Jak oznámit rodině rozchod

To znám, taky to nemám ráda... jsem taktéž po rozchodu, naši to ví, ale např. prarodiče ne a není to vůbec příjemný, když dojde babička a ptá se, co ten můj apod...

To znám... z dřívějších dob... a nejvíc se v tom vždycky rýpaly kamošky... to bylo vždycky milion otázek... prostě až se tě zeptají ,co přítel-tak řekni třeba,že nevíš protože spolu už nejste...pokud je důvod osobní,tak si vymysli jinej důvod... nebo prostě řekni,že se o tom nechceš bavit... stejně jim do toho nic moc není

ahoj, jestli ti můžu poradit - taky mám za sebou docela hnusný rozchod a prakticky jsme u mé rodiny spolu bydleli, takže moje mamka mého ex brala skoro jako syna ... já to vyřešila rázně a rychle. Řekla jsem jen: "rozešli jsme se, je mi fajn, neptejte se na nic až budu sama chtít řeknu vám o tom". Naštěstí mám asi skvělou rodinu, protože opravdu poslechli a dali mi čas než se s tím sama srovnám. Myslím, že takové rychlé řešení je daleko lepší než pořád chodit kolem horké kaše a vymlouvat se, proč už k nám dotyčný nechodí, proč mám zarudlé oči od slz atd ... přeji Ti hodně štěstí a rychle "uzdravení"

Nápodobně... Ale stejně s tím časem budeš muset vyrukovat...

Ruměnko, to zní dobře... Právě mám pocit, že já sama od sebe nebudu schopná to oznámit... Nemám tolik síli. Spíš to asi vypluje na povrch, až se mě sami zeptají, nebo až jim přijde divné, že je víkend a já za ním nejedu a trčím sama doma. To budu muset posbírat hodně síly a říct tu jednoduchou větu "Rozešli jsme se" a už vidím ty výrazy... po 7 letech, kdy si všichni mysleli, že to skončí svatbou

Reaguji na Marmelad: 7 let už je hodně dlouhá doba, ale jsou vztahy, které se rozpadnou třeba po 15, 20 letech - to už je pak sakra těžké říct je KONEC ... zkrátka, jestli s tím nechceš přijít sama, tak tedy počkej až na to příjde řeč a pak stačí jedna věta, ale hlavně pokud se o tom nechceš bavit musíš to říct. Myslím si, že pokud máš normální rodinu a opravdu dobré přátelé nebudou do tebe šťourat a tahat to z tebe.

Reaguji na Marmelad:
Tak já už jsem skoro půl roku po rozchodu a taky jsem něco podobného řešila. Ze začátku jsem se to snažila utajit, protože jsem si říkala, kdybychom se ještě k sobě vrátili, tak ať zbytečně nešířím planý poplach... no nevrátili jsme se k sobě. Řekla jsem si, že to nikomu nebudu sdělovat a počkala jsem až na to naši zavedou řeč, proč nejsem s ním. Tak jsem jim jen suše oznámila, že jsme se rozešli. Samozřejmě vykulili oči a okamžitě přišly na řadu dotazy a tendence vrtat se v tom, což mi vůbec na náladě nepřidalo tak jsem je požádala, aby se mě na to neptali, že se tím nechci dál zabývat a tím jsem odbývala pokaždé, když na toto téma zavedli řeč. Dodnes neví, proč jsme se rozešli a myslím, že je to dobře. Nechci, aby mě kdokoli poučoval, kde jsem ve vztahu udělala chybu apod. U kamarádů je to to samé, taky maximálně řeknu, že jsme se rozešli, ale že se o tom nechci bavit. I teď jsem ještě po půl roce potkala kamarádku, která o mém rozchodu nevěděla - vždy mi přijde hrozně divné, když kamarádky dělají na mě smutné oči a říkají, jak jim to je líto a myslím, že taky pořádně neví, jak se mají na to tvářit - já ale o žádnou lítost nestojím, tak řeknu, že je to v pohodě a rychle se snažím zavést řeč jinam. No není to nic příjemného mluvit o tom s ostatními Jinak děda to třeba neví dodnes a vždy se mě ptá na přítele, tak si něco ohledně něj vymyslím je to děs

Holky, je povzbuzující, když vím, že nejsem jediná posera, která se tomu neumí postavit čelem a narovinu to říct

Reaguji na Marmelad:
To určitě nejsi jediná....taky to tak mám...sama nic neříkám, čekám dokud se někdo přímo nezeptá a pak odpovídám neutrálně, hlavně když je to ještě čerstvé...

Reaguji na Marmelad:

Rodina mi nevadí, první, komu jsem po tom šoku volala, byla máma. U ní jsem se hystericky vybrečela. Zbytku rodiny jsem to nějak oznámila, nerozpatlávala jsem to, spíš mě štvaly reakce typu - nebyl dost dobrej atd.
Horší to bylo s kamarády, to se člověk jaksi stydí, zvlášt, když dostane kopačky. Takže opět - oznámit hotovou věc, rozešli jsme se, detaily neuvádět, možná časem jednotlivcům...
Jinak přeju hodně sil, at to dobře zvládneš!

Já to mám tak, že jsem se našim nikdy s ničím nesvěřovala. Nemáme mezi sebou takovej ten "kámošovskej" vztah... Jsou to pro mě prostě rodiče, před kterými vždycky platilo "bacha psst, jdou naši"... jen aby se nikdy nic nedovzěděli... Ani nevím proč. Možná výchovou?? proto je pro mě teď těžké vyrukovat s tím, že svého miláčka (mého ex) asi už jen tak neuvidí

Reaguji na Marmelad:
No tak já se tatíkovi taky nikdy nesvěřovala, takže jsem mu to oznámila a tím to haslo. Takže bych to ve vém případě udělala stejně...

souhlasím s většinou, zvlášť, pokud mezi sebou nemáte úzké svěřovací vztahy, jak píšeš . . . prostě až si všimnou, že něco není jako obvykle (víkend, kdy jsi u přítele), a zeptají se - tak jim narovinu řekneš, že už spolu nejste a buď to utneš, nebudeš rozmazávat, a ne bo si o tom s nimi popovídáš - uvidíš, jak to budeš cítit. . .
já, když se rozcházela s přítelem, tak o tom věděla mamka, pak jsem jen řekla, když u nás delší dobu nebyl a já byla pořád doma, že prostě už ho nebudou vídat tak často a kdo ví, jestli vůbec . . . před zbytkem rodiny (strýcové, tety, babičky) jsem to ještě nějakou dobu tutlala, vždy si něco vymyslela, proč nemohl na rodinnou oslavu (práce, škola, a blablabla) - přiznala jsem to až po čase, a to už, myslím, bylo všem na 85 % jasné, jak se věcí mají . . .
přeju hodně štěstí a síly, ať se s tím rozchodem vypořádáš co nejrychleji a nejlépe

My když jsme se rozešli, tak mě večer vyzvedával taťka na nádraží a ptal se, proč s náma nejede ON, tak jsem mu řekla, že ON už s náma nikdy nepojede - chytrej tatínek, pochopil a na nic se neptal a pak to řekl mamce a maminka to vykecala celé rodině, takže to bylo v pohodě. Prostě si vyber jednoho člena rodiny, kterýmu nejvíc věříš a neboj se, že by to "nerozhlásil" těm ostatním, protože tyto informace se šíří velmi rychle.