Jak Vás změnil život?

Zhrnutí mého života. Z veselé, najivní a optimistické holky se stala pesimistka, která je nedůvěřivá ke všem lidem a trvá ji hodně dlouho než do svého života pustí někoho cizího. Puberta mi nuceně skončila v 17 a od té doby mám jen stresy a povinosti ze kterých se nemůžu vyvléct. Ale jak se říká všechno zlé je k něčemu dobré. Takže problémy, které se táhnou už 10 let mně zocelily, takže už mně na lopatky jen tak něco nepoloží. Naštětí mně ještě neopustila naděje na to, že jednou bude líp. Tak to se mnou zas tak hrozné snad ještě není.

[cituji=marbee]Jinak celým mým životem mě provází silný smysl pro spravedlnost, pud říct pokaždé, co si myslím, tvrdohlavost a i jistá míra naivity, kterou i přes všechny svoje karamboly nejspíš nikdy neztratím.

Zajímavé téma Mně tedy teprve bude 19 let, ale změnila jsem se opravdu hodně za posledních pár let. Jako úplně malá jsem milovala být středem pozornosti, hrála jsem divadlo (to až zůstalo do šestnácti), pak jsem se s příchodem puberty a přechodem na gymnázium kolem 11 stala spíše zakřiklou, hlavně jsem pracovala, chodila po kroužcích, na které mě zapsali rodiče. Nejlepší roky byly v patnácti a šestnácti, měla jsem dvě naprosto úžasné kamarádky, prostě jsme se "našly", smály se všemu, jezdily na prázdniny spolu atd. Pak v šestnácti jsem se musela s rodiči odstěhovat do zahraničí. Toto jsem zpočátku brala jako něco nového a tak trochu dobrodružství, první rok se mi velmi líbil, měla jsem tu hodně přátel, zábavy atd., v létě se to zlomilo a teď jsem opět zamlklá, jen pár kamarádů, mé dvě kamarádky se odcizily, hlavně jedna, která si našla přítele a on je pro ni najednou celý svět (vím ale, že částečně je vina na mé straně). Důvěřuju méně lidem a poslední dobou jsem neuvěřitelně vystresovaná, kvůli škole, VŠ (kam jdu příští rok), problémům, které mají rodiče, tak nějak se bojím budoucnosti, ale doufám, že vše dobře dopadne

je zvláštní, jak s léty začínáme být čím dál tím opatrnější- udělat to či ono? stojí mi to za to? a také nedůvěřivé- vůči lidem, prostředí atd.Asi je to dobou, že si lidé nevěří.Je vidět, že s léty nám realita tvrdě zaklepe na dveře.

Děkuju za Vaše příspěvky, doufám, že další tu budou co nevidět.V některých se poznávám

Mám ráda taková filosofující témata
Od depresivní, ustarané dívky jsem přešla k sebevědomé slečně (momentálně 21 let), která se nebojí budoucnosti a ačkoliv je v mnoha věcech ještě nejistá a pochybuje, pomalu nalézá sama sebe a zjišťuje, že jí je se sebou dobře. A ačkoliv jsem s přítelem celkem dlouho, zjišťuji, že s ním je mi tak nádherně, že nezažít to, nevěřila bych tomu (a s takovou jě těžké být pesimista - ještě uvidíme), ALE že i já samotná dokážu skvěle fungovat (studuju na škole ve městě, kde jsem do přijímaček byla jednou) a je mi u toho krásně. Můžu se na sebe spolehnout a k tomu konečně vypadám tak, jak jsem si v pubertě přála!!

Ale uvidíme, že bych další příspěvek přidala za 15, 20 let?

