Dá se dlouhodobě žít s mrzoutem?

To je logický.
Já tedy s mrzoutem nežiju, jsme přešný opak toho, co píšeš, takže pro mě by bylo nepředstavitelné, kdyby do společnosti nechodil, necítil se mezi ostatními lidmi atd. I když, když má stres v práci a je unavený, dokáže být taky protiva, ale to každý. Jenže on se z toho vyspí a pak je to zase v pohodě. Musíš vědět ty tohle...pokud se s ním cítíš fajn, je to prostě rozdílná povaha, buď se s tím smíříš a vezmeš ho takový jaký je, nebo ho pošleš k vodě a začneš jinak...s někým jiným...

Ono je pak těžké vysvětlovat, proč nejsme spolu tak často jako jiní.. I když zase kamarádka říkala, že závidí společné aktivity. V létě občas vyrazíme na kolo a tak.. Máme oba náročné povolání leckdy jen volnou sobotu a když ji chci strávit celou s ním, tak kolikrát se těší na to, jak se půjde podívat na sportovní utkání a pak že můžeme něco podniknout (že se na to taky těší). Přitom já si říkám, že je to jen tak málo času ho strávit spolu. Tak jsem pak naštvaná a on taky, že mu bráním. Já přitom jen chci trávit co nejvíc času společně. Jeho nejdelší známost předtím (devět měsíců) se s ním prý kvůli tomu rozešla. Jezdila prý ze školy jen na víkendy a on je trávil prací nebo na fotbalech. Když mu řekla, že buď omezí fotbal a bude s ní nebo rozchod, tak se nezměnil. Někdy je to zoufalost, ale pak to třeba vynahradí tak je chvíli klid.. Ale jinak stále dokola. Prostě dvě protichůdné povahy. Ale dneska je málo chlapů zodpovědných a spolehlivých, a taky má další kladné vlastnosti.

Já jsem taky často ráda sama. S partnerem zatím nebydlím a popravdě mě to docela děsí.. Býváme spolu několikrát týdně a to mi vyhovuje. Když jsme spolu třeba 14 dní v kuse (dovolená atd.) už cítím, že je to dost, jsem protivná a fakt se strašně těším domů jak budu zase chvíli sama. Partner tomu taky moc nerozumí ale já taková prostě jsem. Nemá to nic společného s tím, jestli ho miluju dost nebo málo. A myslím, že se s tím dá nějak žít

My měli teď jednu takovou rozepři, přišel unavený z práce a byl tak nepříjemný, že se mi hodně zprotivil. Dost jsme se pohádali. I když se omluvil, tak jsem už tak znechucená, že o tom tak mluvím. Uvažuji nad těmi dvěma roky zpětně, jak to je jako na houpačce. Mám někdy pocit, že se jen dožaduji společného času a i když říká, že ho to se mnou baví, tak že se nutí trávit čas jinak než sám.

Tak to tiše závidím. Mám takové kamarádky, ty se mají dobře, když nevyhledávají společnost a vystačí si samy. To já už se i naučila chodit sama sportovat a podobně, ale společnost mi chybí. Hlavně partnerova, protože to mi připadá důležité, pěstovat společné zájmy a něco podnikat, na tom to přece většinou také stojí. I když chápu, že mnohým by tento styl vyhovoval.

Samozřejmě, povahu nezměníš.

A není to jenom nějaký Tvoje obhajování, proč s ním zůstat? Je spousta žen, které mají doma chlapa, který je v jejich očích dokonalý, a nemusí hledat důvody, proč s ním zůstat.

myslím, že tohle bude zásadnější problém než to, že s tebou nechce trávit tolik času

já ti nevím, tak to třeba nějak zkoušej dál, buď se ti zprotiví natolik, že ho sama necháš a nebo se to spraví....

Reaguji na Merrisska: Ano, já si taky myslím, že jsou důležité aspoň nějaké společné zájmy a podnikání společných akcí - společné zážitky. Jen prostě ne být neustále spolu. Potřebuju prostor a ten tvůj nejspíš také. Nemám ráda dlouhé telefonáty "jen tak", věčné vypisování zpráv atd. Neznamená to ale, že nemiluju.

Možná. Jak se to pozná? Ráda ho taky samozřejmě mám, ale už mi nějak dochází síly, abych se učila vydržet sama se sebou a taky si říkám, co když by mi bylo líp s někým společenským? I když jsem zase docela majetnická, takže možná tohle je lepší cesta Já jsem ráda permanentně v kontaktu, takže mi už vadí taková ta nevrlost z jeho strany, když voláme častěji(vždyť se vidíme doma ne? To mi nestačí, že ho potkám pozdravím přes týden a jdem spát?). Takový je někdy i na ostatní, prostě nepříjemný, má rád svůj klid. Ale zas když ho nechám být, nepíšu, nevolám, tak pak volá on a dožaduje se pozornosti. Bylo by hezčí, kdyby to bylo vyvážené a nemusela bych dělat "mrtvého brouka".

To samé mi tvrdí i on. Já zas mám ráda věčné vypisování a telefonáty jedno jak dlouho s tím člověkem jsem.

nevím no...vzdáleně mi to připomíná mého přítele (bydlíme spolu), taky má období, kdy je zlatý, pozve mě na oběd nebo uvaří, stará se a pak má zase období, kdy prostě potřebuje vypadnout ven s kamarády nebo se zavřít sám v pokoji, ale přijde mi to normální, nenapadlo mě, že by to mělo být něco kvůli čeho bych se měla trápit...a že ten tvůj radši něco sám kutí než aby vyrazil ven mezi lidi, tak je introvert, no a co?

Já v téhle fázi za náš vztah byla už několikrát, ale doposud to nedokázala utnout. Pořád tam ty city byly a navíc byl vždy takový milý, že se to obnovilo. Když si vezmu, co se mi na něm líbí, tak si pak říkám, že to zkusím naučit se s tou naší rozdílností žít. Tak uvidíme.

Nechápu, proč to lámat přes koleno.

Ono to je tak, že k tomu má dost práce a v týdnu se skoro nevidím. Já vidím problém v tom, že i když máme na sebe minimum času, tak on přesto vyžaduje, že půjde mrknout na fotbal (takže třeba čtyři hodiny z toho dne pryč) a pak něco podnikneme (na což se prý těší). Já se pak cítím, že mi nedává přednost nebo se na společně strávenej čas netěší. Což tvrdí, že se těšil, ale že jak řeším, že nebudem spolu 24 hodin denně, tak pak už ani tolik ne.

Protože jsou chlapi, kteří mají ještě horší vlastnosti třeba... Já zas chápu, že každý má něco. Ale zajímal mě názor někoho, kdo s takovým mrzoutem žil, jestli se to dá dlouhodobě vydržet nebo už to při rozdílnosti povah pak vyšumí nebo to prostě nemá budoucnost. Vaše zkušenosti..