Je svatba důležitá?

marijka
noo, moje řeč chlap to musí chtít...

to si piš Nevím, jak bych se tvářila, kdyby příšel přišel s tím, že svatbu nikdy nechce

myslím si to samé...

u nás byl problém, že jsme spolu chodili zrovna né dlouho...
ale dítě bylo plánované, oba jsme chtěli.
Tak té která žila v 30letém vztahu a nedostala nic. JE MI LITO!

jojo, to je na tom strašně krásné, když si třeba k sobě sedneme, nebo večer před spaním přemítáme, jaké to jednou bude...A díky tomu se na to právě těším Oba víme, co chceme a proto chci věřit tomu, že to bude fungovat, bez toho by to asi nešlo..

třeba nijak třeba by to s tebou rovnou seklo sranda...

Už jsem to na jiném foru psala, takže v kostce - jsem s manžou 11 let a nejprve jsem se vdávat nechtěla - bylo to pro mě tak nějak zbytečné.. Stále jsem si říkal, kdyby to nedopadlo, můžu si zabalit batoh a mazat ... Kdybych byla vdaná, tak to není tak snadné...

Uběhlo pár let a na manželovu žádost o ruku jsem řekla ano. A byla jsem hrozně šťastná a jsem šťastná.. Neměnila bych ho za nic na světě..Je to fajn chlap.

O tom proč je to důležité, jsem upřímně řečeno nikdy nedumala - prostě jsem najednou cítila, že to prostě a jednoduše udělat chci a přeju si, aby to byl můj manžel a né jen partner. Praktické věci - jak úřady, jméno dítětě, aby bylo stejné jako rodičů, majetek atd...To jsem nikdy neřešila...

Manžel mě stále v sms oslovuje s patřičnou radostí a hrdostí : ženo má... A kdykoliv ho představím né pouze jménem,ale použiju před tím i můj muž - vidím jak se mu to líbí a je rád...

Já jsem dozrála i když to tak nebylo vždy a začala jsem prostě chtít to samé co on...

S tím musím celkem souhlasit..

Je pro mě docela důležitá i v tom, že když jsou dva partneři a nepohodnou se víc, tak jeden lehce může zbalit věci a nazdar. Zatímco v manželství to jen tak nejde a podle mě se lidi víc snaží pak vše urovnat.
A jasně, že by se mi libilo mít jméno partnera. Nedávno se mi ženil ex a mám z něj pocit, že ho to hodilo dál.
A pak jsou další věci, jako info o zdraví, děti, majetek atd.

žádná sranda, holý fakt

Každé má své pro i proti. Pokud jsou spolu lidé jen tak, bez svatby, často víc rozmýšlí, než řeknou něco ošklivého. Ale zase je daleko snadnější po nedorozumění odejít. A může to znamenat zbytečný rozchod. Manželé se tak snadno nerozchází, mají čas v klidu porozmýšlet, než se opravdu rozejdou. Naopak když jim to nevyšlo, rozvod je složitější. V manželství lidé spolu pořizují víc společných věcí, prostě budují "hnízdo". Partneři častěj zvažují, jak mít něco společného (jedná se hlavně o nemovitosti). Také děti to mají jednodušší. A pokud jdou do manželství s uzavřenou předmanželskou smlouvou, mají mezi sebou jasno, ani jeden se nemusí bát, že ho druhý chce kvůli majetku. Pokud jim manželství vyjde, smlouva zůstane jen "cárem papíru". Pokud nevyjde, pomůže rozvést se v klidu, důstojně. Předmanželská smlouva není důkazem nedůvěry, naopak je to prostředek k naprosté důvěře mezi oběma. Takže já jsem toho názoru, že svatba ano, pro mě je to vyústění lásky v něco silnějšího, vyjádření vůle sdílet všechno společně. Říkáme tím světu, že jsme rodina, jeden pro druhého a pro své děti.

to je ono, musí to rozhodnutí v člověku dozrát, i když jsou lidé, muži i ženy, kteří na to "stavěni" nejsou a nedozrají...záleží, jestli se v tom okamžiku Ivetulka ještě se svým partnerem "potká" nebo zda už třeba bude každý v jiné fázi..

ilka1
moc krásně napsané. a máš pravdu.
marijka:
já to nemyslím tak že bych tlačila to ne, tak jsme spolu dva roky a je nám 21 a 22, takže je brzy..to mi toho moc nevlastníme, jen to co si spolu koupíme, takže předmanželská smlouva není takový problém (nepotřebujeme jí.) a máme spolu pejska, to je jako závazek. uvidím, třeba dospěje, občas když vidím někoho tak mi přijdou jakoby dál než my..přesně jak píše Tywee..
Bruce78
a přesně to se mi líbí, i po svatbě brát vše tak jako předtím. ne jako by spadla bomba a bylo po legraci

oni chlapi ještě k tomu dozrávají později, kdyby mu bylo o pět víc, viděla bys, že by o tom i mluvil. Pro mé ex stejného věku vůči mně to bylo tabu, ale jakmile přišel někdo starší třeba jen o čtyři pět let, byl úplně jinde. Ten můj je ode mě o sedm let...

Holky to je téma pro mě Ne, že bych se hnala do vdavků, ale...Zajímá mě pohled štastně vdaných paniček. Mně právě rozumově příjde, že ve svazku bych se mohla začít dusit a na tom, že si může jeden z nas sbalit kufřík a odejít mi právě nepříjde nic špatného v tom smyslu, že je ten vztah takový čistý,dobrovolný. Ale naopak když se dohádáme náhodou v manželství, tak nemůžu odejít a uvědomit si, jaka to byla blbost, ale naopak se začnu třeba dusit a nebudu ani myslet na to, jak to bylo zbytečné nebo jak udělat krok k usmíření, ale budu naštvana, že prostě nemůžu vůbec nic, protože právně s ním prostě musím byt atd. atd.. Není to tak ? budu ráda, když mi to vyvrátíte, protože mam v sobě spíš to, že přítele miluju a vzala bych si ho samou láskou hned, ale co když to je tak, jak myslím

ivetulka
to je dobře, to jste hooodně mladí, tak si s tím vůbec nedělej vrásky, časem uvidíš, třeba najednou taky zjistíš, že jste už dál

Nicci
právě toho se taky částečně bojím. aby si člověk neřekl, ha mam tě jistou tak se přestane snažit a bude