Chci vycestovat, ale přítel ne

Kdybych měla práci při které můžu i vycestovat, tak mě to vůbec netrápí, ale jelikož neumí jazyk tak jak bych chtěla, tak jsem měla problém si vůbec nějakou najít. Teď mám sice dobrou práci, ale platově to není zas bůhví co a stvrdnout tu rozhodně nechci. O tom, že by jsem chtěla jet do zahraničí jsem básnila příteli už na začátku našeho vztahu a už tenkrát mi řekl, ať jedu, že mě to zakazovat nebude. Spíš mě v tom podporoval. O víkendu jsme se docela chytli (týkalo se to něčeho jiného, ale byla pak řeč i o tomhle) to mě řekl, že by na mě klidně počkal i rok, málem mě vyčetl, že mu nevěřím když se bojím co by se stalo. Ale řekl mi ať si uvědomím, že bych tam šla s holou prdelí, když nemám našetřeno. On je prostě takovej, že kdyby neměl do zásoby peníze tak na měsíc-dva tak by se snad nikam nepohnul. Byla jsem se už ptát v SA a tam mi to spočetli, tak na 10 tis. na začátek(poplatky, pojištění, letenka a něco s sebou na začátek) .

Nebo zjistíš, že nikdo to neni tak super, jak se na první pohled zdá. Že každé místo má své pro a proti. a vrátíš se zpět do CR. Jako já třeba. Spokojená, žes něco viděla, ale s pocitem, že doma je to taky fajn a v některých věcech i lepší.

Já můžu za sebe říct, že bych jela. Já jsem to takhle udělala, sice to náš vztah s dnes již ex narušilo, ale spíš kvůli tomu, že jsme se k sobě nehodili. Řekl to i on po rozchodu. Prostě se ukázalo to, že jemu je líp beze mě než se mnou. A mně asi vlastně taky. (Teď se zdá, že jsme se neměli rádi, ale měli a jak, jen to prostě nestačilo...) Já jsem jela už jen kvůli tomu, že prostě ráda cestuju, potkávám noví lidi, učím se a prostě chci to dělat dokud to jde. Dokud nemám vlastní rodinu a ani jiné závazky jako hypotéku a podobně. Můj hlavní argument pro to rozhodnutí odjet byl ten, že bych mu pak nerada něco vyčítala až budu starší a už nikam odjet nebudu moct. A ex mě v tom tenkrát podporoval. Ale chápu, že je to těžký. Já teď bych si asi sypala písek na hlavu, kdybych tenkrát tu šanci nechytla za pačesy. Jsem teď bez ex, ale můžu se kouknout zpět a říct, že to s ním stálo za to, že to bylo fajn a že jsem o nic nepřišla. Takže né jako některá děvčata, která pak nadávaj, jak s ním ztrácela čas a tohle a tohle neudělala.

Holky moc děkuji za vaše názory. Opravdu mě to pomohlo a dnes asi příteli řeknu, že bych opravdu chtěla jet...alespoň na toho půl roku do Anglie a pak se uvidí. Máme se opravdu moc rádi a i když se pohádáme...když ho naštvu, tak pak přijde obejme mě poví co by beze mě dělal, že ty skop*činy co doma vivádí by asi žádná jiná nepochopila a já se spolu s ním na tom směju, a že mě moc miluje a záleží mu na mě. I když bych ho někdy nejraději zabila ale ztratit ho nechci. Je starší a něco už má za sebou a já mu nechci pak vyčítat, že jsem si kvůli něnu nic neužila. Třeba to jenom vztahu prospěje, když už je to po těch letech trochu stereotyp tak si alespoň od sebe odpočineme a budeme si zase vzácnější

Já mám teda jiný názor než ostatní. Pokud bych někoho milovala, tak bych neodjela. Je pravděpodobný, ze to nevydrži a rozhodně bych to neriskla. Je sice pravda, že chlapi budou, ale otázka je, jestli budou takoví jako je ten můj Taky nesouhlasím s názorem, že pokud vztah nevydrži, tak za to nestál. To je jen takový alibismus. Třeba stál, ale neunesl tu vzdálenost, to se stává. Já bych třeba neváhala ani minutu, ale každý jsme jiný

