Jak se od někoho dokázat odpoutat?

Reaguji na DanielaM:

tak já myslím, že ty holky se to nejspíš už nějak pokoušely řešit a asi to nedopadlo....

a jak se dá řešit, když si oba navzájem moc ublížili a pořád se kvůli tomu hádají?....snad leda že si vzájemně odpustí, což není jednoduché a pokud to prostě nepůjde, tak se mají pořád hádat dál a čekat, že je to třeba jednou přejde?
a když kluk píše cizím holkám a zve je ven s tím, že chce jen kamarádství.....tak jak to řešit ?- zakážeš mu to - bude ho to víc přitahovat, nezakážeš - bude to dělat dál.....můžeš si s ním promluvit, samozřejmě, ale myslím, že to už nejspíš v obou případech několikrát proběhlo a změna žádná....
a když jsem mladá, tak je určitě jednodušší se rozejít než se s chlapem trápit, pokud by to byl už třeba manžel, tak je to složitější

Reaguji na DanielaM:

Naprosto s Tebou souhlasím!

Reaguji na pulspuls:
To nevím, co se s tím dá teď dělat - to musí vědět autorka, jestli je u toho jejího ještě nějaká šance na změnu, že to toho jejího přejde a co všechno oba dokáží přenést přes srdce a tolerovat.
Základem je samozřejmě obezřetnost při výběru partnera. Jít bezhlavě jenom za zamilovaností bez kapky racionální úvahy se moc nevyplácí. Myslím, že takové typy chlapů, kteří mají potřebu nahánět sukně, se dají při troše instinktu odhalit už předtím, než si s dotyčným slečna něco začne. Ale chápu, že jestli holce bylo tehdy 17, tak asi ještě moc zkušeností a intuice neměla, tak jí to nemuselo při tom výběru zas tak vyjít. Jinak nalijme si čistého vína - dokonalého chlapa, na kterém by nám vůbec nic nevadilo a nikdy bychom se nehádali, nenajdeme. Vždycky je to o kompromisech, toleranci a snaze, která musí být na obou stranách.

Správně jak píšeš - na obou stranách. Jenže častokrát se snaží víc jedna strana a ten druhý se jen tak veze (aspoň já to v bývalém vztahu tak měla). To byly samé promluvy, jak se budeme snažit, vydrželo to týden a pak zase staré dobré výčitky, hádky kvůli prkotinám, které ale vzhledem k okolnostem zas takové prkotiny nebyly, zkrátka jsme v sobě měli všechno to zlé co jsme si udělali a byl to začarovaný kruh. Jasně že do vztahu zakladatelky nevidíme, ale většina holek tu píše zkušenosti s podobnou situací. A za mě byl rozchod na místě, vzhledem k tomu, že mi je 22 a do smrti se trápit ve vztahu, kde jsem nebyla šťastná se mi vážně nechtělo. Možná v 50ti bych se zachovala jinak

Myslíš,že je lepší zůstat ve vztahu,ve kterém není někdo spokojený,jenom aby nebylo velké procento rozvodů?Co je špatného na tom,najít si někoho lepšího,s kým je nám dobře?
Reaguji na baloney:
Jako bychom byly ve stejném vztahu,taky stále hledám odvahu k rozchodu.

Nejsem zastáncem zůstávat ve vztahu, který je pořád potřeba zachraňovat, lepit a vynakládat námahu, aby fungoval. Raději nebudu plýtvat energií a budu sama, případně časem ve vztahu, který bude fungovat bez problémů.

Přesně tak, vztah nás má naplňovat a ne vysávat...

Ale co když toho dotyčnýho milujete a věříte, že to jednou přeci klapat musí? Na vztahu se přeci musí pracovat a i když se ti dva k sobě hoděj, tak nejsou kompatibilní hned, od prvního okamžiku, ale musej se naučít být spolu.. Kopromisy, vyjednávání a tak.. Kamarádka si našla o dost let stařsího přítele a začátky vzahu byly peklo - on zralej samostatnej chlap, zvyklý na svůj klid a pohodlí, ona mladá energická, a všichni jsme se divili, proč se na to nevykašle. Trvalo to dlouho, než si k sobě našli cestu, ale asi ji za tu snahu a práci stál..

U mě to tak nefunguje. ŽIju tím jaké to je, nikoliv tím, jaké by to být mohlo.

Do vztahu, kde od začátku cítím, že to není ono a jsou tam překážky nejdu. Myslím, že mi to ušetří do budoucna spoustu problémů.

