Jak Vás změnil život?

Myslím, že to je typický vývoj života....rozdováděné dítě....puberťák rebel....pracující žena.....vdaná paní.....matka.....přirozený chod věci...pokud Ti vše vychází jak jsi chtěla, nemáš v životě žádné tragédie, můžeš se jen radovat co všechno jsi v životě dokázala....co vyrostlo z té culíkaté drzé holky...buď hrdá na to co jsi

Nijak moc, doufám . Akorát čím dál víc poznávám lidi, tím víc miluji svého psa - a čím déle pracuji na nočních směnách, tím víc stoupají mé výdavky na kosmetiku, aby to na mne nebylo poznat. A to, co jsem kdysi jen naznačovala teď říkám na rovinu ...

Přesně tak, pěkně napsané, tak to většinou je, tak se člověk mění, dozrává a tím pádem má i jiný pohled na svět, jiné názory, rozhodnutí, uvažování atd.

Já jako malá bývala hrozný introvert. O svět kolem se nezajímala, měla jsem jenom svůj svět, do kterého jsem si nikoho nepustila, snila jsem si, hodně jsem plakala, byla až přecitlivělá, a málo se smála, a když už, tak tak potichu, aby mě nikdo neslyšel a já na sebe neupoutávala pozornost. Bála jsem se říct svůj vlastní názor, nikdy jsem si nedokázala nic vyřídit a žila jsem si v ústraní. Teď jsem se hodně změnila - svůj názor klidně řeknu a je mi jedno, co si o tom kdo myslí, dokážu oslovit cizího člověka na ulici, hodně se směju a věci beru s nadhledem a mnohem víc tak, jak jsou, bez přikrášlení.

Tak mě je 24 let takže zatím tolik zkušeností nemám ale přeci jedna zásadní věc změnila můj přístup k životu. V 18 téměř v 19 ti letech mi zjistili určitou nemoc (nebudu psát jakou) žít se s tím dá normálně jen jsou tu určitá omezení....takže když jsem si tak ležela v té nemocnici tak mě napadlo...jak si člověk žije jen tak v klídku a najednou totální obrat. Do té doby jsem byla spíše tichá, poslouchající, plnící si své povinnosti...neříkám,že se ze mě stal opak ale začla jsem být trochu rebelka, trochu více žít. Protože nikdy nevíte co se Vám může přihodit...užívám si života, studuju, jednou si chci koupit svůj byteček. Vážím si věcí, které jsem dříve brala jako samozřejmost...Dřív jsem byla otrávená, že musím jít nakoupit...dnes to vidím jinak...např.: že můžu chodit (takových "normálních" věcí si člověk neváží). Stal se ze mě akční člověk milující život...sportuju, chodím se bavit...je sposta lidí, kteří jsou na tom hůře. Já mám rodinu, přítele, přátelé, studuju...mám nohy, ruce, vidím, slyším...jsem prostě šťastná.
Reaguji na mity:
Tak sama sebe zase najděte...snad Vám trošku pomůže to co jsem napsala...udělejte si čas na sebe, na kamarádky...buďte trošku sobecká...žijem jen jednou. Určitě máte své děti, rodinu ráda ale to neznamená konec....Záleží jen na Vás jak se k tomu postavíte...Myslím,že by manžel občas mohl děti pohlídat nebo babičky?

Když to napíšu velmi stručně,tak z bezstarostné optimistky se stala krutá realistka a pesimistkaV jediné vteřině,se Vám totiž může život obrátit naruby
Víc si ale vážím sama sebe, lidí kolem a neskutečně moc si vážím přátelství.Umim se radovat z maličkostí a vím,že jsou důležitější věci než např. co si vzít na sebe

Na to, že mi klepe na dveře teprve jednadvacítka, si myslím, že už mám za sebou docela dlouhý kus cesty. Jako malá jsem byla poslušná, dost bojácná, tak to se mnou šlo i dál. Pak jsem se proměnila v kuřačku a la "vytáhnu krabičku za večer", alkoholičku (ovšem nikdy to na mě nebylo vidět, to jsem si zase zakládala na "dobré image") a holku, co přes den sní jedno jabko a vypije hektolitry kafe, zatímco večery tráví v pochybných klubech. Pak přišla další změna, dorostla jsem konečně v celkem rozumného člověka se silně feministickým přístupem, který jsem následně přehodnotila a tím pádem mohla se svým chlapem vůbec někdy žít.

Všechny moje "změny" byly reakcí na nějaké moje zklamání, zlost atd, přiznám se, že jsem kolikrát byla asi docela pěkný "dárek", ale i díky nim jsem poznala, co chci a co nechci za žádnou cenu. Myslím, že i díky tomu, se mi podařilo dospět.

Jinak celým mým životem mě provází silný smysl pro spravedlnost, pud říct pokaždé, co si myslím, tvrdohlavost a i jistá míra naivity, kterou i přes všechny svoje karamboly nejspíš nikdy neztratím.

Ahoj...mno, tak já se dost zklamala ohledně chlapů....takže už mužům prostě moc nevěřím a jsem víc realistka.....dřív jsem si říkala, když jsem s někým měla první rande - jo, miluje mě....a potom jsem zjistila, že mu šlo jen o to jedno....mno jo

děkuju, ale tohle není téma o mně.Já se se stavem věcí spíš smířila a krok zpět už udělat nejde.Moje povahová změna vyzrála s léty a pocitem odpovědnosti, ale to se stane každé ženě, která má rodinu a není už odpovědná sama za sebe.A jinak, když čtu, co jste napsala, jako bych četla o sobě, stalo se mi to samé, jen mne to neposunulo k akčnímu způsobu života jako Vás- ale taky mne to nezlomilo.

