Jak jste zvládli smířit se s tím že milovaného člověka už nikdy nebudete mít?

FateFa
Víš, ty nejsi šťastná, protože ses rozhodla být nešťastná, rozhodla ses utápět v téhle lásce-nelásce, kochat se v sebelítosti. Je neuvěřitelné, kolik lidí je dobrovolně nešťastnými. Štěstí je stav duše a když ty si neustále opakuješ myšlenky, že jsi nešťastná, že nikoho lepšího nezpoznáš, že už nikoho takhle milovat nebudeš, tvoje podvědomí tomu nakonec uvěří. A když pak někoho potkáš, tvoje podvědomí jedná tak, jak jsi ho "naočkovaka", čili vydá signál, že stejně nebudeš šťastná. Uvěř v to, že šťastná být můžeš a že ta pravá láska na tebe ještě čeká, uvěř tomu tak, jak nejvíce můžeš a dej do té víry opravdu vše, mysli pozitivně a vše se v dobré obrátí. Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být. Rozhodni se být šťastná a budeš šťastná.
Kdysi jsem se taky kochala v takové zapeklité lásce, dnes můžu říct, že mě snad i bavilo trápit se kvůli němu, sama jsem si zahrávala se svým štěstím. A když jsem pak ve svých myšlenkách otočila, začala jsem přemýšlet pozitivně, našla jsem skutečnou lásku.

Karolyn

tak to bylo dost trefný

..kdo nezažije, ten nepochopí..ale karolyn to napsala hezky..musíš jít dál, takový je hold život se vším dobrým i špatným, co nám přinese..

Karolyn: to co jsi mi napsala je úžasný, děkuju!! Chci hrozně věřit tomu, že bude jednou všechno dobrý a že budu šťastná...zatím si to neumím představit a máš pravdu v tom, že jsem se prostě "rozhodla" být nešťastná, ale když ono to moc bolí...ten pocit, že už NIKDY nebude můj a že ho má jiná...já ale věřím na osud, že něco je proto, že to tak má být a nám dvěma to nebylo holt souzeno...těším se na to, že bude líp, protože sobecky přiznávám, že já si to přece už zasloužím

Jsem jsem teď v práci na noční (v nemocnici) a musím se někomu vykecat.Je mi 22 let a od svých 16ti jsem trávila skoro každý den s mužem(33),který má přítelkyni.Chodili jsme spolu na obědy,večeře,pomohl mi (ne finančně) se před rokem osamostatnit,zařídit můj nový byt.Nikdy bych to už neudělala,stydím se za to a plakala jsem za tu dobu tolikrát,že ty krásné společné chvíle za to asi nestály.Minulý týden jsem sebrala odvahu a ukončila to.Je mi smutno...už se ale nevrátím.No a právě teď je se svojí přítelkyní na Moravě,někde ve vinném sklípku a našel si čas napsat mi sms "Jsi p... a stejně zůstaneš sama,myslel jsem,že mi bude smutno ale jsem ůplně v pohodě". Vím, že tohle ukázalo něco o jeho charakteru,ale byl to nejbližší a nejhodnější člověk, kterého jsem měla.Teď nemám chuť na nic,je mi tak hrozně jako nikdy...

no tak to asi tak uplně v pohodě není,aspoň vidíš že jsi udělala dobře!Je to velký zklamání,ale lepší než s takovým člověkem trávit další krásný roky

Tak tohle přesně cítím já, a je to tak hrozný že to nejde popsat...já to mám sice čerstvý ale když si představím že patří jiné tak šílím, brečím, nevím co dělat...klepu se, buší mi srdce...a to mi stačí jen to že si přidal na facebooku nějaký holky... s těmi pocity je to hrozný

a tohle na mě taky sedí úplně na sto procent bylo mi hrozně a pořád je tak že mám pocit že umřu... ale aspon vím že v tom nejsem sama

petuliinka17
A když si třeba představím, že se jí dotýká a miluje se s ní....že všechno co prožíval a dělal se mnou ted má nějaká jiná...a kolika věcí jsem si ve vztahu s ním nevážila u ubližovala mu...dala bych všechno za to moct vrátit čas! Ale lásku si člověk nemůže vynutit, ta bud je nebo není. Jediný, co si ted přeji, je zapomenout a umět se znovu zamilovat...protože tento cit už nějak v sobě nemám..
.Anetaa
nikdo ti v tomto nemůže pomoci, člověk si tyto věci musí vyžrat až do dna sám...i když mě to vykecat se na omlazení a slyšet různé názory trošku pomohlo...hlavně ten pocit, že v tom nejsem sama. Buď silná...tohle si vždycky říkám taky, teda až potom co hodinu probrečím a hlavně, je tě škoda na to, aby jsi byla druhá!!