Nevím, přijde mi, že pokud jsou dva lidé takto rozdílní, tak je to na úkor něčeho a jeden z nich se musí do něčeho nutit. Vážně mi připadá zbytečné to podstupovat a navíc s nejistým výsledkem, když si mohu vybrat chlapa podobného naturelu (mladého a energického), se kterým se budu doplňovat.
Navíc si myslím, že je to jen otázka času, kdy se jejich vztah rozpadne. On je starší, s věkem bude stále více pohodlnější.

Já myslím, že zakladetelka tématu a její přítel se vztah snažili slepit. Ale někdy to prostě nejde. Oba evidentně souhlasí, že se ve vztahu trápí. Souhlasím s tím, že na vztahu se musí pracovat a když nastane krize tak se ji mají snažit společně vyřešit a ne hned házet flintu do žita. Ale když ani to nefunguje tak mají spolu i přesto zůstat a trápit se? Doufat, že krize časem přejde a zkusit to třeba zachránit dětmi, jak to často vidím? A co když ani to nepomůže, tak zůstat spolu kvůli dětem, hádat se před nimi a udělat jim škaredé dětství?
V mém případě to bylo tak, že jsme měli problémy, já jsem je chtěla řešit ale přítel ne a nakonec mezi námi bylo tolik nevyřešených věcí, že už to dál nešlo. Oba jsme byli nešťastní, chtěli jsme být spolu ale náš vztah byl katastrofa. A s tou obezřetností při výběru partnera.. ono se zezačátku všechno nepozná, můj ex se opravdu začal projevovat po roku a půl až když cítil, že mě má jistou.
A souhlasím s Adkou, vztah ve kterém jsou zezačátku problémy nemá budoucnost. Začátky mají být nejkrásnější a ne těžká práce a dřina se s tím druhým sžít.

Jestli můžu mluvit i ze své vlastní zkušenosti, tak jsem zažila oba případy - jeden vážný vztah, ideální zažátek, růžové brýle, zamilovanost, a pak krutá realita a po krásném zažátku rychlej konec. Druhý pak měl problémový začátek, možná hlavně kvůli tomu, že jsme se znali ze školy a ja o svém budoucím věděla spoustu věcí, které mají vědět kamarádi, ale holka na začátku vztahu by je radši nevěděla (postelové zkušenosti, bejvalky, opilecké tahy a tak, ale zase nic příšerného, jako kamarádka jsem to brala, jako přítelkyně už je to horší..). Takže ty první měsíce to dost skřípalo, neměla jsem bohužel možnost mít ty růžové brýle a být slepě zamilovaná, ale pak jsme se sžili a byl to můj nejkrásnější, nejhodnotnější vztah, vydrželi jsme spolu šest let.

Jo, ta kamarádka, o které jsem psala výš, je na tom hůř. Nejen ten věkový rozdíl, ale i rozdílné povahy, v tomhle případě ji nechápu, že se takhle dlouhodobě trápí (jsou spolu už pár let a pořád se ho snaží vlastně změnit..). Ale je přesvědčená, že jsou si souzeni a lepšího chlapa prostě nepotká, takže tady je jakákoliv rada marná..

Ztráta času. Už dávno mohla být šťastná s někým jiným.

Můžu se zeptat, proč to nevyšlo, když to byl tak krásný vztah?

Ale já zas tak úplně nezavrhuju rozchody, pokud už to je opravdu neúnosné (otázkou je, co už je neúnosné - každý má hranici někde jinde). Jenom mi přijde, že dneska se fakt lidi rozchází při první kolizi, kterou se jim nepodaří vyřešit, protože si myslí, že vztah musí být na 100% funkční a když už je tam nějaký aspekt, který se jim nezamlouvá, tak už je celý vztah špatně a raději odejdou. Když už jsou to manželé, tak se alespoň snaží trochu víc ten vztah zachránit, můžou jít do manželské poradny apod., ale když spolu jenom chodí, tak se na to vykašlou, protože to je jednodušší. Což mi přijde škoda zahazovat vztah po tolika letech. Lidi si pak myslí, že jinde bude tráva zelenější a že příště si najdou někoho lepšího, ale nemusí to tak být. Takhle člověk může hledat do konce života a pořád mu bude něco vadit až nakonec třeba zůstane sám. Navíc hledat dalšího vhodného partnera, budovat nový vztah úplně od piky, zvykat si zase na sebe, hledat k sobě cestu - to dá taky dost práce.