Chorobná žárlivost

No ale žárlivost se antidepresivama nevyléčí..v tom musí být něco jinýho...promluv si s nim o tom...jak je mozny ze uz nezarli,co se stalo ze se najednou zmenil atd...

mluvime o tom,tvrdi, ze je to tema praskama, ze neni tak citlivy a o vsem premysli vic racionalne a neni paranoidni,ale pry me ma rad stale stejne.. Neda se rict ze by ho zarlivost uplne presla, spis vlastne ani nema proc...Ovsem ja porad hledam nejake dukazy toho, ze uz me nechce, ze chce travit cas taky s nekym jinym a driv chtel byt stale jen se mnou..mam proste hrozny strach ze me opusti a nedokazu myslet na nic jinyho.Vazne nevim jak se toho zbavit..ty stavy jsou nekdy k nevydrzeni..

Ahoj,
taky jsem žárlivec užárlenej. Kdyby někdo řekl, že menší ženský žárlí víc, řekla bych, u mě to teda platí. Měřím necelých 160 cm, a když mému příteli píše jeho kamarádka (která ho už kolikrát zvala na 'přespání', když se dozvěděla, že máme pauzičku) modelka, mám pocity méněcennosti.
Byla jsem i u psycholožky, což mi už to jedno sezení hodně pomohlo.
Začalo to tím, že když mi bylo 6, tak můj táta od nás odešel za jinou a já vlastně téměř celý život žila jen s mámou (na kterou jsem žárlila šíleně a dost dlouho nemohla vystát jejího přítele).
S přítelem jsem tři roky a žárlím hrozně, hrozně se na milovanou osobu upínám.
Přítelovi věřím, ale žárlivost ve mně hlodá (cítím se méněcená oproti jeho hezkým vyšším kamarádkám), tak se tím pomalu zevnitř užírám, protože nechci už dělat scény, nechci aby mě opustil.

Nera:ahoj,takze ti psycholog pomohl?Ano,myslim ze zarlivost hodne souvisi s menecennosti a nizkym sebevedomim.Taky jsem se na pritele upnula, a pripadam si menecenna kdyz jde pritel nekam se svou kamaradkou,jelikoz o nej vetsina jeho kamaradek stala nebo s nima neco driv mel a jsou hezci, spolecenstejsi nez ja.Asi to je o tom proste si vic verit, ze pritel by s nama nebyl kdyby opravdu nechtel a nemiloval nas..a.

Mno s tou psycholožkou to bylo tak... Byla to moje učitelka na střední a měla kurzy na zvláštní psychoterapii. Když jsem za ní přišla, že potřebuju něco udělat se žárlivostí a upnutím se na přítele, musela jsem vypít hodně vody a pak mi nějak tlačila na ruce a podle tlaku kterej jsem zpátky vyvíjela já mi vyplnila jakejsi dotazník, kde mi zjistila, že moje problémy (aniž by to věděla..) začaly v mých 7mi letech a přikládáním rukou na hlavu mě nějak přesunula do té doby, načež se mi spustily slzy... úplně se mi vybavila jedna situace a měla jsem si ji představit tak, aby mi lépe sedla, jak bych se s ní lépe vyrovnala... potom když to sezení skončilo jsem cítila neskutečkou úlevu a dokonce jsem po domácích cvičeních přestala žárlit na to, že chodil do hospody a já zůstávala s naším štěnětem doma... dokonce i na jeho bývalou, se kterou se v té době hodně bavil... Za to jsem té paní učitelce hodně vděčná...
Chtělo by to nějak si zvýšit sebevědomí, taky si myslím, že tyhle problémy máme právě z tohoto... Ale určitě nás naši chlapi milují, to je jasný, ale já nevěřím těm holkám prostě.

