad budoucností. Občasné neshody s rodiči (maminu ani neřeším, to se vždycky jenom tak pošťuchujeme, ale táta na mě kvůli pracovnímu vytížení přestává mít čas a asi i náladu) a časté neshody s přítelem. Říkám si, jestli si to opravdu spíše nenamlouvám a podvědomě nenapomáhám tomu, aby se to po.ralo naprosto všechno včetně vztahu s přítelem, když už se toho po.ralo tolik. Jestli to opravdu prostě není moje vina.

Reaguji na confusela: Já z toho posledního komentáře mám spíš pocit, že jsi frustrovaná ze svého života a tak trochu bereš jako křivdu, že partnerovi se vše daří.Souhlasím, že partner ti má být oporou a pomoci, ale 300 km je přeci jen dost dlouhá vzdálenost, aby přijel na lusknutí prstu.
Ty jsi teď aktuálně na všech frontách (škola, rodina, práce) nespokojená a až moc ses upnula na váš vztah.Vztah není samospasitelný a nesmí být jedinou náplní tvého života.

Reaguji na Lauritta: Nééé, já mu to přeju, opravdu. Necítím se ukřivděně, protože jemu se daří a mě ne. Spíše je to možná tím upnutím, nevím... Ale jak na něj vlastně můžu být upnutá, když se vidíme jeden den v týdnu? Nevyžaduji po něm, aby se mi každou hodinu hlásil, aby tu byl POUZE pro mě.

Tehdy ode mě nebyl 300 km, ale "pouze" 130 km (pokud není ve městě, kde studuje, vrací se za rodiči, fotbalem a přáteli do "svého" města, které je od toho mého vzdálené 2 hodiny cesty) a prosila jsem ho den předem, aby následující den (pátek) vynechal trénink, v sobotu fotbal a přijel za mnou. Ale tohle už asi netřeba řešit. Brala jsem to trochu jako zradu už tehdy a když se v tom nyní takhle šťourám znovu, mrzí mě to ještě více. Prostě tehdy bylo plně v jeho možnostech a silách přijet za mnou a být mi oporou, stačilo pouze jedinkrát vynechat kvůli mě svůj koníček. Nestalo se.

Ale při představě rozchodu mi je moc špatně, proto bych to chtěla ty 3 měsíce, než se k němu přestěhuju, vydržet. Jenže, co když se to potom nezlepší a já se budu opět stěhovat od něj jinam?
A pokud budu do té doby trápit sebe i jeho jako doposud, tak to asi nezvládneme Proto se tedy ptám, zda je nějak možné opět zvýšit jeho zájem o mojí osobu? Zlepšit komunikaci? Protože to, kdyby bylo jako dříve, tak se pořád ještě vznáším na růžovém obláčku

Reaguji na confusela: Tak ještě počkej. Je pochopitelné, že jste si vzdáleni. Třeba se to zlepší, když budete bydlet spolu, nebo taky naopak.

