Dvě generace pod jednou střechou

Tinkalinka
asi tě nepotěším, neznám jediný případ, kdy by to fungovalo, a to i v případě, že všichni spolu dobře vycházejí, nedělá to dobrotu, tak jaksi skrytě. Vím přesně o čem píšeš, za začátku dobrý, ale pak se začnou projevovat ty negativa, nespokojenost, myslím, že jsi na to ale přišla docela včas. Osobně bych pro tebe měla jedinou radu, dál doma už neinvestovat a šetřit na vlastní bydlení.

také neznám jediný fungující případ a sama za sebe říkám dvě generace pod jednou střechou = průs**švih. Měla jsem to přesně jako ty, rodiče v přízemí, my v patře, vše vlastní, jen chodba společná. Sice mi mamka nabízela vlastní vchod, ale věděla jsem, že s rodiči prostě bydlet nebudu, tudíž nám to přišlo jako zbytečná investice. A jak říkáš ty, návštěva musí projít chodbou, kde jsou poházené boty rodičů, pak se potkají s mamkou zabalenou v ručníku odcházející z koupelny, a není nic příjemnějšího, když jsme se s přítelem milovali, mamka stála na schodech a křičela, jestli si s ní nedáme kafe... Prostě i kdyby byl vlastní vchod, nikdy se k nám rodiče nebudou chovat jako k sousedův a já nechci, aby měli přehled o každém mém kroku. Ono stačí, že babča, tedy máma mamky, vidí rodičům na zahradu a kdykoliv oni někam odjíždí a babi zahlídne auto, tak jim okamžitě volá, kam jedou a když to nezvedají oni, burcovala mě, co se děje. Řekla jsem dost, s díky odmítla barák, který mi naši sice chtěli odkázat, ale i kdyby byl můj, já bych neměla to srdce je vyhnat a s nima pod jednou střechou nikdy. Budujeme si s přítelem vlastní a je nám mnohem lépe

Ahoj, bydlím v domku, který má 2 bytové jednotky, 2 vchody , okrasnou zahradu, zahradu, sklep.... Bydlím tady s manželem, opravujeme druhou bytovou jednotku, kam se chceme stěhovat už příští týden a pak předělat tuto bytovou jednotku, aby se sem mohla nastěhovat tchýně, která má 73 roků a bydlí ve 3p bez výtahu. Problém je v tom, že jsem se s ní minulý týden slovně chytla, a vnitřně cítím, že ji tu nechci. Říká mým čivavám smradi, po jejím vařením mám nechutně špinavou utěrku, která po vyprání vypadá jako zapraný hadr. A to poctí slovama, že mám ...tak špinavé utěrky, že je vezme domů vyvařit! A v neposlední řadě měla 3 infarkty, takže jí nemůžu nic říct,aby se nenafoukla. Kdybych věděla, že bude takhle nepřijemná , nesvolila bych , aby jsme koupili takhle velký dům. Manžel ji chtěl z důvodu, že se o ni jednou bude muset postarat a tak at má aspon svoje bytové jádro. Jenže já si myslela, že sem přijde až nebude moct a ne za měsíc !
Tinkalinko :
Nastínila jsem ti můj příběh, nevím, jestli ti to pomohlo, ale kdybych to mohla vrátit zpátky, tak budu chtít bydlet sama. Jsem za to, že každý by měl mít svoje soukromí, a co se doma uvaří se taky doma sní. Tzn, že když něco řeknu v budoucnu nahlas manželovi, tak už ted vím, že jeho matka jako ochraňovatelka,mu bude pořád foukat do prdelky.
A co víc, tak vzhledem k tomu, že jsem těhotná , tak po mě chce, abych dala v budoucnu dítěti pouze hadrový plíny, no co su magor ?
Vím, že to bude těžký, zvlášť , pokud jsi do toho nacpala peníze. rozmysli se.
A pokud jsou mezi Vámi 20ti leté rozdíly, tak si spočti, že rodiče tu bývají i do 90 let...
A to doufám, že nejsi hlučná u sexu, protože v dvojdomku, jde slyšet každý prdutí.

Ahoj, taky bydlím v domě s babičkou. Mám pro sebe patro, jsou to 2 bytové samostatné jednotky. Bydlím takto už 14 let. Barák jsem od prarodičů odkoupila, vyplatila příbuzné, jsem tedy jedený vlastník...a přesto mě ta nemovitost stála manželství a chuť do baráku investovat a nějak ho vylepšovat. Ze začátku to byla paráda, byli jsme k sobě velmi tolerantní. Ale problémy se vyhrocovaly. Ex manžel začal něco dělat na zahradě a babička za ním stála...a že by to dělala jinak, že ona má jinou představu atd...až se jednoho dne muž sebral a už to nemohl vydržet. Já si nenechám nic líbit, ale funguje to takto...já něco začnu dělat, zaplatím to a musím při tom vyslechnout přednášku. Pokaždé se ozvu, že si to udělám dle svého, ale babi začne brečet a citově mě vydírat. Je mi 35 let a babi mi vzala veškerou chuť investovat do společných prostor. Občas dostanu chuť a něco vylepším, ale vrátím se např. z práce a nemám u vchodu květináče s květinou, je přemístěná jinde. Na Vánoce jsem pověsila věnce ke vchovu, babi je sundala bez mého vědomí atd... Jinak je to milá paní, pomáhá mi s hlídáním syna. Ale kompromis společného bydlení je natolik velký, že mě to vysává. Ona mě vysává...Takže pokud bych stála zase na startovní čáře a měla volit zda bydlet s někým (rodiče či prarodiče) či sama...volím SAMA. Mohou to být miliónoví lidé, ale nikdo nechce měnit své zvyky. Oni ten barák opečovávali celý život a tak cítí, že všemu velí...přidávají se i manýry způsobené věkem a celkově je to unavující být "pod ostřížím zrakem" někoho jak žijeme a bydlíme...

