Jedináček

Miinka ani já zrovna nemám nejlepší vztahy se sestrama, s jednou jsem se neviděla 15 let a ta druhá taky nic moc, popovídáme si, to ano, ale není to vřelý vztah, u nás vůbec rodina moc nedrží pohromadě, ale nějak moc se tím netrápím, vynahradila jsem si to tím, že mnou založená rodina je hodně pospolu...taky si nemyslím, že dítě nutně potřebuje sourozence, někdy ho ani nechce, naše holka má toto přání tak poslední dva roky, asi třikrát ročně řekne, že by chtěla sestřičku a je zase ticho po pěšině...asi tak moc po ní netouží...často je se sestřenicí, tak je taky sama a holky si nadávají a loučí se s tím, že už se nikdy nechtějí vidět...když jsem se já měla narodit, všechny sestry říkaly, jak budou mámě pomáhat - kecy - jedna odešla z domu a druhá dělala, že nic mámě neslibovala, takže na to byla mamka stejně sama...

P.S. na přání dítěte bych se neohlížela, musí ho chtít v té rodině naprosto všichni...

Tiše závidím, co já bych za to dala - nevidět se s mojí sestrou 15 let

Já mám dcery po 10ti letech a super. Mám v podstatě dva jedináčky,ale tu druhou si užívám ještě mnohem víc a je to pohoda v tom,že ta první už nepotřebuje takovou péči. Zkontroluji maximálně úkoly,jinak je venku, u PC, s kamarády,prostě pohoda a jsem šťastná,že je mám a že oni jednou,až tu nebudem budou mít jedna druhou

Miinka tak třeba to tak hustý mezi vámi není, když se vídáte....já mám k tomu pádné důvody, už jsem je rozebírala v jném vlákně, tak už se nechci opakovat, proč jsem zrušila styky se sestrou...

můj brácha je o 14,5 roku mladší, teď je mu 15 - takže dva jedináčci. Super to bylo nahodou a teď je to jen a jen lepší, už je s ním řeč.

BBeruna
tak tak, to se mi líbí, já bych když už tak chtěla odstup tak 7-8 let

Natýska

tak to samozřejmě
A už vůbec nemluvě o finanční, bytové atd. situaci....
Jen jsem to chtěla trošku přiblížit z jiného pohledu....
Navíc ono v dnešní době je to o něčem jiným, než jak to měli moji rodiče - jiná doba, situace na trhu práce.... Zas na druhou stranu je dobré mít další dítě v pozdějším věku, člověk zůstane déle mlád třeba moje mamka měla mě i ségru na tu dobu dost pozdě (27 a 35), ale dodnes toho nelituje....její vstevnice už dnes mají většinou děti z domu a nezřídka už vnoučátka

Dasule jasně, já Ti rozumím...taky je dobré přihlédnout k tomu, co chce nejmladší člen rodiny, ale až by to dítě přišlo, člověk nikdy neví, jak skutečně malý prosebník zareaguje....já druhé nechtěla už kvůli dalšímu porodu..jak říkám, kdyby se dalo mimi vynosit v batohu, tak nosím a po devíti měsících rozepnu a mám hotovo...ale jednou mi stačilo...taky jsem uvažovala nad adopcí, a u toho platí to samé, co u vlastního dítěte - musí to chtít všichni a to se nestalo...

To ti bohužel řekli pravdu. Znám to a je to strašné.

Já jí bohužel vídat musím, bydlí totiž ještě u našich. Zatím jsme k sobě relativně slušné - naše konverzace se ztenčila na "ahoj"

Já tomuhle úplně unikla Přišla jsem, když malé byly dva, chodila, jedla sama, spala celou noc...vlastně jsem se vyhnula všem nepříjemnostem spojeným s porodem, kojením, vstáváním. Všichni se mě ptají, jestli mi to není líto, že jsem jí nezažila jako mimčo, ale abych byla upřímná - není. Já na ty miminka nikdy nějak moc nebyla, mnohem víc mě dojímaly právě až děti kolem těch 2 let. Ale asi jsme pěkně náročný - ty chceš mimi z batohu, já zase až dvouleté, kamarádka chce další dítě jedině, když se narodí s VŠ diplomem, vlastním bydlení a stálým příjmem

já mám sice děti dvě a jedno by mi nestačilo, ale znám spoustu jedináčků, kteří jsou skvělí, jsou slušně vychovaní a rozhodně nejdou žádní sobci. Pokud chcete jedno, proč ne, je to vaše rozhodnutí. Mnohdy dětem, které mají několik sourozenců chybí víc vychování, než těm jedináčkům. Navíc dnes mít víc dětí je i docela luxus, pokud jim chcete dát to nejlepší vzdělání, nějaké zájmy, atd.,

Ahoj, také se přidám. Mám jednu dceru a stačí mi to, další dítě rozhodně neplánuji. Manžel by další dítě klidně bral, ale já NE. Byla jsem na mimi téměř sama, manžel jezdil domů jen na víkendy a to ještě ne vždy, moje maminka chodila do práce... Navíc doktoři dceři zjistili vrozenou srdeční vadu (naštěstí to není nijak vážné) ale moc dobře si pamatuji, jak mi bylo, když mi doktorka s vážnou tváří oznámila její nález. A pak všechny ty návštěvy u kardiologů, ten šílený strach jestli se nález potvrdí nebo ne... Bože, tohle už nikdy nechci zažít! Jinak dcera má 6let, je to pěkný živouš a čas od času se ptá, proč u nás doma bydlí tak málo lidí, když u její kamarádky Haničky jich je doma 7? Mají 5 dětí. Řeči o sobeckých a rozmazlených jedináčcích slýchám pravidelně, i ty o smrti a bývám z toho docela špatná a po pravdě řečeno, moc mně mrzí, že dceru ochudím o sourozence. Ale maličko se uklidňuji tím, že manžel má z prvního manželství syna(bydlí 50 km od nás a jen dojíždí), je mu 14let a s dcerou jsou bezva sehraná dvojka. Škoda že kluk není náš. Kdyby se tak rodily děti aspoň od 3 let. Achjojo

LHL

to by byl teda porod, tíletého dítka

ne, můžete jít přeci na genetiku a udělat si testy....já bych si asi pořídila druhé....je to pak opravdu živější....a důe mého názoru lepší...ale záleží vždy na každém, jak se cítí

Ano jistě, ale když jsem dceru čekala, gynekolog nic špatného nezjistil. říkal, že je všechno normální, v pořádku. Na vadu přišla až dětská lékařka u které jsme byly na kontrole týden po porodu. Dodnes mně obchází hrůza, kdy jsem v noci seděla SAMA (všichni v práci) u její postýlky a bála se usnout. Měla jsem hrozný strach, že to její srdíčko přestane bít a já to nepoznám, budu spát... těžko se to vysvětluje. Kardioložka mi říkala, že mám v noci ve spánku počítat kolikrát nadechne a vydechne, což mi také nijak nepřidalo. Ještě teď cítím ten mrazivý ledový strach v potemnělém pokoji, brrrrrrr! Jistě, jsou matky, kterým se narodí postižené nebo nemocné dítě a mají pak další, zdravé děti, ale jsem jiná. Mám silný pocit, že bych druhé nezvládla.