Dá se dlouhodobě žít s mrzoutem?

Reaguji na Merrisska: Ale je rozdíl, jestli Ti bude vadit, že drobí v posteli, nebo že Ti nevěnuje tolik času a pozornosti, kterou potřebuješ. (A všimni si, že píšu potřebuješ, ne chceš. Protože z Tvých příspěvků jí opravdu potřebuješ z životu...)

Pochybuješ o tom, že existuje, protože pochybuješ sama o sobě mi přijde. Ten můj taky není vzor všech ctností, ale ty jeho chyby dotvářejí jeho osobnost, takže je beru tak, jak jsou. Dnes není nic, co by mi na něm vadilo.
Chápu, že v dnešní době je těžké najít někoho normálního, ale já pořád věřím, že někde tací jsou. I pro tebe.

Přesně nad tím právě přemýšlím a tento názor sdílím. Nechci se totiž přizpůsobovat více než je zdrávo a říkám si, že jakmile už to přeteče přes tu mez tak to nechci už lámat přes koleno. Na druhou stranu si říkám, že by mi chyběl a jiné bych ho pak třeba záviděla. Páč třeba i ve společnosti je takový, že vás hladí, hezky o vás mluví a tak.. Tak si pak vyberte Ale tu samotářskost, to je teda boj.

Máš pravdu. Ono vysvětlení, že většina chlapů, co zabezpečuje své ženy, je také často pryč a nevěnuje tolik času ženě, by mi asi taky nemělo stačit, že.

Tak já také nejsem vzor všech ctností, myslím, že to se mnou taky nemá úplně jednoduché mnohdy

Reaguji na Merrisska: To musím přiznat i u sebe ale po 6 letech už víme, jak na sebe máme reagovat. Už při pozdravu pozná, že mi má dát jen pusu a napustit vanu a klidit se. Někdy zase, že potřebuju obejmout, nalít skleničku vína a vyslechnout. Totéž i u něj. I když takovou symbiozu jsme si museli časem vybudovat. A funguje to, ťuk, ťuk, ťuk...

no, to možná vyznělo trochu jinak než jsem myslela , když se s přítelem třeba týden nevidíme, protože je někde pryč třeba služebně, tak bych se taky neobešla bez denodenního kontaktu přes sms, telefony, icq atp. ale když je normálně doma, tak mu do práce nevolám, pokud to není nutné, občas si napíšeme sms, ale to je vše...

ale jinak samozřejmě jde o to, že Merrissce to nevyhovuje, takže si o tom může s přítelem promluvit plus se zamyslet, jestli je tohle schopna tolerovat a podle toho se zachovat...obecně si myslím, že chování jejího přítele není nijak zvlášť špatné, ale na vztahy se nedá používat slovo "obecně", takže je to jenom na ní, co je pro ni ještě přijatelné a co ne...

Podle mě se to dá, ale záleží i na tvojí povaze. Třeba já jsem taky spíš takový individualista, jsem ráda sama nebo jen s přítelem a společnost ostatních moc nevyhledávám (občas mám chuť se jít někam pobavit, ale to jen párkrát do roka). Můj přítel je daleko společenštější než já, má spoustu kamarádů, pořád s nima něco plánuje (většinou pivo nebo posilka) a moje povaha mu nevadí, protože mně nevadí, že někam chodí a jemu nevadí, že tam má jít sám. Prostě on jde s přáteli na pivo a já si doma čtu a jsme oba spokojení (on chápe, že mně se nechce a já chápu, že jemu se chce).

U vás je ale problém v tom, že ty bys byla nejradši, kdyby chodil všude s tebou (nebo skoro všude) a tam právě nevím, jestli se dá dosáhnout toho kompromisu, co jsme dosáhli my. Možná pro tebe bude lepší, najít si někoho společenštějšího.

Ahoj, já jsem přesně ten typ, který nepotřebuje s druhým člověkem trávit 24/7 ale nenazvala bych se mrzoutem mám strašně ráda společnost, ale přesto hodně častý kontakt (s přítelem) ve mně vyvolává pocit, jako kdyby mi někdo chtěl vzít moji svobodu, je to jako když se kolem tebe začíná stahovat smyčka. Potom začínám "lapat po dechu" a vztah ukončím. Protože ten druhý chce se mnou být pořád a já s ním sice strašně ráda trávím svůj čas, ale chci si nechat i prostor pro sebe. Možná až najdu opravdu toho "pravého" tak tyhle pocity samy zmizí.... Těžko se to vysvětluje

Já to měla takto. Měla jsem 3 roky přítele, který chtěl být se mnou v kontaktu. Né že by mě chtěl nějak hlídat, jen to co cítil, tak potřeboval dát najevo. První rok mi skoro každý den psal (FB, skype,… , jak moc mu chybím, jaká jsem skvělá, později jak moc mě miluje… Z mé strany to nebylo tak intenzivní. Měla jsem ho moc ráda, myslela jsem na něj neustále, ale nebyla jsem na to vypisování. Později se přizpůsobil a už mi nepsal tolik, nevolal. Když za mnou třeba o víkendu přijel, tak jsem cítila, že se něco děje.. byl pořád chladný, ani mě pořádně neobjal, prostě jsem na něm viděla, že už by jel nejraději domů. Pořád jsem se ho ptala co se děje, ale on že nic. Tak jednoho dne, po teď třech letech za mnou přijel a řekl mi, že už mě nemiluje. Že už to z jeho strany vyprchalo, asi protože já jsem to neopětovala. Že ani neví přes týden jak mi je, jak se mám atd. Teď postupem času když se za tím ohlédnu, tak mě mrzí, že jsem přišla o tak báječného chlapa, který by pro mě udělal co by mi na očích viděl! Protože jsem mu nedávala dostatečně najevo, jak ho miluju. Teď už to nejde vrátit zpátky, protože má asi rok někoho jiného a určitě se mají krásně. Já měla teď půl roku jeden vztah, ale ten byl strašný. Takže vám můžu říct, že hodní chlapi se dnes hledají opravdu těžko. Tak hodně štěstí a ať to dobře dopadne!

To ti řekl až při rozchodu jo? Měl říct dříve co mu vadí.

Já si myslím, že to nebylo tím že bys mu nepsala, spíše se ti jen na tohle vymluvil.

Psaním na FB a emaily? Když se dva milujou, nezáleží na tom jak intenzivně si píšou. Kdysi nebyl internet a žilo se, vdáválo se taky. To jsou jen výmluvy.

Reaguji na pet027:
Jéé ja myslela, že píšu do tématu o rozchodech. No nevadí.

Jenže to mi dříve říkal, ale já se s ním nakonec pohádala a říkala že taková prostě nejsem, že by to měl brát tak jak to je. Tak už to dál neřešil a snažil se přizpůsobit. Potom to tak dopadlo.

Jo tak. No stejně se mi nezdá, že by to byl důvod vašeho rozchodu. Pokud vám není 15 či 16. Nevím.