Z věčně rozesmáté a šťastné holky se stala rozesmátá a bezstarostná slečna,které bylo všude plno,která drze jela k maturitě /rok 1986/ v džínách a tričku s nápisem na zádech ač spolužačky měly načančané šatičky...odmaturovala .
V roce 1987 se stala mladou paní a byla dál vesele rozevlátá,přímočará až místy drzá,paličatá a středem pozornosti ve společnosti.
V roce 1991 se narodil syn a ani mateřské povinnosti nezměnily přístup k životu.
Toliko historie
No a dnes mám nějaké vrásky,vlasy šednou už hodně let,ale přístup k životu je stejný,možná trochu intenzivnější,no celkově žádná změna,stále rozesmátá,rozevlátá,je mě všude plno a jsem ráda,že synek tento životní přístup má stejný.

Neberu život ani sebe až tak úplně vážně,ono i to,že jsme tady je v podstatě náhoda a je potřeba to nějak přežít aby si člověk i něco užil.

hezké téma, nevím tedy jestli se mi v pondělí ráno podaří zafilosofovat, ale zkusím to . Pokud se mi daří zavzpomínat, byla jsem hodně naivní, vždycky spíš uťáplá, ale paradoxně extrovert. V 15/16ti jsem si naivně myslela, že se zamiluju, vdám, budu mít děti - nějak jsem si prostě myslela, že to tak život prostě přinese . Pamatuju si, že jsem byla i docela dost stydlivá, kluků jsem se bála, v hospodě jsem se styděla jít na bar pro něco k pití, v neznámé společnosti se držela v ústraní. Pak jsem v průběhu VŠ pochopila, že líná huba holé neštěstí a podle toho se řídím doteď. Určitě jsem sebevědomější, voráchlejší, nikdy se nebojím říct co si myslím. Každopádně můj život vypadá úplně jinak než jsem si tehdy ,, představovala ". Hodně se změnil můj přístup k opačnému pohlaví, málokomu věřím, vždycky jsem si dávala majzla hlavně na ženský, teď jsem zjistila , že se ženskýma to vždycky nějako ukočíruju, s chlapama mám větší problém, celkově však méně věřím lidem, jsem stále velmi komunikativní, ale už málokoho si nechám připustit hodně blízko k sobě samé - je to všechno následek mnoha zklamání a myslím si, že je to následek logiký. Stejně jak psala dadabus, čím více poznávám lidi, tím více se upínám ke svým psům i když si moc dobře uvědomuju, že bez lidí to taky nejde... přestala jsem věřit na lásku, resp. věřím na ni u ostatních u sebe moc ne... , ale hlavu s zatím snažím z toho moc nedělat...celkově jsem měla kdysi všechno v představách docela nalajnované a dopadlo to všechno - jak už to tak v životě bývá - úplně jinak ... nicméně teď se tím životem tak nějako plácám, nevím kudy kam a co a jak a kdy a proč, ale doufám, že se to časem nějak zlepší a vytříbí...

Optimisty se stal pesimista k lidem. Sic to na sobě nedávám tolik znát, tak přeci jen mám strach si lidi k sobě pustit, aby nepřišlo takové zklamáni jako v mých 27 letech. Stalo se něco, co mi ukázalo kdo je kamarád a kdo ne. A těch pravých kamarádů bylo opravdu jen pár.
Takže raději mám zvířata, než lidi.

jsem temperamentní vysmátý optimista - to se nezměnilo. Přibávající léta mě učinily šťastnější a vyrovnanější, nic zbytečně neřeším ani neprožívám, neplánuji. . Smířila jsem se se životem a s tím co mi přináší. Dokážu si vážit obyčejných věcí v životě , což jsem ve 20 ani ve 30 neuměla a hlavně vím co v životě chci a co ne , z toho vyplývá, že dokážu říct ne pokud to nechci a stojím si za tím. A jinak ač jsem velice družný člověk , začínám mít ráda klid a někdy dokonce vyhledávám samotu a ticho Jinak cítím se stejně jako v 18 cti a myslím, že se to nikdy nezmění.