to je jak z reklamy na mobilního operátora.
1) to, že si "neuvědomuje", že se něco změnilo je lež, pouze ten problém ignoruje, neboť se tím absolutně nechce zabývat.
2) změnil se mu život a TEĎ žije nový. Vím, o čem mluvím, když jsem přišla na roční stáž do vzdáleného města, já i ostatní mladší (20-25let), co jsme tam byli, jsme víceméně ukončili svoje vztahy doma. Když mluvím za sebe, tak jsem tam měla partu fajn lidí a chodila jsem se bavit, to poslední, co jsem chtěla slyšet, byl partner na telefonu, který mi vyčítal proč jsem mu nezavolala, proč nemám čas si s ním povídat, proč tohle a proč tamto. Neskutečně mě otravoval a já jsem neustále odpovídala, že je všechno OK, neměla jsem náladu nic řešit. Nakonec jsem se s ním po pár měsících rozešla. Snad mě omlouvá, že mi tehdy bylo 20let. Je možný, že kdybych počkala a vybláznila se, tak by se to časem vrátilo do starých kolejí. Nechci tady dělat závěry, jen popisuju, že lidi se takhle chovají a já jsem vážně nebyla sama, kdo se rozešel s partnerem doma.
3) moje rada zní tak, že bys mu měla přestat volat. V tom vztahu nejsi jen ty, ale taky on. Takže bys měla počkat, jestli začne volat sám, nebo ne. Pak bych byla v pohodě, mírně odměřená, ale jen v tom smyslu, že bych mu nic nevyčítala, prostě bych si představila, že mi volá pouhý kamarád. To by ho mohlo trochu nakopnout. Ty si představuješ, že se k němu nastěhuješ a srovná se to? To mi připadá jako strkání hlavy do písku. Ano, může se to dočasně zlepšit, ale já jsem toho názoru, že kvalitní vztah by měl přežít nějakou tu zkoušku - prověrku kvality (i když neplánovanou). To znamená, že asi není normální zbytečně vztah pokoušet, ale spíš je dobrý, když už k takové zkoušce dojde, to nechat prověřit a nechtít to hned zachraňovat.
4) chodili jste spolu 10 měsíců, než odjel? Asi tě to moc nepotěší, ale to není zase tak dlouhá doba. Vždyť asi sama víš, že člověka poznáš až déle, třeba po dvou letech, zvlášť, když s ním nežiješ. Takhle krátký vztah je možná podle tebe intenzivní, ale věř mi, že 10 měsíců je pořád jen 10 měsíců. Nastěhovala bych se k němu jen v případě, že by o to opravdu moc stál. To znamená, že by o tom mluvil a těšil se na to, aniž bych z něj musela tahle ujišťování páčit. To je fakt strkání hlavy do písku. Co myslíš, že ti asi odpoví na nekonečné dotazy, jestli s tebou do budoucna počítá? Je lepší pozorovat a neptat se, tak se dozvíš mnohem víc pravdy. Pokud tam jdeš studovat, tak bych si začala shánět ubytování jinde, ukázala bych, že mám svou hrdost. Hlavně netvrď, že to nejde. Kdybys toho kluka neměla, tak bys taky musela NĚKDE bydlet.

Doufám, že to dopadne k tvé spokojenosti, jen nezapomeň, že k našim zlomeným srdcím si většinou dláždíme cestu vlastním úsilím.

Reaguji na RomanKaS:
RomanKo, ty jsi v těhle radách opravdu geniální! (to není ironie, i když to asi tak zní )
Souhlasím s každým tvým slovem i v tomhle příspěvku.

Já bych to nebrala jako tragédii...prostě se teď tvůj život mění, ale nikde není psáno, že díky tomu nepotkáš jiný zajímavý lidi, jiného a lepšího přítele a nedokope tě to k tomu najít si práci, která tě třeba víc naplňuje...
Ne všechny změny jsou negativní, záleží hlavně na tom, jak na to nahlížíš.

Reaguji na Chudobka: děkuju!

Reaguji na RomanKaS: Děkuji, taky snad se vším, co jsi řekla, souhlasím!
O víkendu se po třech týdnech uvidíme. To je podle mě poslední šance. Pokud to bude na p.rd, tak se dobrovolně vzdám a rozejdu.
Za ten týden, co je to všechno tak vyhrocený, jsem si spoustu věcí uvědomila. Vím, že jsem se nechovala vůči němu správně, že jsem na něj často tlačila. Vím, že ani on se ke mně nechoval hezky. Já jsem ochotná to víceméně hodit za hlavu a zkusit hrát podle nových pravidel. Pokud to zvládne i on, tak spolu být můžeme. Pokud ne, aspoň se už nebudeme trápit. Anebo jen chvilku, než to přebolí
S tím nastěhováním - jestli spolu opravdu budeme, tak by to bylo po mém přestěhování do "jeho" města to nejpohodlnější a nejlevnější řešení. Každopádně jsem to už sama přehodnocovala a nejsem si jistá, že s ním ještě pořád chci bydlet...
Ano, 10 měsíců není tak dlouho. Ale já ho už od začátku vnímala naprosto jinak, než své předchozí partnery. Asi to zní jako klišé, ale myslela jsem si, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Teď se tomu směju, jak jsem naivní! Po tom všem, co jsem s chlapama od svých 15ti zažila

Podle mě nejsi naivní. Kdybychom ve všem hledaly jen podraz, tak bychom nemohly už nikomu a nikdy věřit. Naopak z Tvého posledního příspěvku mám pocit, že to más v hlavě víc, než v pořádku. Udělala bych to tak, jak jsi to napsala. Zkus ho, až se uvidíte, opravdu poslouchat a všímat si. Myslím, že dostaneš odpověď, možná to bude i úleva. Hodně štěstí.