Jedináček

já jsem jedináček a s tímhle mám taky problémy, teda ne se vším co tam je..ale prostě jsem zvyklá si dělat věci jak já chci a jít spát kdy chci, vypnout si televizi kdy chci..protože u ní neusnu..ale je to asi jen o zvyku .Na intru jsem přežila

zas na druhou stranu jsem vždycky chtěla sourozence protože jsem si tahle připadala sama (bohužel mamka nemůže mít děti) , nevím jak jsou na tom ostatní jedináčci ale já jsem třeba hrozně uzavřená a nejsem moc na seznamování a dělání věcí v kolektivu..

Já mám jedno, rozmazlený je a není, nemůžu si stěžovat. A lituju, že jsem si nenašla čas na druhé- třetí dítě. Nějak jsem to stále odkládala a skutek utek. Ted je pozdě bycha honiti, tak jsem ráda za to, co mám. Ale přemýšlím, jaké by bylo mít dceru, kámošku. Anebo dalšího chlapečka...
M .

Miinka
Já jsem jedináček a jediný problém, který vidím, že už teď mi zbyl jen jeden (poslední) člen rodiny (o generaci starší) - ostatní už zemřeli. Takže jednoho dne zůstanu (nepočítám-li partnerovu rodinu) úplně sama. Mít prima sourozence by mi rozhodně nevadilo. Takže zas sebe - děti aspoň dvě.

Jinak takové ty řeči o sobectví, atd. - to jsou podle mne nesmysly - záleží na výchově.

Já oceňuju, že mám bratra + dalšího polobratra až teď, na stará kolena. Je to svěděk našeho dětství, o dva roky mladší, vše jsme prožívali spolu, nikoho jiného naše společné vzpomínky nezajímají.
Beru s rezervou i tvrzení holek- většinou mladých- že nechtějí děti. Ráda bych to slyšela od ženy po menopauze- jo, jsem ráda, že nemám děti...Když je možnost volby, tak je lehce říct- nechci- nikdy...
M.

Já jsem jedináček a celé dětství jsem tím hrozně trpěla, bylo mi smutno a moc jsem chtěla sourozence. Sama mám ale taky jedináčka a ta zas měla hodně kamarádek a byla ráda, že je pak doma sama a odpočine si. Teď ale lituju, že jsem neměla víc dětí, je to veselé být početná rodina, kdybych to mohla vrátit, určitě si jich pořídím víc . A o rozmazlování vůbec nejde, zrovna tak můžou být rozmazlení i tři sourozenci a jedináček nemusí. A Hlavně co se rozumí rozmazlováním? To že se dítěti dá vše co potřebuje společně s láskou, pozorností atd?

Jedináček nejsem, ale jednoho dne zůstanu taky sama, sestru nepočítám, protože jsem ráda, že v mém životě figuruje co nejmíň. I když je otázka, co je to být sám? Mám partnera, dceru, jednu nejlepší kamaráku - pokud by umřeli tito 3 lidé, pak bych říkala, že zůstanu sama.

Moje kamarádka teda ještě není po menopauze, ale o víkendu jsme slavili její 38.narozeniny, děti nemá, nechce je a ani nikdy nechtěla, je bez nich šťastná.

viz naši sousedi, ty mají tři děti a pozor, ke všemu to jsou trojčata a rozmazlenější spratky jsem neviděla. Jenže tam je to dané tím, že rodič ejsou řekněme kariéristé a na děti nemají čas, proto si je doslova kupují, to jsou samé drahé hračky, mají vše, co si přejí, ale s rodiči nikdy nehráli ani pexeso.

Já pod rozmazlováním vidím, že se dítěti vše dovolí, ve všem se mu ustoupí, neexistují žádná pravidla, žádné hranice...Jako třeba včera večer sousedka zvonila, jestli jí dáme zubní pastu, protože přes den nestihla nakoupit, děti si totiž chtěly hrát na hřišti. My nejdřív nakoupíme, abysme měli co do huby a čím si jí pak umýt a teprve až pak blbneme na hřišti.

I já vždy chtěla jen jedno. Vlastně, když jsem se ze statistiky dozvěděla, že v ČR připadá na 1 ženu 1,26 dítěte, říkala jsem, že mi bude stačit 0,26 dítěte a to 1 dítě někomu přenechám
Jinak dítě jsem chtěla taktéž později, ale úplně to nevyšlo. Potkala jsem super muže, který mi na první schůzce řekl, že mu se mnou bylo fajn, chce mě vidět znova, ale má malou princeznu, takže si můžu vybrat - buď oba nebo nikdo. Tak jsem si je vzala oba

Miinka
,jo jo, znám taky takové

Argument je to fakt zvrhlý , ale děje se to právě třeba v Africe-dětská úmrtnost je tam tak velká, že oni vlastně pořád rodí, aby alespoň některé dítě dorostlo do věku, kdy pomůže živit rodinu.

Ne ne, láska a pozornost nejosu rozmazlování.
Rozmazlování je neodržování toho co rodiče přikážou a následně to dítěti odpustí, to že může mít vše co si zamane, nemá žádné povinosti a žádné hranice, může si říkat a dělat co chce, dělání dítěti poskoka/služku atd.

My jsme s prvním bráchou od sebe tři roky, s druhým o 14let. V době, kdy jsme už byli relativně starší, měli jsme svoje zájmy a svůj klid, přibyl ten mladší. Vše se obrátilo o 180 stupňů, u nás zase začalo být veselo, živo, hodně to stmelilo nás jako rodinu. Když nastoupil brácha do první třídy a začal jezdit v létě na tábory, tak najednou bylo doma hrozný ticho, nikde se neválely jeho hračky, oblečení, nikdo neotravoval, že si chce hrát A mi jsme zjistili, že nám to najednou chybí. A když jsem se pak odstěhovala, řikala máma, že je za toho třetího lumpa ráda, že má doma aspoň někoho a že se má čím zabavit. Jen je znát, že už taky rodiče zpohodlněli a vychovávají ho jinak než nás, to, co mu kolikrát projde, to my bysme si s tím starším ani netroufli

Tak tohle přesně řeším já, blíží se nám čtvrté narozeniny, dcerka chce hrozně moc živé miminkoale já pořád nevím, Ani mě naplňuje, vlastně si ani neumím představit druhé dítě, rozdělit tu lásku...asi jsem divná
Navíc taky ten věkový rozdíl....muž by chtěl...no, mám nad čím přemýšlet

Mám jedno dítko, přiznám se, že nad druhým rozhodně neuvažuju a přijde mi v dnešní době hodně náročné mít dětí více. Ale taky mám obavy, že bude rozmazlenej sobec. No ale automatické to u jedináčků rozhodně není, takže se snažím, aby nebyl.