Mám přítele "mouchy snězte si mě"

Reaguji na Mado:
A jak jste spolu dlouho?

Reaguji na Mado:
Přesně takový byl můj první přítel, vydržela jsem s ním 3 roky a pak jsem se s ním musela rozejít, jinak bych ho zabila.

Doprovázené pokrčením ramen.

On to není nezájem, jen taková laxnost.

Pro mě je život po boku takového chlapa nemožný.

Kéž bych uměla, aby mě spousta věcí byla "jedno" tak jako jemu. Jenže není, a tak nedokážu pochopit, že spoustu věcí vůbec neřeší a já se z toho můžu zbláznit a mám tím pádem pocit, že i já jsme mu u pr...
Jsme spolu chvilku, něco kolem čtvrt roku. Potřebuju emoce, zájem, názor... To není tolerance, to hraničí s ignorancí. On jen tvrdí, že není potřeba tu a tu věc řešit, že je to opomíjivé... On je spokojenej a je rád, že mě má a já kolikrát můžu vyskočit z kůže.
Jinak sám sebe chápe jako cholerik, i mezi přáteli ho tak znají

Přesně vím jak to myslíš!

To se Ti nedivím. Všechno tohle znám.
A u toho mého mi vadilo, že se mě ani neuměl zastat, když bylo potřeba, uvedu příklad.
Byli jsme na procházce se psem, měla jsem Rhodéského ridgebacka, na vodítku (bez košíku), šel mi u nohy a přiřítil sel k nám dobrman s košíkem, který se na mého psa vrhnul, napadl ho a začali se prát. Já ač jsem se snažila toho mého táhnout pryč, tak ten dobrman ho pořád atakoval a ten můj měl samozřejmě navrch, protože neměl košík. Po chvilce přiběhla panička, která místo omluvy, že jí utekl pes a útočil na mého, měla tu drzost, že začala řvát po mně a nadávat mi. A přítel, místo, aby se zachoval jako chlap a vložil se do toho, tak mi začal šeptat: "Pojď pryč a nech to být, nehádej se...". A ještě mi pak vyčítal, že jsem si to nenechala líbit.
Nebo další zážitek: Po 22hod. venčili psy, šli jsme takovou vilovou čtvrtí a do rodinného domku zajíždělo auto a tou otevřenou brankou vyběhl vlčák a vrhl se na naše psy. Trvalo docela dlouho než majitel zasáhl, psa si odchytil a bez omluvy odvedl domů. Prohlédli jsme naše psy, zranění neměli žádná, tak jdeme dál a asi po půl hodině mi přítel říká: "Ten pes mě asi kousnul". Tak jsme došli pod lampu a já koukám, že má nohavici od kolene dolů celou promáčenou od krve, Navrhla jsem, že odvedeme domů psy, jeho vezmeme k doktorovi a zjistíme ještě dnes nebo během zítřka, zda byl pes očkovaný. A on, že ne, že to je blbý ty majitele psa otravovat.... Nakonec se to jeho zranění neobešlo bez polikliniky a šití.
A takových story mám spoustu. Fakt se to nedalo, nebyl to chlap pro život.

To zase ne, přítel by se mě zastal a celou tu záležitost by vyřešil po chlapsku, to jako zase ne.. V zásadních věcech na něj je velkej spoleh. Jen těch, co řešíme my ženský, takový ty běžný denní důležitosti, jako co se kdy udělá, jak to naplánujeme, to pouští... Stejně tak je pro ně nedůležitý se přes den ozvat, když se přeci večer doma uvidíme a takovýhle kravinky, co mě vytáčej do ruda, když se nakupěj...

Tak to jsi na tom dobře.

Aha. Chápu, že Tě to štve, ale ve srovnání s tím mým ex si nemáš nač stěžovat.
On to je skvělý kluk, moc hodný, šikovný, pracovitý, dodnes jsme kamarádi, ale jako partner mi nevyhovoval. On neřešil nic a vše nechával plynout - když jsem navrhla rozchod, tak to taky vzal s klidem jemu vlastním a pokrčením ramen a až s odtupem času jsem se dozvěděla, že to nesl moc těžce, rozcházet se nechtěl a byl z toho špatný. Tak jsem se ho pak ptala, proč nic neřekl, a on, že nevěděl co a jak mi má říci.

To snad není možný... proč něco neřekl, neudělal, nedal najevo? Achich, to je řepa flegmatickej...

Taky jsem nechápala. Nechtěla jsem věřit, když mi jeho brácha říkal, že je z toho špatnej.

Ano. Ten jeho flegmatismus byl extrém.

Blbý je, že flegmatismus já si vykládám jako nezájem...

Občas jsem si to vykládala stejně, když jsem z něj chtěla vydolovat alespoň nějákou emoci.