Náhlá krize ve vztahu

To by mě také zajímalo.

Teď jsem si přečetla celu diskuzi a jsem vcelku napjatá, jak to vlastně pokračuje... Ostatně asi jako vy všechny

sleduji, že je tu zájem o pokračování, to je prozatím následovné.........

Omluvil se mi, že problémy má každý, že si neuvědomil, že se ke mě škaredě chová, že je tu on za blbce a já jsem to odnesla zcela nevinně.

A co dál? Jste spolu, nebo jak?

Reaguji na monca114:

Dál sama momentálně nevím, musím si to srovnat v hlavě a přehodnotit zda do toho chci dál jít atd. Zatím jsme si neřekli ani jeden, že je konec.

Mě se toto nikdy ještě nestalo a zatím úplně nevím jaký postoj k tomu celému zaujmout, u mě je to zatím přesně 50% na 50%

Reaguji na šášulka: Tak hodně štěstí, ať se dobře rozhodneš

Reaguji na monca114:

děkuji, jak říkám mpožná mám pocit, že nyní si více upřednostnil být pouze sám se sebou a svými zájmy. Uvidíme, chce to chladnou hlavu, jasnou mysl a tvrdé rozhodnutí, které za týden nezměním )

Reaguji na šášulka: To je myslím rozumné. Hlavní je si to pořádně rozmyset

Holky, nerada bych se vměšovala do "cizího" tématu, ale potřebovala bych poradit. Mám se svým přítelem problém, který bych víceméně také nazvala náhlou krizí ve vztahu.
Budeme spolu rok. Až do začátku října bylo vše naprosto báječné. Měli jsme spolu původně začít bydlet, ale přítel byl přijat na školu 300km vzdálenou, takže se bydlení nekonalo. Měla jsem velké obavy, jak se náš vztah bude vyvíjet dále. A tyto obavy byly asi oprávněné. Od té doby, co je v tamější škole, tak se vídáme pouze 1x týdně. Přitom já bych udělala téměř cokoliv, aby to bylo častěji. Bohužel to tak ale necítím z jeho strany. Nedávno mi bylo řečeno, že se taky chce vídat s kamarády, tak by se mohlo stát, že bychom se nějaký týden vůbec neviděli. S kamarády problém absolutně nemám, ať se s nimi schází, ale na úkor vídání se mnou? Mluvili jsme o tom, ale já nechápu jeho argumenty a on zase moje. Před třemi týdny jsem ho moc potřebovala (opravdu vyhrocené problémy se spolubydlící) a prosila jsem ho, aby jednou vynechal fotbal (hraje každou sobotu, v pátek trénink) a přijel místo toho za mnou, nevynechal a nepřijel. Teď jsem se navíc ještě dozvěděla, že naprosto vážně plánuje studijní pobyt v zahraničí a byl se na to už i ve škole poptat. Proti tomu samozřejmě také nic nemám, je to dnes opravdu výhoda, ale proč mi jenom neřekl, že o něčem takovém přemýšlí a já se to dozvím víceméně náhodou?
Jsem z toho všeho nešťastná s zmatená. Opadl jeho zájem jenom proto, že vyprchala zamilovanost nebo je v tom něco víc?
Přitom, když jsme spolu, je všechno úžasné, jako by žádné problémy ani nebyly. I v posteli nám to skvěle klape.
Kolikrát jsem při řešení našich problémů zmínila slovo rozchod. Že by to možná bylo vhodné řešení. On se tomu ale bránil, chce se mnou prý být. Proč se ale tak nechová?
V lednu/únoru bych se měla stěhovat za školou do města, kde je on, snad i do bytu, kde je on. Proto to s ním ještě nechci zabalit. Doufám, že když budeme více spolu, tak se to všechno zlepší. Není to naivní? Neměla bych se na to vykašlat hned?
Děkuji za každou radu.

Reaguji na confusela: Já bych se pokusila vydržet. Ukončit to můžeš kdykoliv. Sice je blbé, že za tebou nepřijel, ale přesto bych to zkusila asi dál...

Reaguji na monca114: Opravdu? Já spíše čekala reakce jako "rozejdi se s ním, nestojí za nic" apod. Na jednu stranu jsem za Tvoji radu ráda, protože se zoufale nechci rozcházet, ale na stranu druhou si nedovedu představit, že takové stavy zoufalství a bezmoci budu zažívat ještě další 3 měsíce, než se za ním odstěhuji. A bůhví, zda se to poté zlepší. Přijde mi, že se na náš problém neustále nabalují další a další věci a já je chci samozřejmě řešit. On nic neřeší, klídek, pohoda, to se nějak udělá. A tohle nás prostě rozděluje.
Myslela jsem, že jsem konečně našla chlapa, se kterým budu šťastná celý život (je nám oběma 23), myslela jsem si to celých 10 měsíců, které byly fakt bez chybičky. Ale teď se mi tento vztah rozsýpá pod rukama a já nevím, jak ho zachránit.
Jak přimět chlapa, aby ke mně cítil to, co dříve?

Reaguji na confusela: Neblázni, přece se nebudete rozcházet při první kolizi!
Já osobně bych ho nechala dýchat, přistěhování vidím jako dobrou volbu, protože 300 km je přeci jen daleko a chybí vám taková ta návaznost (každodenní věci atd.).Byli jste na sebe zvyklí a ta vzdálenost je najednou obrovská, ale jde to zvládnout, jen musíte oba chtít a něco pro to i udělat.
Ohledně studia v zahraničí bych z toho, že ti to hned neřekl zatím nic nevyvozovala.Zatím se jen informoval na možnosti a až to bude aktuální, tak to společně určitě pořešíte.

To je právě ono, nějak cítím, že já jsem ta, která chce, a jemu je to tak trochu jedno. Možná si to nalhávám, nevím..
Každopádně děkuji za reakci.

Reaguji na confusela: Já mám trochu pocit, že ty se strašně bojíš, že to mezi vámi vyšumí a proto se možná snažíš až moc.Netlač tak na pilu, za chvíli bude zkouškové a Vánoce (tj. budete více spolu) a v lednu už budeš přestěhovaná.
Pokud by ten vztah vyšuměl za tři měsíce jen kvůli vzdálenosti tak by přece asi nebyl ten pravý.Drž se.

Reaguji na Lauritta: Děkuji za podporu. Máš pravdu, tlačím na pilu a uvědomuji si to. Pořád se tak nějak vnucuju a dožaduju se jeho pozornosti, protože ta mi opravdu chybí. Zkusím trošku polevit (smajlík).