Jistota vztahu versus pochyby

Za tímto vždy stojí úhel pohledu na svět. To, co má člověk ve své hlavě a jaký je. Vždycky je to takové jaké si to uděláme. Pokud si nejsem jistá sama sebou, nemohu si být jistá ani ve vztahu. Ten druhý nevynahradí něco, co chybí nám samotným. Poté vznikají závislosti na partnerovi atd. Každý by měl začít u sebe.

Asi trochu ano, ale já nad tím tak nepřemýšlím. Vždycky jsem šla do vztahu s tím, že to bude ono. A pokud to nevyšlo, brala jsem to jako něco, co mě posunulo. Neřeším, jestli jsme si souzeni nebo ne. Stejně na to odpověď neexistuje, tak proč se tím zabývat. Žiji přítomným okamžikem.

Nikdy nepřijde, pokud vůbec nad tím kdy přemýšlíme. Mimo takových jednorázových myšlenek...to se stává, že to hlavou proletí...ale pokud nás to trápí a zžírá, problém je jinde.

Být si jistý a nebo nebýt, je vlastně ten samý problém. Ve vztahu máme být spokojeni, a né řešit, jestli jsem si jistý nebo nejsem. Prostě brát to, tak jak to je a nevytvářet si doměnky.

Reaguji na Elienka: hmm, jasné...asi je nejlepší v tom moc nešťourat a brát to takové jaké to je...dík za odpovědi

Mám ze spousty vztahů v okolí podobný pocit a moc to nechápu. Možná jsem divná, ale abych vůbec do vztahu šla, musím (naivně) věřit, že jsme spolu schopní vydržet a vybudovat všechno, co ke společnému životu patří - postavit demeček, založit rodinu... Když to nevyjde, tak to nevyjde a svět se nezboří, ale být ve vztahu "smířená" s tím, že tohle nikdy mít nebudu bych nedokázala.

Reaguji na xTery:
A jelikož píšeš jinde o svém sebevědomí, tak je to jasné. Určitě to ale překonáš a bude dobře

Mám za sebou několik vztahů, delších, kratších a až s nynějším přítelem cítím, že je to "ten pravý".. Nikdo mi neřekl, jak to má vypadat, nečetla jsem žádnou příručku.. prostě je to tak!
Když se musí člověk ptát a není si jistý, ten pravý/pravá to není a musí si na svojí osudovou lásku počkat.. Toť můj názor. A s pravou láskou přichází ruku v ruce i jistota, protože to ten druhý cítí stejně a nepotřebuje hry, intriky a nejistotu, aby miloval a věděl, že chce být se svou polovičkou navždy - to je kouzlo oné "pravé" lásky..
Třeba jsem naivní, třeba ne.. já říkám, že nevěřím na pohádky, ale svého prince jsem už našla

Reaguji na LadyP:
To, že se sama sebe neptáš, zda je to ten pravý, neznamená, že to musí být on, pokud se v tom chceme rejpat. Tak jako jsou lidé, kteří vědí, že jsou pro sebe ti praví, ale žít spolu nedokážou.

Možná, ale jsi hezky zamilovaná

Reaguji na nik23: mám to úplně stejně

Reaguji na Elienka:
Ano to máš pravdu, proto jsem záměrně použila výraz "osudová láska". Protože nikdo nikdy neví, co bude či nebude.. že je to i zároveň má životní láska, budu moci říct až za pár desítek let

Tak podle mě si jistej člověk může být jen sám sebou. Když si nejsi jistá svým já, asi těžko budeš hledat jistotu u někoho dalšího...
Já vždycky do všeho jdu po hlavě, jakmile začínám vztah, tak se do něj snažím investovat všechno, aby to byl ten jedinej poslední. Plnohodnotný vztahy jsem měla 2 - první končil mým probuzením se z puberty, kdy jsem v 18 letech bývalýho poslala do pryč, protože jsem si konečně uvědomila, že s ním žít a být prostě nemůžu. Druhý vztah stále trvá, jsme spolu 3 roky a kus a stále je nám pěkně, přežili jsme můj roční pobyt v Anglii, nástup na VŠ, přítelovy problémy v práci, společné bydlení ve studentském bytě a teď máme vlastní byt, který společně zkrášlujeme, navzájem se učíme být tím jediným pro toho druhého a pořád je to krásný.
Kolikrát mám pocit, že my ženy hledáme problémy tam, kde nejsou. Vidíme romantický film a hned máme pocit, že tak je to jediný pravý a upřímný a stálý, přičemž pravda je někde jinde. Každý vztah je vystavěný na jiných hodnotách - a podle toho přichází jistoty i nejistoty.

Reaguji na LadyP:
Jasný

Reaguji na xTery:
S bývalým mi bylo od začátku tak nějak jasné, že to nebude nafurt. Narozdíl od něj, který tomu asi věřil...
Se současným jsem naopak hned tak nějak věděla, že to bude "to ono". Mluvili jsme o tom, vidí to taky tak... zatím jsme spolu čtyři roky. A představuju si, jak spolu zestárnem... prostě to tak nějak sedí, zapadá to do sebe. Tak snad to tak opravdu bude...

Neumím to moc popsat, proč tomu tak je, asi prostě chemie.