Aha, s tou psycholozkou to zni zajimave. Ted bych zrovna nejakou potrebovala,pritel je na jednom mejdanu,sice firemnim ale stejne se mi hlavou honi nejcernejsi myslenky. Presne jak jsi rekla, pritelovi verim ale holkam okolo nej neverim... Trbea me udivuje jak nekterym neprijde hloupy se s nim objimat,davat pusy,proste me tak trochu ignorovat kdyz nekam jdem spolu..a chtela jsem se zeptat,jak dlouho jste spolu?a zacala jsi zarlit od určité chvile nebo od začátku vztahu..?

Jojo, taky jsem tomu nejdřív nevěřila, ale po osobní zkušenosti, když už jsem sama nevěděla jak dál, tak jsem to zkusila a dobrý...
Teda jak jsi psala, že se objímaj, dávaj pusy, to já bych asi nevydejchala, já bych asi za ní šla a řekla jí ať si hledí svýho... Naštěstí s tímhle jsem se ještě nesetkala, ono by si to ani žádná nedovolila...
S přítelem jsme spolu skoro 3 roky a dá se říct, že žárlím od začátku vztahu, cítila jsem se velice ohrožená jeho bývalou, se kterou byl dost dlouho a když jsme spolu začínali, tak se s ní občas stýkal na pokec, kafe (přičemž mi kolikrát říkal, že na něj dělá citovej nátlak, aby se k ní vrátil). Navíc jeho maminka (se kterou mám teď perfektní vztah) ji měla ráda a nebylo jí zrovna po srsti, že je se mnou...
Začátky byly krušný, ale stálo to za to, je jeden z mála, a ty ostatní holky to vědí...
Strašně mě to vadí, že se cítím méněcenná, kolikrát před takovou, s prominutím, slepicí hloupou...
A jak jste spolu dlouho vy?? Taky žárlíš od začátku nebo Tě něco nakoplo až v průběhu vztahu?

No my jsme spolu rok a nekolik mesicu. Ja jsem na zacatku temer nezarlila, i kdyz se obcas stykal s kamaradkama. Jenze to zarlil da se rici "chorobne" on. Ja jsem se kvuli nemu prestala stykat se vsemi kamarady, jelikoz na ne on zarlil. Ale da se rict ze mi to temer nevadilo,byla jsem stastna ze s nim jsem a proste za to jaky on je..Ja jsem zacala zarlit asi pred pul rokem, kdyz zacal brat antideresiva. Jako by jeho skoro presla zarlivost na me a prestal byt tak pozorny,proste jsem zacala mit pocit ze uz me nechce. On rikal a stale rika, ze je to praskama, ze je mene emotivni..ale stejne. Porad sleduju nejake naznaky ze me nechce a hlavne strasne zarlim a obcas mu udelam scenu kdyz uz toho je na me moc..Napriklad jedna moje "skvela" kamaradka, ktera s nim neco mela nez jsem s nim zacala chodit mi jednou rekla v hospode "abych si ho pry vic hlidala, ze ji prave dal pusu". Samozrejme ze jsem to nevydrzela a udelala mu scenu a pak z toho byla nekolik dni hotova..Proste obcas jsou ty stavy k nevydrzeni..Chtela jsem se te zeptat co tvuj partner? Je k tobe a ke tve "nemoci" shovivavy?stves ho tim nekdy?

Tak to odproštění se od kamarádů znám, přesně, mám hodně kamarádů kluků (mám střední průmyslovku, 2 holky ve třídě) a taky jsem kvůli jeho žárlivosti a hloupým řečím (žárlivej je taky, ale nechce si to přiznat) taky téměř přestala stýkat, ale taky jsem byla ráda, kvůli němu jsem udělala hrozných ústupků..
Tolerantní k tomu moc není, vadí mu to, kolikrát můžu říkat, že jemu věřím, ale že vím, jaký některý holky jsou. Kolikrát mi i v hádce v afektu vyčetl, že nemůže za to, co se stalo v naší rodině... Už jsme se kvůli tomu málem rozešli.
Já se navíc ani pořádně neumím hádat, vždycky se ve mě něco zasekne. Asi mě opravdu poznamenal rozchod našich, jejich hádky a tak...
A už jsi zkoušela nějak to řešit jako sama se sebou? Já když jsem cítila, že na mě jde ta tíha, ten divnej pocit (určitě to taky znáš) snažila jsem se napočítat do deseti, snažila se uklidnit a říct si, že já mám taky kamarády kluky a beru je opravdu jako kamarády... I když ono s klukama je to lehčí, co si budeme povídat, nejsou tak záludný a vypočítavý.

