Jedináček - zápory a možná snad i klady

no je ti třicet, už by to docela chtělo nějakej samostatnej život a vymezit vztah k rodičům
nejsi nevděčná ani je nemáš míň ráda, pokud s nima nebudeš bydlet, je to úplně normální
ani se nedivím, že z toho je přítel přepadlej, už potřebujete svůj život

lucis
Máma mně řekla, že pokud se odstěhuju, že už mě nikdy nechce vidět a hlavně, že za mnou nebude chodit a ani já nebudu mít přístup do našeho domu...

to jsou silná slova
jsou na tebe dost fixovaní, ale vždyť ti není náct...........
todle by měli pochopit

nesnáším vydírání,to je tak trapný

lama
docela se divím, žes to vydržela tak dlouho, a místot toho, aby rodiče byli rádi, že se chceš osamostatnit a mít vlastní život, tak tě v tom brzdí. Třeba jim to vyhovovala, tys jim s přítelem určitě v lecčem pomohla, oni měli o zábavu postaráno, měli se s kým bavit a najednou by po 30 letech měli zůstat sami, dva, o čem si budou povídat, co budou řešit? Prostě jsou tak trochu sobci. Vůbec bych na jejich prupovídky nekoukala, protože oni by tě deptali stejně, ať bys žila s nima nebo ne. Třeba se s tebou nebudou chtít nějakou dobu bavit, ale pokud jako rodiče za něco stojí, budou nakonec rádi a umoudří se. A pokud ne, je chyba asi někde úplně jinde než v tobě. Odpoutej se, odejdi s přítelem a rodiče ať to pochroupají, přece bys celý život nechtěla stát pod jejich dohledem...

asi na tom něco bude...

lucinkaf
Nejhorší na tom je, že bych bydlela o 300 metrů dál, než je náš dům, ve kterém jsem vyrůstala...No a doma máme s přítelem fakt teror...všechno děláme špatně, jsme k ničemu atd....ale já si pořád dělám výčitky, že mají jen mě...i když to racionálně zhodnotím a vím, že každý by měl bydlet sám, jinak to nedělá dobrotu...ale mamka mě fakt úplně vydírá...je to děs...

lama
no to je fakt teror a vydírání, nevím, jestli vás těch tři sta metrů zachrání
já bych to asi řešila dost radikálně

lucis
Hlavně naše štve, že nám byl dům dán ze strany přítelových rodičů, nebo babičky, že já podhrám tím, co pro mě vybudovali... jenže jak mě takhle deptají, tak jsem z toho nešťastná, do nového domu se vůbec netěším, protože mám strach, co bude...

lama
no já myslím, že rodičové nemají povinnost se ti starat o bydlení a ty nemáš povinnost ho od nich přijmout, je to sice hezký, ale je to tvůj život a tvůj výběr
a na tvém místě bych možná promyslela, jestli by nebylo nejlepší odstěhovat se někam dál, to máš ve třiceti náladu poslouchat, jak jste neschopný a jak děláte všechno špatně?
já vím, že se chceš zachovat dobře, ale myslím, že opravdu nemáš k rodičům žádné povinnosti a měla by ses vuci nim nějak vymezit

tak přesně proto bych odešla už dávno, já si takhle přestala rozumět v 18, ale vypadla jsem na kolej a zlepšilo se to, když jsem si pak přivedla přítele, vydrželi jsme tam necelých devět měsíců a mazali jsme...A to mi nikdo takhle neterorizoval...Teď nevím, jestli je těch 300 metrů kladem nebo záporem, na jednu stranu tě budou mít fakt blízko, takže by to skousnout měli, na druhou stranu třeba by větší dálka byla pro vás lepší. Ale pokud se přikloním k první variantě, řekněte jim, že je máte rádi, ale že chcete žít spolu, že třeba přítel se toho zděděného domu vzdát nechce, že má třeba dobré vzpomínky, že chcete mít třeba jednou děti, které ale nechcete vychovávat ve dvou místnostech a poznamenejte, že pokud by vám to nevyhovovalo, uvítáte, když by vám případně podali pomocnou ruku a přijali zpět, ale že byste byli neradi, kdyby vám i nadále házeli takhle klacky pod nohy. A že třeba se těšíte, až k nim budete posílat vnoučátka na prázdniny, na to rodiče vždycky slyší

Toto jsem jim přesně říkala...táta je jakž takž v pohodě, těší se na vnoučata, ale máma to prostě nepřijme...já jsem jim říkala, ať si vezmou, proč nemám ještě děti, že je nešlo přivést do toho prostředí, dva pokoje...nesamostatnost atd....takže teď plánuju rekonstrukci a tak za 1-2 roky 1. mimčo

Nejsem jedináček, porodila jsem dceru, je jí teď 15 a poslouchám pomalu to samé, prostě, když mě to přestane bavit poslouchat, najdu si pronájem, odstěhuju se tam i s dcerou, a je klid.
Máma to vždycky těžce nesla, poprvé jsem se odstěhovala, když bylo dceři 6 let, zpátky jsme se vrátily před dvěma lety, a teď už mám zase jiný byt k nastěhování. Máma to těžce nese, bo je pak v baráku sama, táta jezdí do pryč, tak se taky stane, že je doma ani ne víkend v měsíci.
Jenže zase chápe, že chci mít vlastní život, tak to prostě tak bere, že teď jsem tady, potom tam, nicméně ví, že jestli se znova nevdám a popravdě, není to to, co by mi lákalo, tak tam u ní stejně na starý kolena skončím /Jinak ví, že kdybych se tedy vdala, tak s manželem bych tam nebydlela - u partnerských vztahů mi plně vyhovují oddělené domácnosti/

tak si asi maminky přestaň všímat, normálně se pusťte do rekonstrukce a až bude všechno hotové, v klidu se přestěhujte, a já myslím, ze až bude mimčo, tak mamka se uklidní