Souhlasim, že jsme každý jiný. Ale z mého pohledu, pokud tu touhu má, tak by to měla zkusit, aspoń na pár měsíců, protože jinak se toho nezbaví a třeba jí to bude štvát a i to se pak třeba odrazí na tom vztahu. (Samozřejmě že nemusí)
Někdo, kdo to prostě nepotřebuje, je spokojenej doma. Mám takovou kamarádku, která jede k moři, ale na delší dobu by se nikam nevydala a nesouvisí to s tim, že má doma přítele, ale prostě je taková. A já tu chápu, ale když zakladatelka píše, že by ráda a že jí to trápí, tak si myslim, že by měla jet. Já jsem si třeba tenkrát uvědomila, co pro mě moji blízcí (jak rodiče, tak i ex znamenají). A je to fakt ohromná zkušenost. Ale nepopírám, že né každý to musí ustát no. Ale ono se může stát věcí.

Reaguji na sereina: Může se stát hodně věcí, jen aby počítala s tím, že vztah to nemusí vydržet. I když ji teď přítel tvrdí, ať jede, že na ni počká, tak si stejně myslím, že to nedopadne. Podle mě si člověk vybírá mezi vztahem a cestováním.To už záleží na každém, co si vybere

Souhlasím s každým slovem tvého příspěvku (ale nechtěla jsem to kopírovat celé ). My jsme o tom nedávno s přítelem mluvili - on má po škole a mrzí jej, že nemá tu zkušenost soužití s jinou kulturou, byť v rámci Evropy a říká mi, ať se té šance chopím, aby mě to pak nemrzelo, že on by na mě určitě počkal (půl roku vážně nemusí být až takový problém). Ale já sama mu řekla, že mi úplně stačí studium VŠ ve městě 200 km daleko - poznala jsem nové lidi, zkusila žít sama za sebe, na privátu s lidmi, které jsem do té doby neviděla a hlavně jsem poznala krásné historické město. A když navážu na to, co psala Katulinka78 , s tím chlapem plánuji bydlení a snad časem i svatbu - a proto je ten vztah třeba opečovávat, a ne spoléhat na to, že to oba vydržíme.

Reaguji na Red_fire:

Hele, holky, uvědomujete si, že ještě generace dnešních třicátníků musela absolvovat vojnu? A že ta byla minimálně na rok, ve většině případů na dva? A že se kluk s holkou po tu dobu taky nemohl vídat, kdy se jim zachtělo (zvlášť, když byl na druhém konci republiky)? A že tehdy byly "jen" dopisy a možná telefon z automatu a žádné mobily, e-maily, skypy atd? A že i přeto ty vztahy většinou vydržely (třeba moje mamka tátu na vojně viděla jen dvakrát za rok, protože byl celou dobu "zalezlý" ve vojenské oblasti)? V čem jiném je dnešní cestování, kor když se ty dva mohou lépe vidět nebo třeba kontaktovat.......
Já bych neváhala a jela, sama plánuju využít možnosti a v rámci doktorského studia vyjet minimálně na půlroční stáž (třeba do Japonska)..........Můj teď už ex přítel byl taky půl roku pryč a vztah to nepoznamenalo (ten šel do kelu až o dva roky později......), spíš naopak.....

Já si myslím, že bys rozhodně měla jet. Je to velká zkušenost do života a aspoň to prověří váš vztah. Pokud to nevydrží, asi to nebyl ten pravý a pokud ano, aspoň budeš vědět, že máš pevný vztah, který stojí za to

Do té Anglie bych jela určitě, půl roku není tolik a pak uvidíš.

