Je normální být nezadaná?

Taky mi připadá, že se každej žene z nějakým vztahem. A už neřešej, že je ten vztah vysiluje, hlavně ať nejsou sami. Já jsem sama asi rok a docela jsem si na to zvykla, i když je pravda, že jsem pár chlapů jen na sex měla. Teď asi půl roku už jen jednoho a vypadá to, že se asi dáme dohromady, ale zase přijít o tu svobodu?

Taky tak, furt se teď někdo vdává nebo rodí.

jj, přesně tak, ale už mě to docela deptá, je mi skoro 30 a za sebou jeden pětiměsíční vztah. Jinak (krom pár úletů, které netrvaly dýl než jednu noc nebo max 2 rande, a k sexu ani nedošlo) vůbec nic, zkušenosti prakticky nulové, takže...

...já si teda divná příjdu že nejsem schopná nikoho zaujmout natolik, aby se mnou chtěl mít vztah.
Si připadám jak klon jeptišky a E.T.-ho jen pozoruju vztahy ostatním na této planetě, ale sama se účastnit nemůžu

Přidávám se do klubu nezadaných. Začínám se učit taky být sama, podle mě to není nic nenormálního, ale také záleží na každém jak onu samotu bere a zvládá. Pro mě to asi bude taky hodně těžké zvyknout si. V podstatě první můj nejdelší vztah ukončen po 6ti letech, přítel se dal dokupy se spolupracovnicí. Hrozně jsem se sesypala, sahla si na život, hrozná chyba, který lituju, ale bála jsem se až tak moc samoty a zase, že už si nikoho nenajdu. Ale našel se nový přítel v podstatě asi moc brzo po onom předchozím rozchodu, spíš to byl zájem více z jeho strany. A teď i s ním opět rozchod po skoro třech letech, už se to nedalo snášet, řekla jsem si a dost a snažím se teď nějak začít být sama. Je to pro mě hodně těžký, pořád jsem vlastně s někým byla, zatím to moc neumím, ale jak píšete obojí má své výhody i nevýhody. Nejhorší na tom je, že nevím jak zabít ten čas, do práce nechodím ze zdravotních důvodů, nejmladší už také nejsem. Jen si stále dokola dodávám sílu tím, že si na to časem zvyknu a že se ten pravý sám někde a někdy objeví, ale sama se teď nesnažím za každou cenu někoho nového hledat, potřebuju se srovnat sama a trošku se osamostatnit snad to půjde.

Tak já mám vždy mezi vztahama dlouhé prodlevy. Někdy si říkám, že jsem moc náročná, ale to je diskutabilní. Kdybych snížila vědomě nároky, byla bych s někým, koho bych nemilovala a asi jen proto, abych nebyla sama. A to opravdu není podle mého gusta. Neumím si představit vztah s někým, kdo mi nevadí, ale koho mám JEN ráda.
Tady je hromada témat, kdy holky nejsou ve vztahu šťastný, nemají o tom svém zrovna nejlepší mínění a přesto s ním zůstávají. Stejně tak můj bratr udržuje naprosto nesmyslný vztah a nechápe, jak může být někdo dobrovolně sám.
Tak to jsem opravdu radši sama než nešťastná s někým ( i když se třeba jak v samotě, tak vztahu ty pocity štěstí a neštěstí střídají).

Zároveň souhlasím s částí pisatelek. Taky netušim, kde se shánějí spřízněné duše. Kolikrát tu čtu, jak se na procházce se psem, v mhd atd.seznamuje jedna radost, ale s tim teda zkušenost nemám. Což třeba bude i mym poměrně nedostupnym a chladnym ksichtem od přirození Chodim cvičit, ale tam jsou samý holky atd.
No a pokud je to nějakej maník, co si řekne o číslo aniž by padly dvě kloudný věty rozhovoru, tak tomu číslo rozhodně nedám, protože je mi jasný, že bere všechno, co se aspoň trochu blíží vzhledem ženě.
A pokud už teda se objeví někdo, kdo splňuje můj list požadavků, tak to zase "nezazvoní" a jsem tam, kde jsem byla.

jsem na tom stejně dva lidé mě hodně blízcí mi (nezávisle na sobě) řekli, že když se se mnou seznámili, tak jsem jim nebyla vůbec sympatická proto mě asi žádní chlapi neoslovujou... a když už, tak jen ti, co si chcou jen za*ukat

Reaguji na Rosee:
Taky tohle seznamování někde na ulici či akci závisí na povaze. Já nejsem typ, co se s každým hned zakecá. Takže mi třeba nějakej kluk může něco nadhodit, nedejbože zaflirtovat, mně nedojde ten potenciál, odpovím jednou větou a čau.
Takže jak už tu někdo psal, ideální je asi seznámení přes známé, či v práci a škole, kde si toho druhýho můžeme trošku víc oťukat.