FateFa
Tak já tě naprosto chápu a vím, o čem píšeš. Mám za sebou takovou zkušenost a trvalo mi deset let, než jsem se dokázala odrazit (a není to tak dlouho). Nebyla jsem nikdy typ, který se bezhlavě zamilovává, dokonce jsem měla takové přiblblé názory jako - není možné žít s jedním chlapem celý život, na světě je takových parádních kousků.. A pak jsem dostala přes čumák - ve třiadvaceti jsem potkala člověka, z kterého jsem zešílela - o dost starší, silně charismatický, zdravě sebevědomý muž, zábavný, se smyslem pro humor. Fascinoval mě snad vším. Takový ten PAN BOŽSKÝ.. Přpadalo mi, že jsem snad celý život žila jen proto, abych ho v danou chvíli potkala. Byl to však svým způsobem velmi komplikovaný člověk, vztah-nevztah (naprosto bez perspektivy) trval s přestávkami celých deset let. Stokrát byl konec, dokonce mi neuvěřitelně ublížil (a ne jednou), a pak jsem ho zas uslyšela v telefonu, polechtal mi bránici a já šla do kolen. Mí blízcí nad tím stále kroutili hlavama, kamarádky mi říkaly neuvěřitelná "moudra" - jako, že ho chci, protože vím, že ho nikdy nebudu mít a blabla.. Pak už jsem došla do fáze, že jsem věděla, že musím hledat nový vztah, že tohle mě zničí, ale jaksi jsem se nedokázala do nikoho zamilovat. Samotnou mě to štvalo. A znám tvé pocity, že představa, že ho už nikdy neuvidím, je neskutečná. Jenže jestli můžu radit, pokud víš, že už se váš vztah nedá vrátit, tak ho budeš muset násilně od sebe odstřihnout - nebrat mu telefon, nejlépe si i změnit číslo (to jsem já udělala). Bylo to jako absťák, když přestaneš brát drogu - je ti zle z toho pomyšlení, že "UŽ NIKDY" (připadalo mi, že on je tak samozřejmá součást mého světa, že jeho zmizení prostě není možné - je to jako, když bych přišla o část sebe samé), ale věř, že když toho dotyčného nebudeš mít na očích, neuslyšíš ho, nebudeš o něm nic vědět, přejdou tě i ty představy o tom, co a s kým zrovna teď dělá (tyhle "vidiny" také znám..). Já v rámci posledního (a věřím definitivního) absťáku letos v lednu například vybrečela jezero, vychlandila tolik Becherovek, že by mi na ně měly dávat zkaznickou slevu a napsala sbírku o 33 básničkách plných smrti, nešťastný lásky a marného života.., Po pár měsících se to zlepší. Já k tomu krkolomně po různých neúspěšných pokusech dospěla fakt až po těch 10,5letech (a opravdu jsem se během té doby snažila odpoutat hodněkrát, ale nešlo to). A také vím, že jakmile bych ho nyní třeba jen potkala ("dotkla se drogy"), tak "v tom" pojedu zase.. Takže v rámci zachování mého zdravého rozumu vážně doufám, že mi už nikdy nezkříží cestu..

Jo, a ještě doplním - ten pocit, že "k sobě patříme" jsem si nesla také celou dobu. Takový pocit sounáležitosti jsem neměla nikdy s nikým. Dokonce mě v tom přiživila ještě jedna kartářka/astroložka, páč mi sama od sebe o tomhle vztahu něco říkala (aniž bych jí cokoli vyprávěla) a pak dodala, že tam cítí něco karmického, jakoby pouto z minulého života.. No voda na můj mlejn, já to pochopitelně cítila také (teď už vím, že nemám věřit kravinám..).

Aristes
Můžu vědět, proč to nebyl vztah "se vším všudy?" V čem to bylo komplikované? nevím, jestli to sem chceš vůbec napsat, asi to vyvolává jen smutné vzpomínky...ale ráda bych to věděla. 10 let je dlouhá doba, chtěla sis ho vzít, mít děti?

Aristes
Hele to je jako bych viděla samu sebe v osmnácti. Úplně to samé v bleděmodrém, akorát tam nešlo o jeho kamaráda, ale mého kamaráda. S tím tehdejším přítelem to skončilo, když mi bylo devatenáct a bylo to ke konci hodně na ostří nože. Hádky atd. na denním pořádku. Nebyla jsem do něj zamilovaná, šlo jen o zvyk, takže jsem byla z toho rozchodu taková rozhozená, ale trvalo to jen asi týden a pak mi spad kámen ze srdce a byla jsem strašně vděčná, že s ním nejsem a doteď toho nelituju a věřím, že ani litovat nikdy nebudu, protože na mě čekalo něco mnohem lepšího.

