Dvě generace pod jednou střechou

Ani se Ti nedivím, nezávidím. Ale pokud si budete rozumět, což možné je, tak je to o kompromisech, celoživotně.

už 18 let bydlíme v domě s rodiči, máme samostatné patro kde je všechno, ale máme společný vchod, chodíme přes obytnou chodbu rodičů a pak máme společný sklep a zahradu. Občas se nějaké nesrovnalosti vyvrbily, ale musím uznat, že ve většině případů měli rodiče pravdu. Nestěžuji si, do ničeho nám nemluví, můžeme si ve své půlce dělat co chceme a na zahradě taky. Třeba týden se s nimi vůbec nevidím a k nám nahoru nepřijdou třeba ani jednou za celý měsíc.
Když už se takto bydlí, musejí se vždy udělat nějaké kompromisy. Já se nerada hádám a tak spoustu věcí neřeším, jako např. to, že v zimě se dost přetápí. Říkám si, jsou už starší a mají rádi teplo, tak se to musí nějak přežít.
Kdybych se měla rozhodnout znovu, tak určitě je lepší když bydlí každý sám, ale vše má svá pozitiva a svá negativa. Nikdy jsme neměli problém někam večer jít. Dali jsme děti spát a věděli, že kdyby něco, že jsou o patro níž rodiče.
Dům je jednogenerační, jen trochu upravený aby v každém patře byla kuchyň a koupelna se záchodem tam byly.

pod to se můžu podepsat

Jj, to znám.. žiju pořád u rodičů (teď už i s přítelem) a moji rodiče žijí celý život u taťkových rodičů. Takže teď jsme tam v podstatě už 3 generace.. Kompromisů je samozřejmě hodně, na druhou stranu bych řekla, že jsme k sobě tolerantní.. ani to jinak nejde.. A mamka se chová celý život super, vůbec neřeší nějaké jejich připomínky, dělá si všechno podle sebe, ale i jim pomáhá - žijeme na vesnici, tzn. pole, dříve zvířata, atd.. hrůza.. Ale mamka to teda zvládá bravurně na to, že určitě touží po svém soukromí a klidu.. Moji rodiče si teď staví domek, ale hodně velký (podle mě spíš chyba). A počítají s tím, že si tam vezmou zase prarodiče.. Teď už je doba taková, že to zdraví už opravdu tolik neslouží a budou odkázaní na něčí pomoc.. to už jsou z větší části teď. A náš starý domek chtějí rodiče nechat mě kvůli stavebnímu místu - opravovat nemá smysl, chceme stavět nový. Abych nezapomněla, mám ještě 2 ségry, mladší, obě bydlí doma.. Takže vím, co je to vícegenerační bydlení a v žádném případě nedoporučuju! Těším se, až budu mít něco svýho a vztahy s rodiči i prarodiči se urovnají..

Nikdy. Hawk.

Tinkalinka
Nečekej, že se něco zlepší, jestli ti to vadí už teď, lepší už to nebude, věř tomu, naopak to, co ti vadí, se bude jenom prohlubovat. Jsi mladá, sice jsi tam už investovala, ale určitě není pozdě myslet na vlastní bydlení a tohle brát jen na přechodnou dobu.
My takhle bydlíme v dvougeneračním domě 14 let a považuju to za největší chybu, co jsem kdy udělala. Máme společný vchod - předsíň, jinak vše samostatně, přesto ta ztrátu soukromí hodně cítím. Někdo tady zmínil výhodu hlídání dětí, to je taky diskutabilní, protože při takovém soužití je to hlídání "pořád a nikdy" . V podstatě neznám ten pocit, kdy dáte děti k babičce (třeba na víkend, prázdniny) a máte klid, prázný byt. Navíc u nás je ta nevýhoda, že rodiče nikdy nikam neodjíždějí, žádná dovolená, nic, maximálně nějaké jednodenní výlety, takže jsou tu vlastně neustále, ono to vypadá jako nepodstatně, ale ten pocit, že vlastně nejste nikdy sami....
A jak jsi psala o tom pořádku, to znám taky, je to věčný boj, každý si to představuje jinak, to samé zahrada.
A to přitom my spolu vycházíme celkem dobře, žádné naschvály nebo něco podobného, můj muž má s mými rodiči také výborné vztahy. V podstatě si ničeho nemluvíme navzájem, nějaké stavební úpravy jsme si také mohli udělat. Ale přesto...takové soužití sebou nese tolik omezení, že kdybych se znovu rozhodovovala, tak bych do toho nikdy nešla.