maky29
to bylo moc hezky napsané, hlavně ten konec. Ač má člověk svojí rodinu rád sebevíc, problém nastane v momentě společného bydlení. Klidně budu za rodiči jezdit každý týden, klidně obden, ale bydlení ne-e

To je velice individuální.
Já kdybych žila se svým tchánem a tchyní pod jednou střechou, tak jsme s manželem dávno rozvedení (oni bydlí naštěstí daleko, přes 200 km od nás, takže veškeré jejich snahy nám zasahovat do života a do výchovy dětí se míjejí účinkem... ). Teda můj manžel se naštěstí staví na moji stranu, ale kdyby na něj jeho rodiče měli větší vliv z důvodu bydlení pod jednou střechou, bylo by to hooodně náročné.
Příklad za všechno - zvažujeme odklad našeho dítěte do školy (z důvodu výslovnosti, hravosti, plačtivosti v banálních situacích atd.)... tchán s tchyní se ostře staví proti tomu - berou to jako naši neschopnost, jako naši prohru, prý odklad potřebují jen hloupé děti a naše dítě přece není hloupé a nutí mého manžela, aby jim dal naše dítě k nim - aby prý chodilo u nich do školy a oni nám prý ukážou, že naše dítě na to má ... (navzdory doporučení pediatra, učitelek a ředitelky MŠ a písemného vyjádření psycholožky). To, že by dítě kvůli nim vyrůstalo bez rodičů a sourozence, to je jim úplně jedno, to je pro ně banalitka (loni bylo naše dítě u nich na prázdninách na několik týdnů a poslední týden už tam nemohlo vydržet, jak se mu stýskalo...).
No, nedovedu si představit bydlet s nimi pod jednou střechou...

Ale je to velmi individuální. Co člověk, to jiný názor. V každém případě si to klidně prober s psycholožkou a ta podle Tvého konkrétního případu může nestranně posoudit, kam se to bude ubírat. Záleží totiž hlavně na tom, jestli jsou obě strany schopny dělat nějaké kompromisy. A taky jsi v lepší situaci z důvodu, že se jedná o Tvé vlastní rodiče. Otázka je taky, jak si bude Tvůj budoucí drahoušek s Tvými rodiči rozumět.

Tak tohle jsem měla s tchánama taky! Říkali mi, že dítě se pak nenaučí chodit na nočník a bude upřednostňovat papírové plínky. My jsme teda trochu s tím u dětí problémy měli, takže jsme to měli od tchánů pravidelně na talíři, jak oni mají pravdu, a jak my ničemu nerozumíme...

Uááá, tak to je přesný. Můj tchán si s Tvojí babičkou může podat ruku!

i moji tchánové jsou jinak milionoví lidé (pokud nejde o prosazování názorů a úpornou snahu nám měnit život)

Neny
asi tak nějak teď žiju.
zatím bydlíme odděleně ale rodiče přítele se k nám budou stěhovat do vlastního domku který bude propojený chodbou s naším bytem. poslední dobou se cítím stejně. začínám mít ponorku a to tam ještě nebydlí. jinak jsou milionový

Kdo to nezažil, tak to nepochopí. Tu frustraci, kdy vyjdu na zahradu a během 5ti minut tam je babička. Stoupne si opodál a kouká. Já se jí zeptám, zda něco potřebuje. Ona že nic a dál stojí. Zhodnotí situaci a začne mluvit...že tento postup se jí nezdá, že ona by to udělala jinak...a končí to tím, že já se ozvu a babička rozzlobeně odchází a při první příležitosti si postěžuje v širokém příbuzenstvu.

A to jsou momenty, které mi zvyšují krevní tlak...bohužel to nemá řešení. Pohádala jsem se s ní do krve, snažila se to řešit u dortíku v klidu, poprosila o pomoc moji mamku, ať promluví s babičkou...nic, házení hrachu na zeď. Ta babka je prostě splachovací a opakuje své chování dál a dál.

Dřív jsem s rodiči bydlela pod jednou střechou i s babičkou a dědou. Mamka mi vždycky říkala, že nikdy nedovolí, abych v budoucnu se svým partnerem bydlela s nimi a dopadla jako ona. Málo soukromí, hádky kvůli blbostem, věčné kritizování... Teď už babi a děda nežijou a já několik let bydlím s přítelem v jiném městě, naše vztahy s rodiči jsou díky tomu perfektní, nedá se to vůbec srovnávat s tím, jak to měli moji rodiče v mém věku. Naši jsou rádi, že mají svůj klid a pohodu. Bydlení v dvougeneračním domě fakt nedoporučuju, jedině jako provizorní řešení, ale na trvalo nee.

Jednoznačně samostatné bydlení.

Je to šílený pocit, já Ti moc moc rozumím. Já tohleto zažívám od doby, kdy jsme s manželem stavěli barák a pokračuje to vměšováním se do výchovy a vedení dětí.
Když to řeknu nehezky, tak oni hledají problémy tam, kde nejsou a zbytečně tím člověku ztěžují život.