Ano,tech ustupku bylo dost, vlastne uz nema ani proc na me zarlit..to muj pritel jak kdy, nekdy reaguje skvele,povidame si o tom a ja mam hned lepsi pocit po jeho ujistovani,ale nekdy to nevydrzi, nastve se a taky rekne v afektu veci ktery ani tak nemysli..ale celkove ho to samozrejme taky stve,ale zase priznava ze kdybych prestala ja takhle silet tak zase zacne on, ze uz nesilim a asi uz ho nemam rada; )..
to nasi se sice nerozvedli,tedy jednou malem jo a v detsvi jsem nekolikrat vyslechla jejich hadky jak tata mamu podvadi. Vsude vidim jak jsou si vsichni neverni..a proste se bojim. Bojim se ze me opusti..
Jasne, ten pocit znam, je mi duverne znamy,abych rekla pravdu recept na to moc nemam, kdyz me to chyti tak nedokazu myslet na nic jinyho. Ale myslim si, ze napriklad me by hodne pomohlo vyjit si obcas taky nekam,treba bez pritele. Jsem hrozne vazana na partnera, nikam bez nej nechodim...a to on beze me docela casto a proste je treba zbavit se ty svy "zavislosti" na partnerovi a verit si
Ale jinak jsem zkousela vzit si prasek neurol, ktery mi trochu pomohl,ale chtelo by to neco dlouhodobeho..

Týjo, na druhou stranu to máš dobrý, že to přítel bere takhle... To ten můj, jen co něco řeknu, tak se naštve...
Taky bez partnera nikam moc nechodím, mě to ani nějak moc neláká, občas jdu s ním, to je celý... Takhle když jsem doma, tak mám aspoň čas na sebe a na čubinku...
Musíš si na tom, že občas jde bez tebe, najít něco pozitivního a nějak se zabavit... I tohle bylo součástí psychoterapie... Měla jsem si při 'domácích úkolech' představovat, že je přítel někde v hospodě a baví se a já jsem někde a bavím se, nebo jsem doma a dělám něco, co mně baví a snažit se u toho nenervit, ale mít lepší pocit... člověk se potom opravdu cítí líp...

Ale posledni dobou pritel teda rika ze uz je ponekud otraveny myma vecnyma vylevama, tak jsem se rozhodla, ze se musim zmenit. Me prave taky ani nelaka jit nekam bez partnera, da se rict, ze me tesi pouze chvile s nim, nic jineho se mi nechce..A proto jsem se rozhodla, ze to zmenim, a jak si rekla je treba si hledat neco co nas bude bavit-i bez partnera..treba si obcas zajit na sklenku s kamaradkou nebo si najit nejakyho konicka, proste se zabavit i bez nej..no ale zbaveni se zavislosti je velmi tezke....
Chtela jsem se zeptat, vy teda spolu bydlite?A kolik je Tobě a Tvému priteli?

sendiik
My spolu s přítelem nebydlíme, i když bydlíme pouze přes ulici a tak spolu trávíme skoro všechen čas... Zvlášť teď, když je ta krize, tak nemají práci, tak je doma a já práci nemám momentálně vůbec, takže jsme byli vlastně spolu neustále (např. za týden jsem byla u nás doma cca hodinu), kromě těch návštěv hospody s kamarády... Mě je 20 a přítelovi 23. A vy??

Amadeus
Ono asi záleží člověk od člověka, mě osobně hodně pomohlo, že jsme si pořídili fenečku, je to větší a hodně citlivý pes, takže potřebuje dost času a lásky, takže jsem ani neměla extra tolik času na to přemýšlet co partner dělá... Chce to motivaci a nápad a pak je líp...