Máme doma puberťáka

Reaguji na lusinda: Monice bude deset teď v lednu a taky mám trochu pocit, že vítězí ona
I paní učitelka už si posteskla....milostivá má sešity plné srdíček a kytiček a čtyřek!!

myslím, že toto období si musí " vytrpět "každá máma. Chce to vydržet však ono to netrvá věčně. Myslím, že takovéto kdo z koho , frfňání a náladovost je daleko lepší než řešit problémy s drogami. Takže vydržet a nezbláznit se to je moje heslo

Reaguji na lusinda: jo tak s klukama to je u nás marný...má jich asi tak pět, ještě neví přesně kterýho miluje, ale Vojta jí nosí při obědě pití, ten je hodnej, Daniel je hezkej, a druhej Daniel je zase hrozně chytrej, ale nechce jí radit, a ten poslední co nevím jak se jmenuje ale myslím že Ondra, ten jí asi učaroval nejvíc, protože o něm se stačí zmínit a slečna omdlévá a všichni jsou "blbí".

A ty deníčky-úkolníčky...prý si děti musí trénovat paměť a učit se nějaké zodpovědnosti, takže zapamatovat si dva nebo tři úkoly zvládnou

Reaguji na mikkýsek: netrvá věčně? se trochu bojím, že to hned tak pryč nebude, ještě mám v živé paměti svou pubertu, a to se děsím toho, že ta mladší do toho za chvíli taky vletí "rovnýma nohama"... a mě povezou rovnou do Bohnic!

Ježišmarja, já když si vzpomenu na svojí pubertu, a to upozorňuju, že jsem byla velice hodné dítě, tak mě může trefit. Asi tak od 11 let jsem prohlašovala, jak chci začít "žít", hned jsem byla hrozně dospělá, měla jsem takové ty "radikální" a "originální" názory, všechno velmi "alternativní" Rodiče samozřejmě ničemu nerozuměli. No to by mě trefilo, když si na sebe teď vzpomenu. Přemoudřelá žvanilka Kristova noho.

Když jsem byla malá a slyšela jsem, že má někdo pubertu, myslela jsem, že je to nějaké hrozné období, kdy je člověk prakticky smyslů zbavený a má co dělat, aby ve své depresi a hormonální bouři nespáchal sebevraždu. Pak to období přišlo a já nechápala, co na tom jako je, "jsem přece úplně v pohodě, ne? Vlastně jsem nejvíc v pohodě ze všech lidí, co znám." A teď, když už mám konečně pár let mozek na svém místě, tak se zase vracím k původnímu názoru, že v pubertě je člověk smyslů zbavený a dost se divím, že to většina dětí i rodičů přežije celkem bez újmy

Já když si vzpomenu, co jsem dělala, za prvé strašně jsem usilovala o volnost..hádky do kdy můžu být venku a teď když můžu být jak dlouho chci, chodím spát, co nejdřív..další můj úžasný názor byl, že rodit nechci a dítě si pouze adoptuji a to nejlépe černouška k tomu také patřilo nonstop debatování ve škole o tom, kdo už má krámy a kdo ne

Reaguji na NuFF1k: Přeně, měla jsem to stejně

Tak to mě naši nikdy moc doma nedrželi, že by mě nutili chodit brzo domů atd.

Jednou(to už je teda po pubertě, to mi bylo tak 1 jsem s kamarádama byla na zábavě a protože jsme končili pozdě v noci, tak jsme se rozhodli u toho jednoho přespat...a já, v dobré vůli, píšu mamce smsku, aby neměli doma strach, že přespím u kámoše...a ráno dojdu domů, taťka sedí v kuchyni a říká ahoj...tak taky pozdravím a předpokládala jsem, že teda ví že jsem nebyla doma...no a další den sedím v kuchyni s mamkou, mamka si prohlídne mobil a že prej:" tys mi psala? y tys nebyla doma? to ani nevím?"
Takže asi tak

Jinak pubertu jsem myslím prožila celkem v klidu...a školu jsem flákala odjakživa...a neustalo to ani po puběrtě