Moc hezké téma
Já jsem taky vždycky patřila mezi poslušné holčičky, zakřiknuté a v ústraní, bez kamarádů, věčně snící a věčně na duši nějaký splín. Nejhorší období jednoznačně puberta - to jsem byla snad každý den v slzách, neshodla jsem se se spolužáky ve škole, odcizila jsem se lidem... pak jsem měla dlouho klidné období - na střední velká šprtka, vcelku tichá, zahleděná do tehdejšího přítele. Hodně jsem se změnila až tak na VŠ nebo ve 22 letech, kdy jsem se lidem otevřela, začala jsem víc dávat najevo svůj názor, naučila jsem se jednat s lidmi, víc si vážit sebe samu, pečovat o svůj vzhled, osamostatnila se a naučila lépe organizovat svůj život. Jo a taky pozoruju, že až v posledním ročníku na VŠ jsem začala brát školu s nadhledem už se nehroutím ze zkoušek, nestresuju z toho, beru všechno v klidu, učím se na poslední chvíli tak, abych prolezla a kupodivu mi to vychází (ťuk, ťuk). Jsem psychicky silnější a dokážu přijímat lépe kritiku a povznést se nad lidmi, kteří si na mně léčí své komplexy. Ale jinak pořád mám na čem pracovat, tohle ještě není finální verze sebevědomé ženy, sem tam ještě zavrávorám
Jinak teď je přede mnou docela krizové období, nějak to začínám pociťovat - říká se tomu prý "quarter life crisis" - věk 25 let, kdy mě už tak nějak po dokončení VŠ čeká jenom 8 hodin práce denně (ne-li víc) už od rána a až do 65 let, úvahy nad zakládáním rodiny, kombinace kariéry a rodiny, definitivní odpoutání se od rodičů a celková konsolidace - nějak mi to není po vůli, moc si to nedovedu představit, že bych měla takhle zabřednout na celý život.

asi je to opravdu takové malé pravidlo, že z bezstarostné holky se časem dospěje do fáze zodpovědnosti a mám pocit,že toho smíchu je i méně. Jako mládě jsem sršela vtipem, věčně uřechtaná, ukecaná, moje největší starost byla, hlavně nesedět o víkendu večer doma.

A teď? Byla jsem donucena se postavit na vlastní nohy a převzít starosti dvou lidí do jedné osoby. V podstatě ze dne na den se ze mne stala máma i táta v jedné osobě.
Nejsem už tolik otevřená k lidem, ne vše už o sobě řeknu.
Ne zrovna pozitivními zkušenostmi s mužským pokolením jsem se stala vůči nim obezřetnou a sobeckou.
Naučila jsem se, že to, že neřeknu hned každému pravdu na plno, je lež, ale že se tomu říká takt, naučila jsem se občas nemít poslední slovo.
Mám pocit,že už ne tak lehce se s někým seznámím,že taková ta přátelství, která jsem navazovala jako 18-tiletá, mi dnes nejdou tak snadno.
Ale zábavu mám pořád ráda, ráda se bavíím, směju se, ale už to není tak často, jako dřív. Pořád musím myslet na spoustu věcí.

Časť svojho života ani nemusím popisovať, lebo ma tu už presne opísala Reaguji na DanielaM:

Až po dvadsiatke som sa začala mať rada (asi aj preto, že som prestala byť škaredým káčatkom), prestala som riešiť ostatných i moje mindráky a začala som žiť (konečne som sa niekam začlenila, niekam som patrila a to mi veľmi zvýšilo sebavedomie).
Mám za sebou pár neúspechov, súvisiacich najma s chlapmi, ale i so školou a prácou. Škola a práca sú vyriešené, chlapi nie . Ale aj tak som spokojná, mám svoje plány, ku ktorým chlapa nepotrebujem (resp. by mi v nich možno mohol prekážať), mám pocit, že som stále silnejšia a že dokážem zvládnuť i kruté zásahy. Dokážem sa v pohode baviť s cudzími ľuďmi a pomerne rýchlo sa začleniť. Dokážem robiť ťažké rozhodnutia a niesť za ne zodpovednosť aj následky. Myslím, že som stále odvážnejšia...a pomaly sa mi to vypláca.
Už len KONEČNE stretnúť toho správneho chlapa pre život a budem spokojná úplne

skutečně krásné téma....
u mě to bylo něco podobného jaku z Zanet96. Nebyla jsem nikdy úplně optimista, ale nyní je z mě skutečně přesvědčený pesimista to co se za poslední 3 roky přihodilo mě a mému příteli, mi otočilo život o 180 stupňů. moc nedůvěřuji lidem, tomuto státu, tomuto zřízení....ale nadruhou stranu stále považuju za nejdůležitější věc v životě smích, a i přes všechny problémy se je snažím je nešířit na ostatní. Mám moc řáda společnost, svou práci, neskutečně si vážím svých přátel...a jak někdo zmínil výše, mám čím dál raději svého psa . ...A hlavně, strašně moc věřím na lepší zítřky (tak snad ještě není vše ztraceno), jelikož i ta mrcha smůla se musí někdy unavit