Matka má milence

Gabi28
Já se domnívám, že je lepší nic neříkat...sama sis tím prošla...já vím, že třeba by se rozvedli stejně, ale za jiných okolností a podmínek atd....souhlaísm s Tebou, nic neříkat, max matce, že se o tom ví....

irinda
Laky

Naprostý souhlas s Váma, všechno, co mě při přečtení napadlo, jste už napsali - holt, slečna se asi rozhodla "vzít spravedlnost do svých rukou" jako na Divokém Západu .
A jo, taky jsem měla ve 21 letech zcela jiné starosti, jako vytloukat od matky jakousi nepochopitelnou omluvu za to, že si žije svůj život. Vy, které máte jiné názory, nezapomínejte, že člověk se cítí přibližně stejně ať je mu 25 , 35 nebo 50 - zato, že žena dosáhne jistého věku, má se na sebe a svůj život naprosto vykašlat a řešit jenom potřeby svých dospělých potomků ?!

dadabus
Přesně, slečna zakladatelka touží po spravedlnosti, neřkuli po krvi. Jinak souhlasím s Laky a Irindou.

Pančelka
souhlasím....a hlavně nedomýšlí nebo nechce domýšlet, jaké to může mít důsledky...

tak mi to nedá a musím sem taky napsat, že sjem věděla, že jeden z rodičů má někoho...a nikdy bych to neřekla...letos je to 11 let co to vím, ten románek již skončil a pokud je někde něco jiného, to nehlídám....nekontroluji...nezajímá mě to...jsem ráda, že k našim jedu na vánoce, svátky, atd...a že jsou spolu...nevím, jestli pak ten druhý z rodičů taky někoho měl nebo ne, ale jak jsem psala, mě těší, že tam přijedu a vidím, že jsou spolu, štastný, i když někdy mají mráčky, ale já to beru tak, že je to jejich věc....asi jim to vyhovuje, mají se rádi...
je fakt, že pak doma padly otázky, zda o tom vím, nebo že se říká...ale nikdy bych to nepotvrdila...protože jsem si říkala, že já nebudu ta, která tu rodinu utvrdí v rozvodu...at si to vyřeší spolu...přestože jsem neměla lehké dětsví, mám své rodiče ráda a co je mezi nima, mě nepřísluší nijak hodnotit ani do toho zasahovat....já nejsem v jejich kůži, já jsem si neprožila to co oni spolu, je to jejich život, jejich věc....mohla to být jen špatná doba, nějaká krize, co já vím....a možná vám to přijde ode mě sprosté, že jsme mlčela, ale jak bych jim pomohla, když bych to potvrdila? Měli by se mín rádi? asi těžko...akorát by to bolelo...ne ne, to není moje strarost, to si musí sami mezi s sebou....když to člověk udělá, je to otázka jeho svědomí...je to jeho odpovědnost...a ne moje...a mě to nepřísluší hodnotit ani zasahovat...

rattty
Ahoj,
rattty píše skoro tak, akoby to písala moja dcérka. Tá, keď som jej povedala /v prítomnosti jej otca/, že ako to v skutočnosti s nami je, že máme dlhodobú krízu, rozhodli sme sa obaja ostať vo zväzku, ale žiť každý po svojom, tak jej reakcia bola, že je to náš život, celkom naša vec. I syn reagoval rovnako.