Taky myslím. Vždy je tu riziko "odcizení" a může to být láska jako trám. Půl roku mi však připadá přijatelné, rok už je horší a delší doba je pro vztah opravdu hodně náročná. Tak moc, že to přežije málokterý vztah a nemusí to být tím, že se lidé dostatečně nemilují - ale každý jsme jiná povaha, někdo potřebuje partnera vídat, fyzicky se s ním stýkat , provozovat společné koníčky, sport apod. Jinému to zase tolik chybět nebude....Jak už někdo psal, každý jsme jiný

No řešila jsem něco podobného, ale já chci do Kanady a kdyby padla škola, tak i na dýl (klidně 5 let). Ale přítel se mnou nechce, prý dovolená jo, ale žít tam se mu nechce. Přitom má ideální povolání, je ITý. Moc ho nechápu. nebrání mi, ale je jasné, že když odjedu bez něj a budu tam chtít ostat, tak je KONEC a to mně deptá

Já jsem tohle řešila strašně dlouho. Vždycky jsem měla toulavé nohy a chtěla poznávat svět, nejlépe celý a kolem dokola Přítel je dost domácí typ a tohle ho nebere. Několikrát jsem vyjela do různých koutů Evropy bez něj, ale ne dýl jak 3 měs. Byly to úžasné cesty, poznala jsem nové místa a lidi, ale stejně jsem si to bez něj tolik neužila, neustále jsem na něj myslela a chyběl mi.
Je důležité splnit si sny, ale je dobré si taky rozmyslet o co by člověk mohl přijít a zda mu to stojí za to..

Mám úplně stejný problém.. Po škole jsem si sehnala nic moc práci, tak jsem skončila, pak žádnou nemohla najít, tak jsem odjela jako au pair..no hrozný. Nechtěl o tom ani slyšet, a to jsem jela na tři měsíce. Po návratu mi pujčil telefon, pže mi nefungoval nebo něco a já tam našla smsky co psal jedný holce o oslavně jeho narozenin (který jsem prošvihla,když jsem byla pryč). Napsala jsem jí, ona přiznala, že spolu spali, ani tlačit jsem na ni nemusela..přítel zapíral do poslední chvíle, a to já už to věděla..krávu ze mě dělal totální..

Cítila jsem se tu hrozně, v cizině jsem byla ve městě a furt s dětma na výletech a tady nuda a navíc tohle..Odjela jsem na další měsíc s tím, že končíme..

Pak jsem se vrátila kvůli nástupu na VŠ. Trochu jako záminku pro ty, kteří mi vyčítali, že v ČR zůstavám kvůli příteli..bohužel škola se blíží ke konci (navíc mám obor Cizí jazyky pro cestovní ruch - takže se předpokládá práce delegáta, průvodce..)

Mě to strašně táhne pryč, vím, že se tam žije úplně jinak..Navíc moje posedlost jazyky..
Přítel o tom nechce ani slyšet (jak jinak - stále bydlí ve stejném měste, teď už ve svém bytě, i ve stejné ulici
Bráchu má už páty rok v Anglii..sám by mu tam sehnal práci, ale nechce o tom ani slyšet, jazyky neovládá a ví, že by se mu tam pak žilo líp (vydělal by poměrně dost jako elektrikář - je to tam hodně drahé) a pak by se už nechtěl vrátit..Navíc mu dělá starost, že tu má byt apod.

Tam by se necítil on..a tady zas já..má tu přátelé, své prostředí, já jsem tu nastěhovaná a věčně ve škole a v práci s jeho kamarády (věčně na pivu hrající pokr si nemám co říct) - pro mě je práce a vzdělání důležitý..pro ně otrava..a na seznamování s novýma kámoškama není ani čas..je to tak trochu vesnická kultura..znám to i od nás z vesnice..úplně jinej život..

No doufám, že seženu práci v nějaké firmě i s nějakým cestováním, jinak nevím..

Teď jsem si vlastně uvědomila, že když jsme spolu byli asi dva měsíce, vídali jsme se hrozně málo(já chodila ještě do školy a on pracoval a bydlel v jiném městě). Pak musel pracovně jet na měsíc do Anglie a následně měsíc Francie a rozešli sme se s tím, že téměř vůbec nejsme spolu. Dost mě to vzalo, po devíti měsících jsme se potkali a dali to zase dohromady a jsme spolu doteď. Dva roky zpět si přišel o práci a nemohl si najít novou, možnost se mu naskytla až tu v ČR, tak to vzal s tím, že až zmaturuju přijedu sem za ním( do maturity jsem měla tři měsíce) Takže si vlastně taky šel za prací pryč a náš vztah to vydržel. Tak si myslím, že by to nemuselo mít až takový dopad. Přece jenom Anglie není tak daleko a může za mnou přijet.