no prostě nic moc

Tak já taky přidám svou kapku do mlýna. Bydlím s manželem a dvě dětmi s rodiči. Máme každý svůj byt jen společnou chodbu obytnou, zahradu a dvůr. Byla jsem vychovávaná, že barák bude můj tak mě ani nenapadlo, když jsem se vdávala, že bych šla někam jinam. Postavili jsme si 1 patro dali do baráku spoustu peněz. Ze začátku to bylo v pohodě. Mám rodiče ráda, vycházím s nimi na výbornou, ale vždycky se něco najde. Neumyté schody bouchání dveřma, kluci křičí na dvoře pod oknama, když zrovna chce mít babička klid.Návštěva musí po chodbě potichu aby náhodou někoho nevzbudila. Neuklízí kluci po sobě...... Jsou to maličkosti, které se dají přejít ale někdy se to tak nakupí, že kdybych měla ještě jednou na výběr tak jdu hned do paneláku ikdyž jsem byla do teď zásadně proti. Nehledě na to, že po 12 letech společného bydlení si stále manžel nezvykl, doma se cítí jen u nás v bytě ale na zahradě nebo na dvoře ne. Nemůžeme si vykopat na zahradě díru, protože ji tam chceme, nemůžu si koupit keř a dát ho na místo které se mi líbí. Musím jít vše zkonzultovat, ale z druhé strany se nikdo neptá jestli ten keř se mi tam líbí. Hádky u nás neprobíhají jen ty, které pročistí vzduch. Jsou to maličkosti, ale říkám ZÁVIDÍM všem co bydlí SAMI. Nehledě na to že mě to skoro stálo manželství....

Jak vidím, je to všude stejné, myslím, že nikdo, kdo by s takovým bydlením spokojený neexistuje. Možná někdo, kdo mě zná, by nás mohl vydávat právě za takový případ, kdy to výborně funguje, protože ono to totiž tak navenek vypadá, jenže já vím svoje... Možná jsme byli i příkladem sousedovic rodině, kdy viděli, jak to u nás vypadá ideálně, mají také dvougenerační dům, jedno patro prázdné, tak se k nim jedna z dcer nastěhovala z paneláku, zkrátím to, vydrželi rok a pak šli rychle zpátky, navíc to narušilo i vztah, který se rozpadl..

Přesně tak kdo to nezná tak to tak černě nevidí. Vidí to, že si rozumí s rodiči, tak proč by s nimi nemohl bydlet a nemělo by to fungovat. Ale opak je pravdou. Ono to sice funguje, aspoň na oko, ale neznám nikoho kde by to bylo ideální a perfektní.

Ahoj, tak taky něco přidám. Já bydlím s přítelem dva roky u jeho rodičů v domě. Taky máme vše svoje, pouze vchod a chodba je společná. Každopádně si myslím, že i kdyby jsme měli každý svůj vlastní vchod, tak ani potom to o nic lepší nebude.
Jsem mladá, mám 22 let a přítel 26, takže celý společný život před sebou. Ze začátku jsem žádné problémy neviděla, byla jsem ráda, že můžeme bydlet spolu a vůbec jsem neřešila kde. I když teď si uvědomuji, že ty problémy tam byly už na začátku. To bylo: takovou barvou obyvák nemalujte a to je drahý, to si nekupujte atd. no stejně jsme si to vždycky udělali podle svýho a na jejich názory nebraly ohled.Potom se to stupňovalo jako kam jdete, kde jste byli a když u nás někdo byl na návštěvě, tak vylezli mezi dveře aby si toho dotyčného pořádně prohlídli atd, ale to dělají doteď, to je potom aspoň trapas před tou návštěvou. A nejhorší na tom je to, že to ani není přítelova maminka, ale je nevlastní, takže macecha, ale pořádná.
Každopádně už asi rok vím, že tady bydlet nechci a nebudu.Chceme si s přítelem koupit byt, ale máme dost malý příjmy, tak musíme alespoň něco málo našetřit než se do toho vrhneme, ale doufám, že nejpozději příští rok to bude. Dochází nám totiž auto a ještě dřív než byt musíme koupit auto, takže nás to pozdrží, ale rozhodně chci odsud pryč, protože vím, že díky přítelovým rodičům tady šťastná rozhodně nejsem.
Nejhorší bude jim to oznámit až to bude aktuální. To asi nepřežijou......