v 19-ti vdala s pocitem toho, že když se nevdám teď, tak už mě nikdo nebude chtít, ve dvaceti porodila, ve 22 rozvedla (našel si jinou, co ž pro mě byla úleva), pak byla přes deset let ve Švýcarsku s člověkem, který měl silně manipulátorské sklony, a že se jedná o psychickou úchylku jsem přišla v momentě, kdy cesta zpět nebyla až tak jednoduchá, život s ním byl jak výslechy KGB, CIA, FBI dohromady

což mě posílilo v tom, že k životu chlapa nepotřebuju, i kdybych ho i podvědomě chtěla, a že se o sebe a své dítě postarám sama

a jakákoliv zmínka jakéhokoliv mého partnera - budeme spolu bydlet - mě dohání k útěku, i kdybych to třeba i jen chtěla zkusit a zkusila, tak hledám to, proč to nejde, než to, proč to jde
a i když píšu, že mám jakýsi vztah s někým, kdo je muslim, a svým způsobem ho považuju za přítele, stále si nechávám únikovou cestu

naučila jsem se věřit jen sama sobě a nikomu nic neříkat a nesvěřovat se, protože nevíš, kdy se ti to vrátí zpátky v jiné formě, než bylo řečeno a než bylo myšleno

takže moje změna je taková - spléhej se sama na sebe, jsi svého života strůjcem, žádný chlap ti nestojí o to, abys přišla sama o sebe a svůj život a žádný chlap ti nestojí za to, abys přišla o lásku a důvěru svého dítěte,

Já tedy vůbec nejsem svěřovací typ, takže už teď sama sebe překvapuju, že sem vůbec něco píšu .. Myslím, že dětství jsem neměla úplně lehké,v mých 10 letech mi onemocněla maminka rakovinou, načež tři roky na to zemřela. Bylo to opravdu kruté období, ale jsem šťastná, že s námi ještě tři další roky byla. Vychovávala mě tedy babička, které jsem za všechno moc vděčná. V dětství jsem měla úplně jiné starosti než měli ostatní a nějak jsem za celý svůj život nepostřehla, že bych byla pubertální nebo jiná než jsem teď... Asi na to prostě nebyl čas . Co se týče mužů, poznala jsem, že pokud má chlap jinou představu o životě, než mám já, nikdy by nám to nefungovalo. Teď mám skvělýho chlapa a jsem šťastnější než kdy dřív. Můj závěr ale zní, že si snad odjakživa co pamatuju připadám stejná, možná jen o fous dospělejší a řešící problémy, které přísluší určité etapě života

pravda a nic než pravda

Pěkné téma
Já byla v dětství hodná holčička z dobré rodiny, v kolektivu jsem nikdy nebyla ve středu dění, ale ani uťáplá puťka. Na střední a na vysoké pak spíš éro urvané ze řetězu, měla jsem strašnou potřebu žít a bylo mě všude plno.
Na konci vysoké jsem pak potkala první velkou lásku a najednou byla schopná i za ním odejít do zahraničí, klidně si i s titulem hrát na ženu v domácnosti a tady za sebou spálit mosty. Vztah nevydržel, já se za pár měsíců vrátila zpátky, léčila si zlomené srdce a zařekla se, že chlapa už nikdy nechci. Pak jsem se do života viděla jako kariéristka, co na ni bude doma čekat jedině kočka. Každopádně od té doby už znám svoji cenu a nikdy bych se kvůli chlapovi nevzdala svého života a naučila se být soběstačná a spoléhat vždycky hlavně sama na sebe. V období, kdy jsem nikoho nehledala a hlavně ani nechtěla jsem potkala současného přítele a klape nám to už dva a půl roku, jsem moc šťastná, že takového chlapa doma mám.
Takže bych to asi shrnula, že teď kdy mi nezbývá zase tak moc do třicítky jsem ženská, která už zná svojí hodnotu, umí si vážit toho, co má doma, do budoucna se bojí toho, jak se jí podaří skloubit práci a mateřství. Pořád se umím smát a pobavit se jako na vysoké, držím se stejných životních zásad, neváhám se ozvat, když se mi něco nelíbí, ale mám na všechno větší nadhled.
Když mi volala kamarádka tak před pěti nebo šesti lety, tak se ptala s kým spím a teď se ptá, co vařím

lusinda perfektně vystihla změnu, kterou na sobě pociťuju nejvíc.