Jak říci rodičům, že se od nich chceme odstěhovat?

ahoj holky, chtěla bych tuto diskusi obnovit snad mi tu někdo přispěje

já (20) bydlím s mamkou a sestrou v bytě, mám dva roky přítele (30), který od září (října, listopadu?) zůstane ve svém baráku sám a chce abych šla k němu bydlet...já s tím ale zatím nějak nepočítala a moje mamka už vůbec ne...

klidně bych to zkusila, ale nevím jak to mamce říct, bojím se jak to ponese (je hodně hodně citlivá)...neumím si představit, že za ní přijdu a řeknu Mami budu se stěhovat k XY, neva?

vím na 100%, že mamča to ponese zle...samozřejmě bychom se vídaly často, přítel bydlí asi jen 10 km od nás, ale i tak...

jak jste to holky řekly svým rodičům, že chcete ,,vyletět z hnízda" a jak to oni vzali

Tak já to měla v pohodě, naši rodiče nás vychovávali k samostatnosti, sami nezůstali bydlet se svými rodiči. Možná taťka z toho moc nadšený nebyl, protože já i bratr jsme "vyletěli" z Moravy na Vysočinu, odkud je naše mamka a taťka asi počítal s tím, že v tom velkém domě s nimi někdo zůstaneme, že nás bude bavit vinařství a tak. I když je vysokoškolák, tak pochází z Valašska, kde se na rodinu hodně dá, všichni jeho ostatní sourozenci zůstali bydlet v okolí domova a on je asi z toho trochu zklamaný, že jsme se oba s bratrem "pomamily" Myslel si, že dům po matčiných rodičích se prodá a ne, že se sem celá natěšená nastěhuju.
U Tvý mamky bych to možná zkusila nejdřív tak, že bych u přítele sem tam přespala nebo zůstala na víkend. Důležitý je, jestli ho zná a má ho ráda. Nebojí se taky třeba toho, že bydlení bez Tebe hůř "utáhne"?

Reaguji na LaArdilla: tak moje mamka se také vdávala v 18ti letech a stěhovala se no...také to bylo to nejhorší, co mohla udělat...její manžel (tudíž můj otec) jí mlátil a mamča to měla moc složité...tak si myslím, že také kvůli tomu se bojí a je to citlivá, abych asi neudělala nějakou chybu...

s přítelem se docela znají, nemají spolu žádný problém, normálně se spolu baví....já u něj spím tak 3x týdně...

o penězích to určitě není, protože jsem čerstvá absolventka a práci zatím marně sháním...ale jinak to mamča finančně zvládá a kdybych jí ubyla já, tak by to bylo lepší...takže v tom to nebude...

bojím se, že si to mamka vyloží zas nějak osobně, jak vždycky, vše si moc bere a brečí...nevím jak na ní nějak šetrně

Bydlela jsem jenom s mamkou a jelikož jsme se spolu strašně hádaly, tak jsem se rozhodla odstěhovat. Našli jsme si s přítelem byt a já jí normálně řekla, že se stěhuju. No, moc dobře to tenkrát nevzala, řvala na mě, že jestli se odstěhuju, tak ať si s sebou laskavě odstěhuju všechno, protože vymění zámky. No, odstěhovala jsem se a zámky doteď nevyměnila, jen se se mnou asi dva měsíce vůbec nebavila a i teď mi to občas dává tak trochu sežrat, prý jsem "odtáhla" a jí nechala na všechno samotnou... No, co nadělám.

Úplně normálně jsem řekla:

Jsem těhotná, po porodu jdu bydlet do svého

Je to naprosto normální jev, že děti nezůstanou navěky se svými rodiči, nechápu, že se to tak řeší. Se svými rodiči mám krásný vztah a navíc jsem jedináček. Je jim smutno a to hodně, ale musí si zvyknout, tak to prostě je

Reaguji na Lady Flame: Tak to je taky masakr... to ti nezávidím. Fakt nechápu, co někteří čekají...

Ale tak já jí i chápu... Celý život zasvětila jenom mně a ségře, nejdřív se odstěhovala ségra, pak i já... asi má pocit, že jsme jí nadobro opustily, i když to není pravda, celkem pravidelně za ní o víkendech jezdíme... Teď už je to lepší

Tohle mě rozsekalo

Reaguji na Moňas: jasně, že je to normální neříkám, že ne...jen holt má mamča je citlivější a nechci aby nám to nějak pošramotilo vztah

Reaguji na Lady Flame: takhle bych to rozhodně nechtěla obdivuji tě, že i přesto jsi odešla, já bych se asi stáhla jak se znám

Víš co, ono to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože my jsme se opravdu příšerně hádaly a dělaly si i naschvály... prostě extrém. Nicméně zajímavé je, že když spolu jedeme třeba na dovolenou, tak jsme obě v pohodě, ale žít spolu v jednom bytě prostě nedokážeme... Ale jak říkám, teď už je náš vztah mnohem lepší

Tak to mám se svojí babičkou. Ta mi se slzami v očích řekla "ti už vás nikdy neuvidím...?"
No mazec některý reakce
Jako já to taky chápu, ale nic se nemá přehánět

Však to je v pořádku, chápu tě. Akorát nechápu ty reakce některých příbuzných, viz to, co mi řekla babička

To je asi taky úplně normální jev Taky jsme se hádaly s mamkou, nijak extra teda ne, ale mockrát jsme se neshodly, ale teď, když dojedu na víkend, tak super

Promiň, že se směju, ale moc to řešíš.. ať už to Tvoje maminka bude brát jakkoliv, pokud chceš odejít, tak prostě odejdeš a hotovo.

Jo a jak jsem odešla z domova já? Prostě jsem doma řekla, že se zítra stěhuju, budu bydlet tam a tam.
Nevím co bych na tom měla řešit, s maminkou se máme rády, každý den si voláme atd., ale to kde a jak chci bydlet je moje věc, ne mých rodičů.

Reaguji na Veselka10: jono, směšné ti to může připadat, já z toho také nechci dělat vědu, zvlášť když by to bylo jen 10 km daleko

ale prostě já vím, že mamča si to vezme osobně, že doma nejsem spokojená nebo tak něco...víš, prostě jí znám a tohle si přebere úplně jinak než jen jako obyčejné přestěhování k příteli

jinak děkuji za příspěvky

Tak to z toho vědu nedělej.
Existuje způsob jakým to stěhování můžeš zmírnit, aby to maminka cítila jinak? Neexistuje, tak prostě.. jako náplast - rychle strhnout.

Reaguji na Veselka10: asi máš pravdu no dřív nebo později by to stejně muselo přijít

Bývá to těžké. Když byl synovi 1 měsíc, získali jsme krásný byt cca 125 km daleko od mamky. Samozřejmě si na miminko zvykla a s naším stěhováním se nemohla vyrovnat. Datum bylo stanoveno na 1. dubna a ona si myslela, že je to apríl. Vážnost pochopila, až když přijel stěhovák. Řekla mi, že "nepřekročí práh našeho bytu". Za týden jsem šla do blízkého krámku nakoupit a vidím, že z taxíku vystupuje mamka. Byla to jedna z mála situací, kdy ustoupila.