Jedináček - zápory a možná snad i klady

to je přesně ono, u nás to taky bylo tak, řekla jsem, že ano, mám třeba doma k dispozici půl baráku okamžitě, časem zbytek, ale já to nechci, já nechci dítě vychovávat o dvou pokojích a čekat, že jednou to bude moje, natož pak být celodenně pod dohledem, protože co si budem povídat, nikdy by se ke mně rodiče nechovali jako k sousedce...Pokud to taťka bere, tak mamka to pochopí taky, chce to čas. A pokud plánují, že dům dostaneš ty, tak je to v poho, je to od nich hezký a jednou tam můžou buď vnoučata, nebo vy a vnoučata můžou zůstat v domě, kam teď odejdete vy

Přesně to jsem jim právě říkala...protože mati na mě hned vystartovala, že až umřou, tak že barák hned prodám...

lama
tak jim slib, že až umřou, tak se tam vrátíš a je to, asi to není upřímné, ale dušičky budou mít klid

lucinkaf
No právě, že jim to nemůžu slíbit, ale chtěla bych se tam vrátit, buď já nebo bych dům dala mým dětem...tak jsem jim to i řekla...stejně to bude ale i pro mě dost blbý pocit, celý život jsem byla zvyklá na náš dům, mít rodiče za zády atd....je to pro mě zatím nepředstavitelné, asi se mně bude hodně stýskat...

to se ti asi stýskat bude, pokud jsi bez sourozenců, já jsem ze tří dětí, nejstarší, ale odchod jsem brala jako něco, co jsem si fakt přála, a i když jsme tam s přítelem měli celé patro, pořád to bylo společné, pořád jsem věděla, že mami dole vaří, ona věděla že já si fenuju vlasy, společná zahrada, prostě mi to nevyhovovalo a chtěla jsem pryč a neměnila bych. a upřímně? ani se mi nestýskalo, byla jsem šťastná, že mám svůj život a své starosti, své radosti, aniž by o nich věděl někdo další.. Vždyť k našim můžu kdykoliv přijít, kdykoliv zavolat, vím to, jsem ráda, ale o to jsem raději, že jsem pryč

lucinkaf
Já vím, to si taky říkám, že to mám kousek, že můžu kdykoli přijít, když pojedu z práce, tak se každý den zastavit...teď se taky děsím rekonstrukce domu, to bude šílený, přítel chce jít do domu co nejdřív, ale žila v něm 90ti letá stařenka, sice je tam uklizeno, ale prostě nábytek je katastrofa, divně to tam zapáchá, bojím se toho...taky se tady ukazuje, že jsem jedináček, protože se tam vůbec netěším, byla jsem zvyklá, že se mně všechno předkládalo až pod nos....

tak to víš, bydlení po starých lidech dá vždycky zabrat, ale neboj se toho, bude to chtít čas a trpělivost, ale bude to nakonec krásné

lama že se mně všechno předkládalo až pod nos....

sama musíš uznat, že to už je taky potřeba změnit, ne?

lucis
Právě že jo, ale mám strach, jak to budu zvládat...

no normálně, čeho se konkrétně bojíš?

lucis
Všeho, asi moc přemýšlím...ale starost o celý dům...navíc mám dvě zaměstnání a obě poměrně náročné...nevím, jak budu stíhat...do teď jsem byla zvyklá si dost užívat a teď mám obavy, jak to všechno bude dál...

lama
dům je velká starost a dvě zaměstnání jsou taky záhul, ale v tom ti asi rodiče nemůžou moc pomoct, spíš myslíš ten domácí servis, ne?

lucis
co myslíš domácím servisem? jako vaření, praní, žehlení atd? tak to dělám i tady doma....v tom jsem s přítelem nezávislá jednotka na rodičích...

lama
no tak ale pak nevím, čeho se bojíš? je mi jasný, že vás čeká rekonstrukce, ale to se prostě musí přežít, zase budete mít vyřešený bydlení.....

Já být tebou, tak se hned od rodičů odstěhuju. Bude to pro Vás určitě lepší. Já bych se svou mámou v baráku nevydržela ani náhodou- a to spolu vycházíme dobře. A vzhledem k tomu, že ti už je 30, budete chtít určitě už taky děti- tak bych tě začalo hrozně štvát, že by ti máma pořád kecala do výchovy a tak vůbec. A to vydírání rodičů je fakt hnusný- kdyby mi tohle řekla máme- tak si okamžitě balím kufry a jdu bydlet klidně pod most. Nechápu, jak tě takhle můžou vydírat...