FateFa
Zhruba to bylo asi takhle - když jsem ho poznala (a je fakt, že ve třiadvaceti jsem byla naivní trubka), tak on byl rozvedený, ale snad měl nějaký vztah (s vdanou ženou se dvěma malými dětmi), takže mě to bylo předkládáno tak, že ho to neuspokojuje, ale ona pro něho hodně udělala, takže musí najít vhodnou příležitost, jak jí to sdělit. Tak tohle byly první ze lží, které provázely celých deset let. Komlikované to bylo jednak jeho alkoholismem, jednak jeho promiskuitou (fakt se na něj lepily ženy od 18-50, i známé herečky..). Prostě to celé probíhalo tak, že on se vždy nějak zjevil, nakecal mi, že chce být se mnou, že k sobě patříme, ale pak se vždycky po určité době nějak "ztratil" (a já ho nikdy neuháněla, nevyptávala se, co se děje, jen jsem si někde v koutku brečela a čekala na telefon) a pak se zjevil, okecal to a já věřila všemu. Když se na to kouknu z mých nynějších skoro pětařiceti, tak nyní chápu, že jsem vlastně nikdy nebyla jeho vztahem (z jeho strany), že vždycky měl jiný "hlavní" vztah a já já byla jen dopľňkem, ve chvíli, kdy měl v tom kterém vztahu problém - to já ale nevěděla, mě to vždy bylo předkládáno tak, že já pro něj hodně znamenám, ale přestal se se mnou stýkat, protože jsem udělala něco špatně, řekla jsem něco špatně a tím ho naštavala atd.. Pak už jsem to začala brát tak, že si vnitřně musím uvědomit, že s ním to nikam nevede, takže s ním nebudu spát, ale budu ho mít jen jako kamaráda - jo, to byla taky pěkná kravina. On navzdory všem těm příšerným vlastnostem k nafackování je totiž vážně člověk, kterého mám pod kůži a když se ke mně chová výborně, tak vnitřně taju. Takže jsem s ním v určitých dobách nic neměla, ale nedokázala jsem si pomoct, (žrala jsem ten jeho smysl pro humor a životní elán), takže mi to uvnitř blokovalo zamilovat se do něhoko jiného - každý byl proti němu nudný a moc hóóódný atd. Prostě jsem s ním nakonec zase skončila v posteli a pak se zase trápila, protože se zaháčkoval jinde a tak furt dokola... No normální slepice, která si do doby, než poznala tohohle exota, myslela, že brečet a trápit se kvůli rozchodu s klukem, je blbost. Ještě bych doplnila, že ty jeho - jak píšu "hlavní" vztahy nebyly, aby si někdo nemyslel, něco, co bych já chtěla rozbít - prostě např. my jsme se spolu stýkali, já byla šťastná, pak se odněkud vynořila jeho dávná láska, on si s ní znovu začal, mě jaksi někde zapomněl, jí si vzal (takže já se stáhla zpátky), pak mě skontaktoval a vysvětlil mi, že se se mnou musel rozejít, páč jsem proti němu moc mladá a on by neunesl, kdybych ho opusila, proto si radši vzal ženu o dvacet let starší než já, ale mě že osudově miluje.. BLA, BLA, BLA. Já mu to sežrala a znovu se vrátila do toho kolotoče.. No, navzdory všemu je to stále moje droga, kterou už nikdy nesmím potkat..

Jo a ještě jsi se ptala na to, jestli jsem di ho chtěla vzít a mít s ním děti - STRAŠNĚ, ale nikdy jsem mu nic takového nevnucovala. On byl pro mě opravdu ten člověk, o kterém můžeš s čistým svědomím říct, že kdyby byl například po jakékoli nehodě nebo nemoci a já ho musela přebalovat, tak mi to nevadí - u jiného svého předchozího partnera, jsem to tak upřímně říct nedokázala..

Aristes
No tak to sis opravdu užila hodně trápení. Skoro to i vypadá, že Tě hodně zablokoval, i pokud jde o možnost nového vztahu. Hezky jste se doplnili, hodná, chápává holka, která se na nic neptá a je vždycky v záloze, stále doufající, že mu docvaká, jaký je pro něj poklad, a chlápek se sebepojetím, které je "zavěšeno" na tom, že mu žádná neodolá. Takového zranění se budeš zbavovat dlouho, snad by Ti pomohlo zdravé náštvání. Ale opravdu hodně velké!