Proč nás láska nebaví?

Chceme mít otevřená zadní vrátka

Zvětšit

Život na psí knížku k ničemu nezavazuje

V dnešní době nejen muži, ale i mladé ženy odmítají vstupovat do manželství. Mnohem raději volí společné bydlení, které je v porovnání se svatbou mnohem méně zavazující a umožňuje jim mít stále otevřená zadní vrátka. V mnoha případech pak stačí sbalit kufr, zabouchnout za sebou dveře a ze vztahu jednoduše vycouvat. Naneštěstí ani manželství není zárukou „budeme spolu až do smrti“. Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že v České republice průměrný svazek trvá 13 let, nejčastěji ale k rozchodu dochází po 6 letech oficiálního soužití. Rozpadá se téměř polovina manželství, přičemž nejčastějším důvodem rozvodu jsou rozdílné povahy, názory nebo zájmy. Častým důvodem rozpadu manželství je i nevěra, dále alkohol, násilí, nezájem o rodinu, výjimečné nejsou ani sexuální neshody.

Monogamie a věrnost jsou paradox

I přesto, že většina z nás se má dobře, žijeme v blahobytu, nesužují nás nemoci ani války, tak rozvodovost v Česku postupně roste. Do konce 80. let minulého století nedosahovala rozvodovost ani 30 %, v polovině 60. let nevydržela zhruba pětina manželství, nicméně v roce 1996 došlo k překročení hranice 40 %. Nabízí se otázka, proč partnerské vztahy churaví? Kde se stala chyba? Podle biologů je láska na celý život sociální konstrukt, který neodpovídá našemu přirozenému uzpůsobení. Ve skutečnosti toužíme po reprodukci, nikoliv po klidném stárnutí ve dvou. Jednoduše řečeno monogamie a věrnost jsou z ryze biologického pohledu paradox. Znamená to, že se k tomu máme postavit čelem, přehodnotit své priority a svůj postoj ke vztahům a věrnosti? Máme se začít řídit příslovím, že jediná věrnost, která má smysl, je být věrný sám sobě?

Příliš se upínáme k dokonalosti

Zvětšit

Máme nereálné ideály

Žít v monogamním svazku může být sice pro mnohé nepředstavitelné a dlouhodobé vztahy budované na důvěře tak mohou být pro „tento typ lidí“ těžko udržitelné, nicméně hlavním důvodem, proč se rozcházíme je spíše to, že se snažíme své partnery a partnerky změnit. Zamilováváme se do nepolapitelných mužů a žen, které toužíme měnit. Chceme je zavřít do svého soukromého světa, jenže takhle to nefunguje. Kromě toho spousta z nás má příliš vysoké nároky a nejsme schopni sami sobě přiznat, že náš ideál ve skutečnosti neexistuje, ale že by nás mohl udělat šťastnými i někdo, kdo má k našemu vysněnému ideálu hodně daleko.

Chybí nám schopnost sebereflexe

Klíčem k tomu, abychom byli šťastní ve vztahu i sami se sebou, je skromnost, která musí pramenit z pokory a sebereflexe, která bohužel spoustě z nás chybí. Proto nás láska nebaví. Bereme lásku jako samozřejmost, přitom ve skutečnosti bychom měli být vděční za každý den, který s námi partner či partnerka stráví, protože to je jeho nebo její dobrovolné rozhodnutí. Toho bychom si měli vážit. Pokud si toho dostatečně nevážíme nebo nás to dokonce nudí, postrádáme schopnost sebereflexe a brzy na to dojedeme. Na druhou stranu ne každý vztah má smysl udržovat.