Je důležité, co si o nás ostatní myslí?

Toužíme po uznání, tak se přetvařujeme

Když se rozhodujeme, jak se budeme vůči druhým chovat, až příliš často se ohlížíme na to, jaký dojem naše chování vyvolá, než jaké chování je pro nás přirozené a správné. Míra „přetvářky“ je přitom závislá na tom, nakolik člověku záleží na mínění toho druhého, na povaze vzájemného vztahu. Obvykle platí, že chceme, aby lidé, ke kterým vzhlížíme, uznávali i nás samotné. Nicméně i když si druhého velmi vážíme a chováme k němu úctu, neměli bychom se mu snažit za každou cenu zavděčit a bát se vyjádřit svůj vlastní názor. Pokud je člověk, kterému se chceme líbit inteligentní, měl by umět ocenit naši skutečnou osobnost, charakter, názory a postoje.

Ostatní si nás často idealizují

Ocenit naši osobnost dokážou především lidé, kteří zaujímají v našem životě zásadní místo. Tito lidé znají naše světlé i temné stránky, a přesto nás milují. Jsou to naši životní partneři, rodiče, sourozenci, naše vlastní děti a v neposlední řadě přátelé – ti praví, nefalšovaní. Jenže i když nás tito lidé znají, stejně se snažíme vypadat před nimi dobře, snažíme se jim zavděčit a splnit jejich představy, které o nás mají a které nejsou až tak úplně pravdivé. Naši blízcí si nás idealizují a často vůči nám mají nesmyslné požadavky. 

 Naši nejbližší si nás idealizují

Třeba některé matky si představují, že se jejich dcera ožení s úspěšným lékařem. Jakýkoliv jiný nápadník, kterého jim dcera představí, nesplňuje jejich představu o dokonalosti. Dcera to bere jako své selhání, ovšem tohle je přesně ten případ, kdy přestává být důležité, co si ostatní myslí a to bez ohledu na to, o jak moc blízkého člověka jde. Pozor bychom si měli dát i na názory svých přátel. Akceptujme odlišné názory, ale nenechme se jimi zmanipulovat. Abychom se svému dobrému kamarádovi či dokonce příteli nebo milenci zavděčili, často jsme ochotni popřít svoje já, což je špatně.

Dělejme cokoliv, co neubližuje

Znamená to, že ani trochu nezáleží na tom, co si druzí myslí? Máme si stát za svými názory, máme být tím, kým ve skutečnosti jsme bez ohledu na to, jaké to bude mít následky? Ne tak úplně. Při jednání s druhými, zvlášť když se jedná o blízké osoby, na kterých nám opravdu záleží, bychom měli být asertivní. Nemělo by nám být jedno, jaké pocity v ostatních vyvoláváme. Občas je nutné své chování určitým způsobem korigovat, což ale neznamená jednat přesně tak, jak by si druhý přál, neznamená to, že se máme přetvařovat nebo lhát. Jde především o sebekontrolu.

Kdy je vhodné své chování řídit? Řídit své chování bychom měli hlavně tehdy, když máme špatnou náladu, nebo jsme velmi komplikovaná osobnost a pro druhé může být těžké nás jako osobnost i naše chování aspoň akceptovat, když už ne přijímat. V takovém případě je určitá „přetvářka“ na místě, i když nejde o přetvářku v pravém slova smyslu. Řekněme, že se jen snažíme druhého ušetřit bolesti, zbytečně ho nezraňovat, snažíme se nebýt zlí. V každém případě bychom ale měli pokaždé, když se rozhodneme brát na někoho ohled, dobře zvážit, jestli si to situace zaslouží a zejména jestli ten konkrétní člověk je pro náš osobní život skutečně tak důležitý.

Všem se stejně nezavděčíme

Zvětšit

Nemusíme naplňovat očekávání ostatních

Vyhodnotit správně konkrétní situaci může být někdy těžké, z vlastní zkušenosti tedy doporučuji spíše to, aby člověk jednal tak, aby ti, na kterých mu záleží, nebyli jeho chováním poškozeni. Na druhou stranu nesmíme jít v domýšlení následných reakcí a případného ublížení příliš daleko, protože jinak můžeme skončit tak, že se časem budeme bát rozhodovat i o těch nejobyčejnějších věcech, jen aby to nemělo špatný vliv na někoho dalšího – třeba přítelkyni našeho kamaráda, kterou vlastně ani osobně neznáme.

Pravda je taková, že i když se budeme snažit sebevíc, i když budeme usilovat o to, abychom se zavděčili všem, nikdy toho nedosáhneme. Mimo to, je to zbytečná snaha. Raději se staňme odolnými vůči kritice postojů, které nás definují. Buďme tím, kým jsme. Jakéhokoliv negativní hodnocení toho, co děláme, v naprosté většině případů nemá nic společného s našim konáním či chováním, ale s tím, že nenaplňujeme očekávání druhých. A to nás skutečně nemusí zajímat.