jo, mám to stejně. Stalo se mi, že jsem byla se známýma v hospodě, a byl tam kluk, kterého jsem neznala, seděl na druhé straně stolu a během večera jsem s ním neprohodila ani slovo a pak jsem se dozvěděla od holek, že sem se mu líbila, ale že prý jsem (nechápu jak, když jsme neměli šanci spolu mluvit, když seděl tak daleko ) mu dala najevo, že o něj nemám zájem, tak to vzdal. To jsem fakt čuměla. To mám jako ke klukovi přijít a pisklavým hlasem říct: čáááu, jseš milej, nezajdem někdy na kafe? líbiš se mi

Právě. Taky mám představu seznámit se nějakou přirozenou a nenásilnou cestou. Možná jsi po něm mohla hodit pivní podtácek na znamení.
Je to těžký být zároveň otevřená seznamování, ale na druhý straně nevypadat, že jsem hrozně nadrbaná někoho klofnout. Když to tak navíc není, nikoho neuháním a zoufale nehledám.

Reaguji na Imonah:
tebe neznám děvče... to je mi divné... já jsem tu už provařená horem spodem...
ale STRAŠNĚ moc se mi líbí jak jsi to všechno napsala... né, to, že jsi taky ve vztazích neměla moc štěstí, ale celkově ten tvůj sloh a názor... díky...

ale zlatíčko, já mám taky občas pesimist den.,.. ale tohle...pusíííí

Také jsem nezadaná už přes rok. Je mi 31 let a popravdě to vůbec neřeším. Až to přijde, tak to přijde. Beru jedině prince na bílém koni, na chlapy se tvářím jako kyselá vokurka a vůbec je mi fuk, že jsem sama. Dokážu sama se sebou dost dobře žít. Jsem vlastně nezadaná, až na pár chvil, téměř pořád. Potřebuju si lítat a chlapi mě vždycky leda omezovali, uzemňovali.

Reaguji na Malacek:
Já děkuji za pochvalu

já jsem teďka taky jako kyselá okurka, ale nějak se mi nechce nikomu podbízet a když mám blbou náladu, tvářit se jak sluníčko
Já jsem si řekla, že nejhorší je se užírat, pořád se trápit nějakými zažitými názory dnešní společnosti apod. Každý jsme individuální a nemůže to být všude jako přes kopírák. Já se snažím si dokola omílat, že nejdůležitější je nezahořknout, naučit se mít ráda a pořádně na sobě makat, protože to pak navozuje onu spokojenost No a teď už jen překonat vrozenou lenost a do něčehos se pustit. Bohužel jsem líná víc jak veš, takže to bude dílo

Jsem zadaná ( a spokojená ), ale myslím si, že než se trápit v nevyhovujícím vztahu, je určitě lepší být sama. Taky jsem dlouho žila v nešťastném manželství a když o tom dneska přemýšlím, určitě by mi tehdy bylo lépe samotné..

nemáš zač i chválit umím...

a myslím, že jsme se to dobelhaly k chytrému názoru... já jsem taky mnohem vyklidněnější a víc já než když jsem se furt trápila s tím psychoušem

[y ]Naprostý souhlas, mám to stejně, naštěstí se to rozseklo teď 4 měsíce před první pětiletkou A je to úleva, mně je hned tak nějak líp, cítím, že mi zase "rostou křídla" a že to teď zase budu já. Sice bydlím na maloměstě, kde lidi řeší ostatní, ale to je mi šumák, nikdy jsem nezapadala do konformní společnosti a radši budu ve třiceti sama, než s někým jen proto, že na to mám věk.
Včera jsem to probírala s kámoškou, které je 35. Je svobodná, pořádný vztah už neměla několik let. Loni si konečně splnila přání a koupila si byt a odstěhovala se od rodičů, kde se zrovna neměla nejlíp. Teď mají o ni muži zájem a ona najednou nechce, chce si konečně užívat ve svém bytečku, když u rodičů nemohla

Holky já vám tak závidím, že to prostě dokážete. Jak jsem tu psala, že jsem po rozchodu, tak jsem to stejně nevydržela a šla zas za ním. Já se prostě líp a svobodně sama necítím, ba naopak si to jen namlouvám a pak to na mě padne až tak šíleně, že to moc nezvládám a radši za tím chlapem přilezu. Vím, že mi na to řeknete, že jsem fakt pitomá a blbá, ale nevím jak to řešit, opravdu nevím..